NATO je úhlavní nepřítel, právo na preventivní vojenské údery či nebezpečí amerického protiraketového systému. Tak prezentovala Moskva svou „novou“ vojenskou doktrínu.
Ano, Kreml, vlastně ruští novináři a okamžitě i světová média z těchto tvrzení udělali velkou událost. Přitom porovnání doktrín, které jsou mimochodem kvalitně zpracovanými strategickými dokumenty, nenasvědčuje, že by došlo k tak zásadním posunům v mediálně akcentovaných oblastech.

A kde se vzalo takové tvrzení, které přitom velmi rychle proletělo světovými i tuzemskými médii?
Nejde o to, že by se tato tvrzení tu více, tu méně v obou doktrínách neobjevovala. Jde o jejich akcentaci, o jejich prezentaci jako velkou novinku, což se dá považovat za účelové. Přitom je naleznete již ve vojenské strategii z roku 2010.

Je zajímavé sledovat, jak se zprávy vyvíjely. Samotné načasování bylo výborné - druhý svátek vánoční, tedy doba, kdy se lidé na Západě, včetně novinářů, vesměs vzpamatovávají z kalorických šoků, či někde lyžují, zkrátka užívají si volna. Ruská média byla díky tomu schopna velice snadno na určitou dobu nastavit agendu pro celý svět. V západních médiích naleznete prakticky jen monitoring ruských médií, nikoli zprávy založené na analýze předmětných doktrín.

Nemělo takové přifouknutí jen ještě více rozjasnit gloriolu ruského prezidenta v očích domácího publika?
O tom se dá jen spekulovat, ale jistě, bude to zřejmě správná úvaha. Jde o vyslání signálu, především k domácímu publiku, ale i do zahraničí. Je nutné si to dát do širších souvislostí - pád rublu a ekonomické problémy, ukrajinská krize. Autokrat musí neustále vykazovat činorodost, nepřátele udržovat v pozornosti a domácí publikum uklidňovat, že má recepty na vše.

Srovnal jste oba dokumenty. Jaký je výsledek?
Na to není jednoduché odpovědět. Vzhledem k tomu, že jde o subtilní posuny v řadě oblastí, tu explicitní, tu implicitní, může být dvojí odpověď. Ta krátká by zněla: Žádný zásadní posun. A ta dlouhá by byla dlouhá. Ostatně srovnání změn je na mých stránkách.

Nicméně, kromě standardních tvrzení o protiraketových systémech a alianci mě zaujal vyšší důraz na schopnost státu mobilizovat a na vesmír, poměrně explicitní vyjádření o hrozbách plynoucích ze vzniku „nepřátelských“ režimů v okolních státech, což je zajisté reakce na Ukrajinu, respektive možná i Gruzii, a dá se z toho číst i vyhrazení si práva na intervenci, zdůraznění významu přiléhajících moří a podobně.

Krásně to označil politický geograf Michael Romancov, jako snahu o findlandizaci ruského okolí. Bez zajímavosti není, že v listopadu podobný proces pro Ukrajinu navrhoval prezident Miloš Zeman. Rozhodně je patrné, že zónové myšlení, vyvažování, vytváření nárazníkových pásem, obecně nedůvěra a podobně z ruského strategického myšlení rozhodně nezmizely, ba právě naopak.

Jak je tedy nově definován vztah k západní Evropě a potažmo Severoatlantické alianci?
Já si nemyslím, že je vnímán nějak zásadně nově. Jde stále o stejné myšlení, v posledních letech možná hlasitěji artikulované. Rusko nevěřilo a nevěří Západu, především Severoatlantické alianci a USA a využívá je jen, když se mu to hodí, Rusko se cítí jako velmoc, či supervelmoc a chce, aby to tak bylo vnímáno.

Snaha o zavedení liberální demokracie v Rusku selhala, takže je jedinou šancí jít vlastní cestou. Co se Evropské unie týče, ta není pro Rusko takovou hrozbou, především kvůli své nejednotnosti v zahraniční politice, se kterou se dá krásně pragmaticky pracovat a vojenské slabosti, respektive roztříštěnosti.

Gruzie v roce 2008 byla definitivní tečkou za novým světovým řádem vyhlašovaným na počátku 90. let. Pro Rusy, což se odráží i ve vojenských doktrínách, je mezinárodní prostředí vysoce konkurenční. Nastává multilateralita, která dle mého názoru v mnohém bude připomínat 19. století v Evropě, ale tentokrát na globální úrovni.

Zajímavá je například formulace o vzniku režimů nepřátelských k zájmům Ruské federace v sousedních zemích. To se může týkat prakticky všech zemí, se kterými Rusko sousedí a kde zcela regulérní volby nedopadnou „podle představ“ Moskvy?
Ano, toto se z toho v extrému dá vyvozovat, jsou to slova zmiňovaného Michaela Romancova. Z pohledu Ruska je to pochopitelné a nejde o nic historicky unikátního. Podobné uvažování naleznete u většiny velmocí, například Čína se chová stejně, Spojené státy se v dobách vzestupu v 19. a především ve 20. století také tak chovaly. Zkrátka, pokud jste velmoc, musíte mít schopnost buď nastolit v okolí spřátelené či vazalské režimy, nebo vyvolávat chaos tak, aby byli všichni zaměstnáni hašením požárů a vám dali pokoj.

To je zcela pragmatický pohled na velmoci prosazující své zájmy. To, že není zcela v souladu s tím, jak jsme si - alespoň humanisté a osvícenci v Evropě - vysnili svět, tedy jako kooperativní, s důrazem na zajištění dobra všech, lidských práv, demokracie, převládajícího míru a tak dále, je druhá věc. To neznamená, že naše hodnoty jsou špatné, ale nyní čelí a budou čelit pragmatismu emancipujících se velmocí. Záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme, respektive, jak se s tím vyrovnáme.

Samozřejmě něco je psáno, ale skutečnost může být jiná. Lze odhadnout, jak přesně se bude Rusko svou doktrínou řídit?
Doktrína je proklamativní. Určité oblasti se jistě budou rozvíjet dle doktríny, jiné nikoli. To je třeba patrné v modernizaci ozbrojených sil. Vyhlašovaná „skoková“ modernizace neprobíhá podle představ, ať už z důvodů technologických, nebo zdrojových.

V dokumentu se také píše, že „nikdo“ nesmí vyvíjet žádné nové zbraně, protože cokoli nového je pro Rusko nepřijatelné a ohrožující. Co si pod tím představit?
To je přesně případ pragmatického chování: když se to hodí, chovám se kooperativně, když se to nehodí, tak konkurenčně. Je to jednoduché, pokud Rusko v nějaké oblasti bude z rozličných důvodů ztrácet, pak bude tlačit na dohodu o omezení dané technologie.