"Jak se dneska daří?" ptá se jeden z českých armádních lékařů Luděk H. zraněného australského vojáka, kterému před pár dny operoval střelné zranění dolní končetiny a teď se o něj pečlivě stará. Australan se s námahou snaží posadit, ale očividně rád si popovídá. Podobně jako další pacienti - americký důstojník a jordánský voják.

Ve vedlejším lůžkovém pokoji je pouze jediný pacient. Asi sedmiletý Afghánec v doprovodu svého otce. Zotavuje se z popálenin. "Dětští pacienti jsou tu velmi často. Nejčastěji mají střepinová poranění od min nebo zranění od nastražených náloží u cest. Péče je někdy velmi složitá, ale když se nám podaří zachránit život, je to úžasný zážitek," konstatuje Luděk H.

Členem českého polního chirurgického týmu v Afghánistánu je už potřetí a vždycky si sem podle svých slov jezdí připomenout podstatu svého povolání. "Je to pro mě ta pravá medicína, jiná než doma v Česku. Tam vás možná ubíjí papírování, tady se věnujete jen pacientům," tvrdí. I když zrovna v posledních pár týdnech je provoz francouzské vojenské nemocnice, kde čeští lékaři a zdravotníci pracují od roku 2011, značně utlumen.

Francouzi po pěti letech v nemocnici končí. Úkoly přebírají ve stejných prostorách, za které by se nemusela stydět nejedna nemocnice v Česku, specialisté americké armády.

Třináctičlenný tým českých lékařů a sester zde bude působit dál. Ostatně to si přejí nejen spojenci, ale i obyčejný Afghánci, kteří k nim na základnu docházejí k ošetření nebo pro léky.

A pak jsou tu taky další stovky českých vojáků, pro které čeští zdravotníci představují jistotu a bezpečí. Jakýsi relativní pocit klidu, jak sami tvrdí. Pokud totiž některý z českých vojáků utrpí nějaké zranění v boji, může si být stoprocentně jistý, že se o něj postarají právě čeští lékaři.

Velitel českého polního chirugického týmu v Kábulu Martin Oberreiter v jednom operačních sálů

Mají na to slovo od spojeneckých zdravotníků v první linii nebo letců, který odsun zraněných zajišťují. "Ano, je lepší vědět, že se dostanu pod ruce našim," konstatují Češi, kteří například střeží základnu Bagrám a do tvrdých střetů s povstalci se dostávají pravidelně.

Zraněný český voják by se tak neměl dostat k týmům z jiných zemí, které v mnoha případech postupují dosti radikálně. Není tajemstvím, že třeba američtí váleční chirurgové volí například při komplikovanějším zranění nohy raději rovnou amputaci.

Na plné obrátky

Jakmile Američané nemocnici zcela převezmou, rozjede se provoz opět na plné obrátky. Čeští zdravotníci na to netrpělivě čekají. "Američané jedou podle zaběhnutých principů, které nám jsou blízké. Předpokládáme, že spolupráce s nimi bude bezproblémová," říká velitel týmu Martin Oberreiter.

Žádné problémy nečeká. Naopak předpokládá výrazně vyšší intenzitu nejrůznějších případů. Za běžného provozu například tráví čeští zdravotníci na operačních sálech v průměru šest hodin denně, dvakrát v týdnu.

Fotografie

Spektrum případů je přitom široké. Od běžných onemocnění u vojáků i afghánských civilistů, přes plánované běžné operace až po závažná válečná zranění. Předchozí tým českých zdravotníků, který v Kábulu působil od února do června, za tu dobu ošetřil takřka tisíc pacientů a uskutečnil na 80 složitějších chirurgických zákroků.

Jedním příkladem za všechny může být případ afghánského vojáka, který se k českým lékařům dostal se závažným a rozsáhlým poraněním břišní dutiny, které zpravidla končí smrtí. "Nám se ho podařilo udržet při životě, zachránit ho a dokonce se pak vrátil zpět do běžného života," vzpomněl velitel předchozího chirurgického týmu Josef Roubal.