Ať už to bylo v prosinci 2009, kdy prezident ve West Pointu oficiálně oznámil navýšení amerického kontingentu v Afghánistánu o dalších 30 tisíc příslušníků vojenských sil USA. Problémem jeho tehdejší řeči však bylo, že prezident jedním dechem oznamoval eskalaci konfliktu, ale zároveň už také vyhlásil, kdy se vojáci ze Afghánistánu stáhnou. Působilo to, jako by Barack Obama tak trochu jednal proti svému názoru, a aby si sám před sebou své rozhodnutí omluvil, rovnou je relativizoval.

Ani jeho aktuální projev, který ve West Pointu přednesl minulou středu, nebyl přesvědčivý. Bílý dům dopředu avizoval, že prezident vysvětlí svoji zahraničně-politickou strategii pro zbývající dva a půl roku Obamova funkčního období. Měl to být projev, který definuje nové úkoly po konci dvou válek, které dosud určovaly Obamovu agendu.

Ještě v předstihu před středečním projevem totiž Barack Obama upřesnil harmonogram amerického odchodu z Aghánistánu. Američané tam v současnosti mají 33 tisíc vojáků, většina jich odejde letos do konce roku, zbytkový kontingent o síle 9800 příslušníků , který bude mít na starosti výcvik afghánských vojsk (a separátní skupina speciálních jednotek se bude věnovat protiteristickým operacím), pak zemi definitivně opustí do konce roku 2016.

Po konci války v Iráku, odkud Američané už odešli v roce 2011, tak prezident Obama uzavírá druhý, už třináct let dlouhý, válečný konflikt, který zdědil po svém předchůdci v úřadu Georgu Bushovi. Pro Bílý dům to představuje, jak hlásil před Obamovým vystoupením ve West Pointu, "bod obratu". "Naše zahraniční politika bude vypadat o dost jinak než v uplynulé dekádě, kdy diskusi zcela dominovaly Irák a Afghánistán," avizoval Ben Rhodes, zahraniční poradce Baracka Obamy, prezidentův projev.

Barack Obama a jeho lidé si tak sami nastavili laťku hodně vysoko. Komentátoři, politologové, analytici očekávali zásadní řeč. Jenže prezident pak místo toho vlastně jen recykloval svá stará prohlášení a už dříve slyšené názory. Prezident Obama se snažil nastínit své základní pojetí americké zahraniční a bezpečnostní politiky a zároveň chtěl vysvětlit, jak se budou USA angažovat v některých konkrétních problémech. V obou těchto úkolech ale jeho projev selhal.

"Některé naše draze zaplacené chyby od druhé světové války nepramenily ze zdrženlivosti, ale z naší ochoty spěchat do vojenských dobrodružství bez toho, že bychom přemýšleli o důsledcích. To, že máme nejlepší kladivo, neznamená, že každý problém je hřebík," potvrdil prezident Obama svoji zdrženlivost při užití americké vojenské síly a své zásadní odmítnutí předchozí unilaterální politiky George Bushe.

Zároveň se ale Obama vyhradil proti kritice, že jeho zahraniční politika je příliš opatrná až izolacionistická, že Spojené státy zbytečně - a už i pro sebe nebezpečně - vyklízející pozici světového lídra. "Ti, kdo tvrdí, že Amerika je na sestupu a její vůdčí globální role mizí, buď špatně čtou historii nebo jim jde o politikaření," přesvědčoval prezident, že USA stále zůstávají globálně "nenahraditelnou" (indispensable) zemí.

Zásadní slabinou těchto dvou Obamových narací ale je, jak to charakterizoval například Richard Haass, prezident washingtonského think tanku Council on Foreign Relations, že "prezident nám říká, co být nechce", ani jestřáb, ani izolacionista, "ale neříká , co tedy být chce". Obama mluví o jakési zlaté střední cestě, jenže – jak vedle Haasse upozornila i řada dalších analytiků – výsledkem je absence jakékoli strategie. Například i prominentní expert Michael O‘Hanlon z Brookings Institution ve Washingtonu, který je jinak obecně prezidentovi Obamovi spíše nakloněn, po jeho projevu ve West Pointu napsal: "Obamova zahraniční politika do sebe celkově nezapadá, z velké části proto, že ji tak vlažně vysvětluje."

A ještě mnohem přísněji a barvitěji prezidenta Obamu hodnotí autor a vydavatel časopisu Foreign Policy David Rothkopf. "Pokud bychom chtěli shrnout projev na West Pointu, mohli bychom říct, že prezident se snaží dospět k vůdčí roli Ameriky novou, levnou, nepříliš riskantní cestou. Zahraniční politikou typu Walmart," vypůjčil si Rotkopf pro svoji metaforu název největšího amerického řetězce levných supermarketů.

Obama podle Rothkopfa "zmínil některé problémy, nastínil některé principy, ale nepředložil žádné skutečné cíle nebo jen náznak toho, jaké americké zájmy by chtěl ve světě prosazovat". Tato kritika už přímo reaguje na to, že prezident skutečně nevyhlásil, s výjimkou dvou otázek, žádné konkrétní, kroky, iniciativy, plány.

Barack Obama oznámil, že hodlá poslat zbraně syrským povstalcům, ale neuvedl s jakým cílem. Stále trvá na tom, že Bašár Assad musí odejít, nebo ho chce například jen přinutit, aby přestal hrát taktické hry se zničením chemických zbraní? A za druhé prezident oznámil založení protiteroristického fondu ve výši pěti miliard dolarů na zřízení zámořských protiteroristických výcvikových center v problematických zemích, jako je například Jemen. Jenže ani to není v principu žádná nová věc. V Iráku, různě po Blízkém východě, Američané při dotování protiteroristických iniciativ tamních vlád už utratily desítky miliard.

Kromě těchto dvou věcí však prezident Obama už nic nenabídl. Nová silová politika Ruska, vzrůstající vojenská asertivita Číny, humanitární katastrofa v Sýrii, zaseknutý blízkovýchodní proces – jedno důležité téma za druhým, ale k žádnému z nich prezident neřekl, jakou roli by měly a chtějí hrát Spojené státy. "Ruská agrese vůči bývalým sovětským státům vyvolává neklid v metropolích Evropy, ekonomický vzestup Číny a její vojenská rozpínavost dělají starosti jejím sousedům," mluví americký prezident o zásadních otázkách mezinárodní politiky v jakési třetí osobě, jako o problémech jiných "třetích" zemí, které se Ameriky netýkají.

Pokud by šlo jen o jeden nepovedený projev, mohli bychom doufat, že příště se americký prezident a jeho tým připraví lépe. Ostatně, pokud jsem v úvodu tohoto textu zmínil Obamův slabý projev ve West Pointu v prosinci 2009, jen o týden později pak tehdy prezident přednesl velmi dobrou řeč při přebírání Nobelovy ceny za mír v Oslu.

Jenže, jak mezitím ukázaly mnohé prezidentovy praktické kroky a rozhodnutí, Barack Obama je přednostně a stále, tedy i ve svém druhém funkčním období, zaujat svými domácími úkoly. Což navíc i souzní s většinovým názorem americké veřejnosti, která si přeje, aby se Amerika věnovala vyřešení svých vlastních problémů. Výsledkem ale je, že zahraniční politika je na okraji zájmu Bílého domu, je minimalistická, bez velkých témat a cílů.

Daniel Anýž
autor je redaktorem Hospodářských novin