Ještě před rokem byla hlavním tématem mezi spojenců diskuze o tom, zda a jakou roli by mělo NATO hrát po svém odchodu z Afghánistánu na sklonku roku 2014. Teď je všechno jinak. Krize v souvislosti s Ukrajinou je nejvýznamnější výzvou pro stabilitu Evropy od konce studené války.

Ačkoliv může americký prezident Barack Obama ve světle svých předchůdců působit v bezpečnostních otázkách jako nerozhodný a na místě přešlapující muž, který o velkých věcech jen mluví, jedno se musí nechat. Říká to v pravou chvíli a na tom správném místě. Tak jako před týdnem ve Varšavě, kde jeho slib o rychlém posílení americké vojenské přítomnosti v Evropě a ujištění, že Amerika bude své spojence v Evropě bránit před kýmkoliv, zcela zastínil možná daleko významnější skutečnost, a sice tu, že desítka hlav států spojeneckých zemí střední a východní Evropy včetně prezidenta Miloše Zemana využila masivní polské oslavy čtvrtstoletí svobody k tomu, aby společně diskutovali o nové bezpečnostní situaci na kontinentu vyvolané ukrajinskou krizí a velmocenskými choutkami Moskvy. Právě jich se totiž poslední události dotýkají nejvíce.

Skutečnost, že právě do této společnosti vedly kroky amerického prezidenta na jeho cestě po Evropě a právě je přijel americký prezident ujistit o "svatosvatém" principu kolektivní obrany, ale dosti významně kalí hlasy přinejmenším dvou nejužších spojeneckých zemí z Visegrádské čtyřky o tom, že žádné cizí vojáky na svých územích nechtějí nebo že se jich ukrajinská krize netýká.

Zatímco vyjádření českého premiéra Bohuslava Sobotky, že Česko posílení obrany v podobě zahraničních vojáků na svém území nepotřebuje, bylo relativně uspokojivě vysvětleno, slovenský premiér Robert Fico je v tomto ohledu nesmlouvavý. Maďarsko mlčí s tím, že Ukrajina není jeho věc.

A Polákům začíná právem docházet trpělivost a začínají si klást znepokojivou otázku: tahle krize je skutečně vážná, ale jak jí máme čelit, když se nedokážeme s nejbližšími shodnout ani na strategických záležitostech, mezi které obrana a bezpečnost bezpochyby patří?

Ještě před pouhým měsícem se zdálo, že Praha je v otázkách ukrajinské krize s Varšavou na stejné nesmlouvavé vlně. Připomenout stačí neúčast na oslavách ruského Dne vítězství na Rudém náměstí nebo "bojkot" českých politických špiček k pozvání na ruskou ambasádu. Teď zde zdá, že se opět vynořuje "český" přístup a v pomyslné jízdě bok po boku Praha neodolala sáhnou lehce na brzdu.

Polsko je v tomto ohledu až vzorově jednotné. Od armády, přes zákonodárce, vládu v čele s premiérem až po prezidenta. Americkou iniciativu chápou jako veledůležitý krok pro celý region. "Jako velmi důležitý prvek pro odrazení Ruska od pokračovaní politiky nátlaku a agrese vůči sousedním zemím, které se nacházejí na východ od našich hranic," konstatoval naposledy právě ve Varšavě polský prezident Bronislaw Komorowski.

Zdá se, že ruská anexe Krymu jako "zatím první bonbón ve zbrusu nové geopolitické čokoládové kolekci s přebalem nového euroasijského impéria" Vladimira Putina opravdu představují pro spojence v NATO pomyslné nepříjemné drnčení ranního budíku na nočním stolku. Pro celek i pro některé skupiny uvnitř, jakou je Visegrád.

Po letech pozornosti věnované takřka výlučně zahraničním operacím daleko od bezpečí spojeneckých hranic přichází totiž nová hrozba prakticky ze sousedství. Z místa, se kterým se spojenci poslední roky horko těžko usmiřovali a pokoušeli se restartovat vztahy, aby postupně zjistili, že to minimálně v této dekádě nemá smysl.

NATO poslední roky nechávalo takzvané východní křídlo "slabší", právě aby dokázalo Moskvě, že pro ni není hrozbou. Teď se však ukazuje, že to asi nebylo úplně správné rozhodnutí, když se s Moskvou příliš hovořit nedá.

Potěšitelné však je, že prakticky všechny členské země nastalou situaci chápou velmi podobně - NATO musí bez emocí dělat svou práci, jejíž jedinou podstatou a jádrem je zajištění kolektivní obrany všech svých členů. Třeba proti všem.

Pracovat pilně na své obraně, budovat kapacity schopné reagovat na jakékoliv nenadále ohrožení a hlavně se nebát.

Putinovo Rusko totiž zatím stále hlasitěji vysílá, že chce být nástupcem velkého Sovětského svazu a získat co největší podíl na globální moci. Pro Putina je to osobní cíl, chce psát dějiny. Na opatření NATO k posílení obrany svých členů na východě Moskva reaguje výhrůžkami o adekvátních protiopatřeních a obviněními, že spojenci eskalují situaci nejen na Ukrajině, ale i v Evropě. Je však nutné se vrátit o pár měsíců zpět a připomenout si, odkud ona eskalace přišla.

Lubomír Světnička
autor je redaktorem portálu natoaktual.cz