natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Nová vojenská doktrína Ruska: na pokraji studené války?

    25. ledna 2015  15:58
    Václav Lídl, analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)
    Ruský prezident Vladimir Putin podepsal 30. prosince novou verzi vojenské doktríny, čtvrtou v pořadí od rozpadu Sovětského svazu. Tento dokument se v mnohých ohledech od předchozí verze liší.  

    Vladimir Putin | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

    V náznacích, nuancích a volbě vyjadřovacích prostředků se v ní odráží eskalace napětí mezi Západem a Ruskem. Vojenské doktríny v ruském prostředí mají výrazný přesah za hranice obranného sektoru, neboť ve své podstatě nejrychleji odrážejí změny na vnitropolitické a zahraničněpolitické úrovni země. Novelizace vojenské doktríny je proto jedním z prvních signálů toho, že došlo ke změně politického kurzu.

    Nová verze vojenské doktríny nepředstavuje tak převratnou změnu, jak ji původně interpretovala některá zahraniční a česká média. Přesto k několika výrazným úpravám došlo.

    Hlavní hrozbou posilování NATO

    Zatímco ve verzi 2010 byla za primární vnější bezpečnostní hrozbu označena snaha posilovat globální funkce NATO a přibližovat jeho vojenskou infrastrukturu k hranicím Ruska prostřednictvím rozšiřování bloku, ve verzi 2014 se již nehovoří o „snaze posilovat“, nýbrž přímo o nárůstu silového potenciálu NATO a jeho globálních funkcí.

    Jako nejdůležitější se jeví rozšíření seznamu vnějších a vnitřních hrozeb a potvrzení nových vojenských možností, kterými Rusko disponuje díky reformě armády zahájené v roce 2009. Především se jedná o částečnou profesionalizaci, zjednodušení systému velení a postupné obnovování výzbroje a vojenské techniky. Na obranu vydává v současné době Ruská federace více než 20 procent HDP.

    Studená válka

    V roce 2010, kdy byla vytvořena předchozí verze ruské vojenské doktríny, byla v plném proudu snaha o restart vzájemných vztahů mezi Západem a Ruskem po rusko-gruzínské válce ze srpna 2008. Americký prezident Barack Obama s tehdejším ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem v Praze podepsal smlouvu o snížení počtu strategických jaderných zbraní.

    Tehdejší ruský premiér Putin navrhl vytvoření zóny volného obchodu mezi Evropskou unií a Ruskem od Lisabonu po Vladivostok, která měla být základem budoucího strategického partnerství. Po rusko-gruzínské válce se také teprve rozbíhala reforma ruské armády pod tehdejším ministrem obrany Anatolijem Serďukovem, která sice nebyla ani dodnes plně dokončena, nicméně přinesla své první plody v podobě úspěšné krymské kampaně.

    Díky reformě bude podle amerického generála Bena Hodgese Rusko během pár let schopné vést několik podobných kampaní naráz.

    Hlavní změny mezi verzemi doktríny 2010 a 2014

    • Světový pořádek je podle verze 2014 charakteristický posílením globální konkurence, napětím v různých oblastech, hodnotovými konflikty i soupeřením o modely rozvoje. Ve verzi 2010 se psalo, že ve světě dochází k oslabení ideologické konfrontace.
    • Verze 2014 potvrzuje nové vojenské možnosti, kterými Rusko disponuje díky reformě armády zahájené v roce 2009.
    • Verze 2014 také podstatně rozšiřuje seznam vnitřních a vnějších hrozeb pro Ruskou federaci. Za jednu z nových vnitřních hrozeb považuje vedení informační války proti Rusku. Za významnou vnější hrozbu označuje použití konceptu nelineárního konfliktu na ruském teritoriu. Na druhou stranu nelineární způsob vedení války vnímá i jako příležitost, jak se postavit i silnějším potencionálním protivníkům.
    • Zatímco ve verzi 2010 byla za primární vnější bezpečnostní hrozbu označena snaha posilovat globální funkce NATO a přibližovat jeho vojenskou infrastrukturu k hranicím Ruska prostřednictvím rozšiřování bloku, ve verzi 2014 se již nehovoří o „snaze posilovat“, nýbrž přímo o nárůstu silového potenciálu NATO a jeho globálních funkcí. Ve verzi 2014 se již také nehovoří o „rozšiřování bloku“, ale o jeho dalším rozšiřování.
    • Ve verzi 2010 se hovořilo o tom, že vojenská politika Ruska by se měla zaměřit na zabránění novým závodům ve zbrojení. Tato pasáž ve verzi 2014 úplně chybí. Kromě toho přidává verze 2014 mnohem větší důraz na problematiku související s brannou povinností a vyhlášením stanného práva.
    • Nově oproti předchozí verzi doktríny, dokument přisuzuje ozbrojeným silám Ruska úkol zabezpečit ruské národní zájmy v Arktidě. Ve verzi 2014 je také větší důraz na posílení ruské vojenské přítomnosti ve vesmíru.
    • Nově doktrína zmiňuje vojenskou spolupráci se státy BRICS, Abcházií a Jižní Osetií.

    Události roku 2014, zejména ruská agrese na Ukrajině a následné vzájemné sankce mezi západními státy a Ruskem, logicky vedly ke změně strategického vnímání Západu v Rusku. Místo opatrného partnerství, přišel čas na víceúrovňovou či nelineární konfrontaci.

    Podle mnohých autorů jako například Dmitrije Trenina či Fjodora Lukjanova jsme svědky obnovení studené války v jiných podmínkách. Takový konflikt by byl charakteristický zejména obnovením závodů ve zbrojení mezi Ruskem a Západem, snahou Ruska podporovat státy nepřátelské Západu jako Sýrie, Írán, Venezuela či KLDR a zesíleným tlakem na obnovení ruské svrchovanosti nad post-sovětským prostorem. Vzhledem k tomu, že Rusko je mnohem slabším geostrategickým hráčem, než byl kdysi Sovětský svaz, muselo by buď ve zvýšené míře spoléhat na podporu Číny či přistoupit k izolacionismu.

    Zatímco ve verzi 2010 byla za primární vnější bezpečnostní hrozbu označena snaha posilovat globální funkce NATO a přibližovat jeho vojenskou infrastrukturu k hranicím Ruska prostřednictvím rozšiřování bloku, ve verzi 2014 se již nehovoří o „snaze posilovat“, nýbrž přímo o nárůstu silového potenciálu NATO a jeho globálních funkcí.

    Ve verzi 2014 se již také nehovoří o „rozšiřování bloku“, ale o jeho dalším rozšiřování. Nová verze doktríny otevřeně konstatuje, že hlavní vnější hrozbou pro Rusko je rozšiřování a posilování NATO a jeho globální aspirace.

    To rozhodně není totéž, jako kdyby bylo NATO či USA označeny v doktríně za potenciální protivníky. Nicméně z revize tohoto bodu je jasný trend zvyšování ruské obavy z šíření západních integračních struktur do jeho okolí.

    Jak v případě Gruzie v roce 2008, tak v případě Ukrajiny loni, hrály aspirace těchto států na integraci se Západem klíčovou roli v ruském rozhodovacím procesu vedoucímu k přímé vojenské intervenci. K tomuto se váže i hrozba, která podle nové verze doktríny spočívá ve vytvoření Rusku nepřátelských režimů v jeho okolí následkem revoluční změny.

    Toto zřejmě odkazuje na kyjevskou revoluci z loňského roku, ale i na starší události arabského jara a barevné revoluce v post-sovětském prostoru. Za klíčové vnitřní hrozby text považuje terorismus, separatismus a snahy násilně změnit ústavní systém Ruské federace, jinými slovy uskutečnit Majdan v Moskvě.

    Za další významné hrozby doktrína označuje riziko destabilizace některých zemí. Vzhledem k ruské zahraniční politice posledních let se tímto bodem myslí především Ukrajina, Libye, Irák a Sýrie.

    Dále dokument jmenuje americké snahy posílit svoji protiraketovou obranu a také americký koncept „Prompt Global Strike“.

    Hybridní válka

    Ve verzi doktríny 2010 se hovořilo o tom, že vojenská politika Ruska by se měla zaměřit na zabránění novým závodům ve zbrojení. Tato pasáž je ve verzi 2014 úplně vypuštěna. Nová ruská doktrína také obohacuje charakteristiku moderní války o prvky nelineárního konfliktu či hybridní války.

    Vedení konfliktu nelineární cestou vnímá jednak jako příležitost, tak i jako hrozbu. Neboť obdobný scénář, který použilo Rusko na Krymu proti Ukrajině, může hypoteticky v budoucnu použít ve větším rozměru proti Rusku například Čína. O Číně se v dokumentu hovoří pouze na úrovni možného partnerství, nicméně hlasy z ruského vojenského ústředí o tom, že pomocí hybridní války se může Rusko efektivně postavit i mnohem silnějším soupeřům, jsou adresovány zřejmě nejen na stranu Západu.

    Vojenské konflikty nová doktrína vnímá jako komplexní kombinaci přímé vojenské síly, politických, ekonomických, informačních a dalších opatření nevojenského charakteru a také protestního potenciálu obyvatelstva a operací speciálních sil. Doktrína zdůrazňuje použití nepřímých a asymetrických operací, čímž svým způsobem přímo navazuje na koncepci hybridní války, kterou v ruské verzi prvně představil současný náčelník generálního štábu ozbrojených sil Ruska Valerij Gerasimov v únoru 2013.

    Zostřit více rétoriku už nešlo

    Co se týče vztahu k Západu, lze konstatovat, že text vlastně již stejně neměl příliš prostoru na zostření rétoriky. Jedinou možností snad bylo označení NATO či USA za potencionální vojenské protivníky.

    Gerasimov ve své stati napsal, že 21. století je z vojenského hlediska charakteristické tendencí smazávat rozdíly mezi válečným a mírovým stavem. Samotná pravidla války se podle něj změnila k nepoznání. Opatření nevojenského charakteru mohou být podle něj v rámci současných konfliktů mnohem účinnější než přímé vojenské konfrontace.

    To odpovídá jak aktualizované vojenské doktríně Ruské federace, tak i jejímu konání na Krymu a východě Ukrajiny. Gerasimov svůj text uzavírá tím, že bez ohledu na sílu protivníka, je v dnešní době možné najít nejen asymetrickou odpověď na jeho konání, ale i způsob, jak ho porazit.

    Gerasimovova doktrína nelineárního vedení války je v textu vojenské doktríny navíc doplněna Putinovou doktrínou o právu Ruska na vojenskou ochranu ruských občanů za hranicemi Federace.

    Co se týče jaderného deterentu, i přes očekávání některých částí ruské veřejnosti nedošlo k tomu, aby si Rusko vymiňovalo právo prvního úderu. Stejně jako předtím mají být ruské jaderné síly využity k odvetě za jaderný útok proti ruskému teritoriu či teritoriu jeho spojenců. Rusko také použije jaderné zbraně v případě, pokud by konvenční útok vedený proti jeho území, ohrožoval samotnou existenci země.

    Permanentní válka

    Hned v úvodu nová doktrína rozlišuje typy vojenských konfliktů. Jedná se o ozbrojený konflikt, lokální válku, regionální válku a velkou válku. Definice ozbrojeného konfliktu nejlépe odpovídá ozbrojenému střetu ohraničeného rozsahu, který probíhá na východě Ukrajiny.

    Naopak naplnění definice velké války by znamenalo otevřený střet vojenských bloků jako například NATO a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO). Právě prohlubování spolupráce v rámci CSTO dokument několikrát zmiňuje, stejně jako posílení vojenské spolupráce se státy BRICS.

    Čína jako možný partner?

    O Číně se v dokumentu hovoří pouze na úrovni možného partnerství, nicméně hlasy z ruského vojenského ústředí o tom, že pomocí hybridní války se může Rusko efektivně postavit i mnohem silnějším soupeřům, jsou adresovány zřejmě nejen na stranu Západu.

    V dokumentu lze také číst, že kromě již tradiční ruské snahy o nahrazení unipolárního globálního uspořádání multipolaritou, Rusko v rámci doktríny deklaruje svoji snahu změnit současnou architekturu mezinárodní bezpečnosti, která nepřistupuje k jednotlivým aktérům na základě jejich rovnosti. Jako jednotlivé kroky směrem k procesu nastavení nových pravidel hry můžeme vnímat jednostranné odstoupení Ruska od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě v roce 2007, nedodržování Budapešťského memoranda o garanci územní integrity Ukrajiny z roku 1994 či dohodami s Abcházií a Jižní Osetií z konce loňského roku, které z obou území dělají de facto součást Federace.

    Nově oproti předchozí verzi doktríny, dokument přisuzuje ozbrojeným silám Ruska úkol zabezpečit ruské národní zájmy v Arktidě. Právě v této oblasti Rusko vyvíjí značnou vojenskou i politickou aktivitu a střetávají se zde jeho zájmy s cíly některých členských zemí NATO.

    Nová doktrína Ruské federace odráží manichejistický pohled ruské politické elity na mezinárodní vztahy a světový pořádek. Ve verzi 2010 se psalo, že je současný světový pořádek charakteristický oslabením ideologické konfrontace. Ovšem ve verzi 2014 se píše, že současný světový pořádek je charakteristický posílením globální konkurence, napětím v různých oblastech, hodnotovými konflikty i soupeřením o modely rozvoje. Jedná se o takový světový pořádek, ve kterém se stírá hranice mezi válkou a mírem a kde je Rusko neustále ve válce, i když vedené nevojenskými prostředky.

    V rámci tohoto prismatu může ruské vedení vnímat protesty z přelomu let 2011 a 2012, stejně jako snahy některých post-sovětských států přiblížit se euroatlantickému prostoru jako vnější útok. Části ruské vojenské a politické elity navíc stále žijí v představě, že je jejich prvořadým úkolem odčinit porážku Sovětského svazu ve studené válce.

    Co se týče vztahu k Západu, lze konstatovat, že text vlastně již stejně neměl příliš prostoru na zostření rétoriky. Jedinou možností snad bylo označení NATO či USA za potencionální vojenské protivníky.

    Rusko by se však na politické úrovni tímto krokem výrazně zbavilo jakékoli možnosti k normalizaci vzájemných vztahů ve střednědobém horizontu. Vzhledem k zhoršující se hospodářské situaci země, by nebylo příliš moudré si nenechat otevřenou možnost, alespoň částečně ustoupit.

    Václav Lídl
    autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media