Nejenom Krym, ale i dlouhodobě nedořešená situace na východě Ukrajiny potvrzují nepříznivý stav. Výsledkem jsou postupně se zhoršující vztahy mezi NATO a Ruskem. Zejména státy Pobaltí vyjadřují obavy z možného scénáře, který známe z „Krymu i Ukrajiny“. Podobně, byť ne tak silně, se ozývá Rumunsko a Bulharsko. Odezvou tohoto stav je posílení NATO na východě – rozmístění mezinárodních praporů v Pobaltí a Polsku, a to od konce roku 2016, zvýšený počet cvičení aliančních sil v této oblasti a posílení ochrany vzdušného prostoru je dnes samozřejmostí.

Mluvíme o „hybridní válce“ a někdy až nepřiměřeně zmiňujeme tento termín. Téměř vše, co je problematické nebo čemu moc nerozumíme, je považováno za „hybridní válku“. Při obecně známé vojenské slabosti a nevyřešených vnitřních problémech našich spojenců, především Lotyšska a Litvy, by se za určité situace mohlo Rusko pokusit o obnovení svého vlivu na tyto státy. Je ovšem také nutné definovat jaké zájmy a jaký zisk by mělo Rusko hledat za obsazením pobaltských států. 

Ekonomická situace, i vnitřní rozpory by určitě zaměstnaly Rusko na poměrně dlouhou dobu a znamenaly by velkou zátěž. Snad jen lepší přístup do Kaliningradské oblasti po pozemních komunikacích a přístup do vod Baltského moře ovládnutím úžiny mezi Talinem a Helsinkami by bylo možné považovat za pozitivní výsledek. 

Na počátku května 2016 Rusko ústy ministra obrany Sergeje Šojgu oznámilo, že do konce roku 2016 budou vytvořeny u Západního vojenského okruhu 2 nové divize a u Jižního vojenského okruhu jedna divize. Proti uvedeným 4 praporům NATO vytvořilo Rusko nepoměrně silnější vojenskou sestavu. Celkem – podle vyjádření ruského ministra obrany politiků a náčelníka generálního štábu – se v regionu zvýšil počet vojáků až o 30 tisíc a o 2000 kusů nové nebo modernizované armádní techniky. 

Zatímco výstavba 3 divizí poblíž hranic našich spojenců je demonstrací síly a hrozbou, rotace 4 praporů NATO na východě Aliance, je demonstrací spojeneckých závazků a toho, že NATO Rusku nedovolí podobné aktivity, jako provedlo v Gruzii a na Ukrajině. Následně Rusko v minulém a v tomto roce ukázalo své schopnosti, které má v oblasti vedení bojových aktivit. 

Při známém ruském laxním přístupu ke kvalitě bylo možné spekulovat o tom, že bojeschopnost ruských divizí bude poněkud nižší, než Rusové sami říkají. Jenomže Rusko připravilo cvičení „Západ 2017“, kterého se podle oficiálních informací zúčastnilo 12 700 vojáků, 70 letadel a vrtulníků, 250 tanků, dvě stovky dělostřeleckých systémů a minometů a také 10 válečných plavidel. Ovšem zpravodajské služby států NATO odhadují, že reálně cvičilo více než 100 tisíc vojáků. 

Důvod pro uvedení nízkého čísla cvičících je jednoduchý. Ruská generalita neměla zájem na tom, aby se na cvičení objevili pozorovatelé signatářských států smlouvy OBSE. Podle zásady - nikdy neříkej pravdu a všechno zpochybni - se této povinnosti vyhnuli. Faktem je, že řada především východoevropských členů NATO, včetně Polska byla značně znepokojena. Dokonce došlo i na spekulace o možném pokusu o obsazení Suwalského koridoru, polského území mezi Kaliningradskou oblastí a Běloruskem. 

Cvičení prokázalo schopnost ruských ozbrojených sil přesunout a připravit na západě státu v relativně krátkém čase poměrně velký kontingent útočných sil, údajně jako odpověď na posílení přítomnosti vojsk na východním křídle NATO. 

V tomto roce nás Rusko překvapilo dalším cvičením – „Východ 2018“ ve východoasijské části Ruska na Dálném východě, za účasti čínských vojsk (byť jen omezeném množství) a mongolských vojáků. Připravilo a provedlo komplexní cvičení, kterého se zúčastnily všechny druhy vojsk ruských ozbrojených sil. Toto mohutné uskupení čítalo přes 300 000 vojáků, 36 000 tanků a obrněných transportérů, více než 1000 letadel, vrtulníků a jiných létající aparátů. Jeho hlavní cíl bylo procvičit součinnost se Severní flotilou, výsadkovými jednotkami a taktickým i strategickým letectvem. 

V první fázi byly procvičeny přesuny na velké vzdálenosti, soustředění vojsk ve výchozích prostorech a pod bojovým zajištěním, včetně zajištěním raketovými silami. Hlavní částí bylo provedení bojových operací na zemi, ve vzduchu i na moři. Samozřejmě, že celým cvičením se táhl úkol prověření schopností štábů všech úrovní plánovat a řídit bojové operace. 

Jak cvičení dopadlo nelze ověřit. Jeho průběh mohl být monitorován jen v omezeném měřítku, a tak jsme odkázáni na oficiální vystoupení ruských představitelů. Faktem ovšem je, že Rusko předvedlo, sice nezávisle na sobě a v časovém posunu, že je schopné vést válku na dvou oddělených bojištích. Na západě menším kontingentem, na východě kontingentem velkým. Mimo to, zapojením Číny a Mongolska naznačuje, kam směřuje jeho hlavní pozornost – není to v tomto okamžiku vojenský konflikt se státy NATO na jeho západní hranici, ale podobně jako Čína vidí budoucí zásadní možnou vojenskou konfrontaci na východě a severu. 

Ostatně čínsko-americké přetahování se o Spratleyho ostrovy ukazují na zvyšující se napětí mezi těmito dvěma velmocemi, které se evidentně přenáší i do ekonomických rozměrů. Do tohoto konfliktu bude dříve nebo později vtaženo i Rusko. 

Levé – severní křídlo ruských vojsk cvičilo operaci v Severním ledovém oceánu a prostorech Ochotského moře, částečně Beringova moře (což je vlastně „na dohled“ od americké Aljašky). Tam se střetávají zájmy Ruska se zájmy řady evropských států, a rovněž i USA a Kanady. 

Již delší dobu se mluví o rozsáhlých nalezištích ropy a plynu pode dnem Severního ledového oceánu a nedořešení nároků jednotlivých států na toto bohatství. Druhým tématem je uvolnění severní cesty, která je pro dosažení Tichého oceánu výhodnější než obeplouvání Evropského kontinentu, Indie a Indočíny a proplouvání Suezu. 

Boj o právo čerpat ropu a plyn ze dna Severního ledového oceánu se vede již delší dobu, ale teprve v posledních letech má podobu i možné vojenské konfrontace. Roli hraje i to, komu patří dno tohoto oceánu. Pobřežní státy mají právo čerpat suroviny ze dna přilehlého pevninského šelfu a mohou si nárokovat rozšíření výlučné ekonomické zóny až o 200 námořních mil. 

Proto, aby Rusové dokázali, že většina dna patří Rusku – je součástí Euroasijského pevninského šelfu - se již v roce 2007 ponořil ruský vědec a polárník Artur Čilingarov do hloubky 4 200 m a na mořské dno umístil titanové pouzdro s ruskou vlajkou a odebral vzorky ze dna oceánu. Pokusil se dokázat, že tzv. Lomonosův práh je ve skutečnosti pokračováním ruského přímořského území. To bylo sice příslušnými mezinárodnímu institucemi zamítnuto, ale Rusko hledá další důkazy. 

Nejedná se o malé území, ale o rozlohu 1,191 milionu km2. Kdyby tomu tak bylo, pak by i Severní pól byl územím Ruska. Globální oteplování rozpouští zaledněnou plochu, a tím umožňuje využít dříve nedostupné miliardy barelů ropy, miliardy kubických metrů zemního plynu, uhlí, kobalt, antimon, diamanty, měď, nikl a další dosud neobjevená bohatství. 

Nároky si ale dělají i USA, Kanada, Dánsko, Norsko, Finsko, Island. Výklad námořního práva – Mezinárodní úmluvy z roku 1982 o mořských teritoriích a dodatku z roku 1992 - by byl na samostatný článek. 

Že se jedná o významný problém, je zřejmé. Zvýšené vojenské aktivity a provokace Ruska v této oblasti byly již v roce 2009 tématem jednání NATO s tím, že NATO musí být připraveno k ochraně severských oblastí, a proto je potřebné vrátit část jeho vojenských kapacit na „sever“. Rusko nezůstalo jen u vojenských provokací, ale vrací se na území, která byla v minulosti, byť sporadicky, obsazená sovětskými vojsky. 

V roce 2015 dokončilo výstavbu základny „Arktický čtyřlístek“, v místě již dříve opuštěné základny na nejzápadnějším ostrově Alexandřina země v souostroví Země Františka Josefa. „Arktický čtyřlístek“ má kapacitu pro dlouhodobý pobyt až 150 vojáků. V arktické oblasti má být vystavěno až šest dalších nových základen a modernizováno 13 vojenských letišť. Dokončena je již i základna na ostrově Kotělnyj, který je součástí Novosibirských ostrovů, další se budují na Wrangelově ostrově ve Východosibiřském moři či na Šmidtově mysu na Čukotce. 

Už v roce 2014 se na ostrově Kotělnyj uskutečnilo cvičení, kdy Rusko provedlo výsadek praporu 350 výsadkářů z letounů IL-76, kteří tam svedli úspěšný „cvičný boj s protivníkem“. Spolu s nimi byly za pomoci speciálních řiditelných padáků shozeny zásoby a vojenská technika. Šlo o první hromadný výsadek parašutistů a bojové techniky v Arktidě v ruských dějinách. 

V roce 2015 byla zdůrazněna jedna z hlavních priorit ruského námořnictva, a to ovládnutí severských oblastí. Následně v roce 2017 zahájili Rusové testy nových zbraní a techniky určené speciálně do podmínek dalekého severu. Součástí byl přesun na uvedenou základnu na ostrově Kotělnyj a zpět, což činí více než 2 tisíce km v drsných podmínkách. Již v tomto roce pak Rusové otestovali na ostrově svůj raketový systém Bastion. 

Rusko sice považuje NATO za svého nepřítele, ale „osa Berlín Moskva“ jako strategický směr není hlavním zájmem. Nemělo by to moc velký smysl. Rusku stačí, že ovládá tok plynu a ropy do Evropy do té míry, že se řada evropských států, Německo především, neodhodlá k žádnému zásadnímu kroku, který by tento přísun surovin zastavil. Tím se pozice Ruska výrazně posiluje. Jednoduše energie je efektivnější zbraň než bomby. A také aktivity vedoucí k narušování soudržnosti společností států, především pobaltských, které označujeme jako projevy „hybridní války“, se zdají být poměrně úspěšné.

Co je skutečným důvodem, aby se NATO po řadě let zanedbávání tohoto regionu vrátilo na sever a demonstrovalo svoje vojenské schopnosti? Právě obrovský potenciál čerpání energetických surovin ze dna Severního ledového oceánu a kontrola severní námořní cesty. Pokud bude Rusko neoprávněně dominovat tomuto regionu, nevyhnutelně to bude nejenom ekonomický problém spojený s dodávkami energií v daleké budoucnosti, ale i problém bezpečnostní. 

Proto již zmíněné jednání NATO v lednu 2009 na Islandu. Od této doby se ruská militarizace severských oblastí stále zintenzivňuje. Pravděpodobně nejvíce ohrožené se cítí Norsko. Ne moc hlasitě, ale dostatečně důrazně požádalo Norsko o posílení přítomnosti sil USA a Británie na svém území. Již od roku 2017, jako odpověď na zmíněné ruské aktivity na Ukrajině, byl vyslán útvar námořní pěchoty USA v síle 330 vojáků na tzv. cvičení, které je prováděno ze základny Vaernes v severní části Norska, asi 240 km od hranice s Ruskem. 

Odpovědí Ruska bylo, že na Norsko namíří své strategické rakety. Norsko se prý tak může „vlastní vinou“ stát terčem jaderného útoku. To je rétorika výhružek, kterou známe i my, kdy jsme debatovali s USA o možném umístění radaru protiraketové obrany na území Brd. V červnu tohoto roku, oznámila norská vláda, že požádá USA o navýšení počtů až na 700 vojáků. Tento kontingent by měl být na základně v Setermoenu v oblasti Tromsu, což je 420 km od hranice s Ruskem. Výrazem obav o tento severomořský region je i oznámení Velké Británie, že přesune do oblasti severního Norska svých 800 vojáků a že v severním Norsku hodlá vybudovat svoji vojenskou základnu. 

Cvičení Trident Juncture v Norsku, které je největším cvičením NATO od roku 2002, je skutečnou demonstrací síly a odhodlání států NATO bránit své zájmy. Cvičení se účastní až 50 tisíc vojáků, 150 letounů, 60 plavidel a 10 tisíc vozidel všeho druhu včetně tanků a obrněných transportérů. USA na cvičení vyslaly svoji letadlovou loď Harry S. Truman. I když není řečeno, proti komu bude cvičení zaměřeno, logickým jediným „příjemcem“ této demonstrace je Rusko. 

Cvičení probíhá od 25. října do 7. listopadu ve střední a východní části Norska, na pobřeží Baltského moře a severní části Atlantského oceánu. Do prostoru cvičení bude zapojeno i teritorium Islandu a vzdušný prostor Finska a Švédska. Tohoto cvičení se zúčastní i poměrně silný český kontingent 200 vojáků ze Strakonic. 

Reakce Ruska byla obvyklá. 11. října provedlo cvičení s odpalem balistických raket mimo jiné z ponorek v Barentsově moři, které omývá břehy severního Norska. Podle sdělení ruského ministerstva obrany byly prověřeny i schopnosti dálkových bombardérů, které odpálily střely s plochou dráhou letu. Jednoznačný vzkaz že Rusko je připraveno k ochraně svých národních zájmů i silou. 

Naše bezpečnost není samozřejmost

Tak zní název každoroční konference zaměřené na bezpečnost České republiky, která proběhne 1. listopadu. Postupně se vnořujeme do období, kdy se vytváří nové spojenecké svazky, jiné se rozpadají, nebo se ty staré upevňují. Rýsují se nové sféry vlivu, dělí se svět. Počátkem roku 1999, téměř před 20 lety, jsme vstoupili do Severoatlantické aliance. Tím jsme se stali členy silného politicko-vojenského společenství, které nám dává jistotu bezpečnosti, ale také obrovskou odpovědnost. 

Poprvé za dobu existence Československa a České republiky máme neuvěřitelnou moc zasáhnout do rozhodování velmocí. Nejenom my, ale i ostatní členové NATO mají váhu suverénního státu bez ohledu na jeho velikost. Ona odpovědnost vyžaduje, abychom byli silní i vnitřně a uměli nést důsledky svých rozhodnutí. To my, jako národ, který má zkušenost s Mnichovskou dohodou z roku 1938, víme. Víme také, jaké to je být bez spojenců a obětován. 

Cvičení v Norsku není jen prostým cvičením, ale svojí účastí se podílíme na formování jednotného postoje vůči rozvíjejícímu se riziku budoucího možného konfliktu. Stojí nás to hodně sil. A nejenom nás. Na rozdíl od té minulé války – války proti terorismu - to neznamená jen poslat kontingent vojáků někam daleko od ČR, ale najít i komplexní postoj reprezentující všechny segmenty společnosti. Není to jen otázka řešení migrační krize a boje proti teroristickým organizacím. Hledáme vyváženou a silnou pozici strategického významu, která se nezmění po několik dalších měsíců či let, ale provede ČR složitou dobou příštích desetiletí. Samozřejmě že součástí tohoto je i kvalitní armáda.

Měli bychom si být vědomi, že vedle nám „dobře známého“ Středního východu, Afghánistánu či Mali, postupně vzniká staronový bezpečnostní problém v severních oblastech Evropy a Severního ledového oceánu a že se nemusí jednat jen o poměřování si svých schopností. Ve hře je až příliš – budoucí schopnost ovládat ty, kteří již nebudou mít kde koupit ropu nebo plyn, a tudíž ne v nedohledné budoucnosti mít exkluzivní postavení, ve kterém si lze diktovat podmínky. 

Pohledem na mapu bychom si měli také uvědomit, o jaký prostor se jedná a jak spolu s Čínou Rusko vytváří oblouk vojenských hrozeb od Jihočínského moře (západně od Vietnamu) až po oblasti Barentsova moře severně Norska. Musíme být mezi těmi, kterým v budoucnosti nebude nic diktováno. 

gen. (v.z.) Jiří Šedivý
autor je bezpečnostní konzultant a bývalý náčelník Generálního štábu AČR