Text oficiální zkrácené verze Strategic Defence and Security Review

Očividná snaha kabinetu ušetřit finance byla maskována prohlášeními o nutnosti zaplnit "díru v rozpočtu obrany" ve výši 39 miliard liber, kterou údajně zanechaly labouristické vlády. Většina odborné kritiky se však soustřeďuje okolo budoucích počtů jednotlivých zbraňových systémů a vývoje války v Afghánistánu. Nicméně dokument, který sám sebe nazývá "Strategií", by se neměl zabývat ani operacemi v bezvýznamné zemi, ani pouze množstvím zbraní, jimiž jsou vedeny. Měl by především odpovědět na to, jaké by ozbrojené síly měly ideálně být. Jak tedy současná Strategická revize ovlivní vojenské kapacity Velké Británie?

SDSR se samozřejmě věnuje všem složkám britských ozbrojených sil od pozemní armády, přes speciální síly, letectvo až po jaderné schopnosti. Protože však Británie jako ostrovní stát vždy úzce závisela na námořnictvu, které je jedním z tradičních a klíčových aspektů národní identity a znakem její imperiální slávy, klade tento text důraz především na vliv SDSR na Royal Navy.

Když v létě 2011 nazvala argentinská prezidentka Kirchnerová Británii zanikajícím impériem, měla její slova až překvapivou souvislost nejen se SDSR, ale především s drastickým omezením počtů bojové techniky, jež tento dokument přinesl. Ve skutečnosti ovšem celá řada škrtů technického rázu nemá na pozici Spojeného království jako velmoci žádný vliv. Proti vyřazení 40% tanků Challanger 2 sice bylo slyšet názor, že Dánové a Kanaďané své tanky úspěšně do operací nasazují, ovšem ani jedné z těchto zemí to k většímu vlivu ve světě nepomáhá. Zrušení celého projektu letadel Nimrod MRA4, shodou okolností posledního v Británii vyvinutého a vyrobeného bojového letounu, je pak nemilé například z pohledu promrhaných 3,6 miliard liber vydaných na jeho vývoj. Nicméně ani tato, ani další snižování stavů techniky nemusí přinést žádný jiný efekt, než kýženou úsporu financí – s jedinou výjimkou právě Královského námořnictva, na něž dopadly škrty vskutku tvrdě.

Poslední funkční letadlová loď HMS Ark Royal byla vyřazena 11. března 2011 a zbývajících 72 letounů Harrier prodáno do USA. Počty torpédoborců a fregat pak byly sníženy z 23 na pouhých 19 (ještě v roce 1997 jich bylo ve službě 35). Těsně před zahájením bombardování Libye v březnu 2011 se objevovaly vážně míněné úvahy o redukci těchto počtů až na 12 jednotek. To by zanechalo Velkou Británii na úrovni Itálie (15 torpédoborců a fregat) či spojeného námořnictva Beneluxu (14 fregat). Pro srovnání, její dávný kontinentální rival Francie v současné době udržuje 31 plavidel srovnatelných kategorií, nemluvě už o letadlové lodi Charles de Gaulle. Schopnost někdejší "královny moří" přesvědčit svět, že ji od Evropy odděluje The English Channel a nikoliv kanál La Manche, zdá se, definitivně zmizela.

Již zmíněná kampaň v Libyi navíc odhalila slabost Britů v rekordně krátkém čase. Trvalo totiž pouhých osm dní od vyřazení HMS Ark Royal, než začaly nálety na Kadáffího režim. V nich díky absenci tohoto typu plavidla hrálo Spojené království druhé housle. A pro jeho ponižující postavení není lepšího symbolu, než situace z 24. března 2011, kdy se u pobřeží Libye setkala letadlová loď HMS Invincible s francouzskou Charles de Gaulle. Zatímco však vyřazené britské plavidlo bylo taženo k sešrotování v Turecku, na zádi jejího francouzského protějšku vlála obrovská trikolóra a z paluby startovaly letouny Rafale k bojovým misím.

Ještě okolo roku 2008 labouristická vláda navrhovala jako náhradu HMS Ark Royal a jejích sesterských lodí postavit a provozovat dvě letadlové lodě pojmenované HMS Queen Elizabeth a HMS Prince of Wales. SDSR v roce 2010 sice stavbu obou plavidel potvrdila, ale zařazení Queen Elizabeth do služby bylo odloženo o 4 roky a stane se tak nejdříve v roce 2020. Prince of Wales pak má být po dokončení udržován jen ve stavu tzv. "Extended readines", což se prakticky rovná odstavení v přístavu. V roce 2011 se už začínají množit diskuse o tom, že Prince of Wales bude prodán a autor tohoto textu je ochoten vsadit celý svůj honorář na fakt, že v další Strategické revizi obrany plánované zhruba na rok 2015, bude druhá letadlová loď zrušena úplně.

Snahy Londýna a Paříže vyřešit nedostatek kapacit pomocí sdílení letadlových lodí, navržené ve smlouvě z listopadu 2010, jsou přinejlepším hudbou velmi vzdálené budoucnosti. V praxi se mělo jednat o "zapůjčení" plavidla (bez palubních letadel) druhému státu v případě, že jeho vlastní jednotka prochází pravidelnou údržbou. Každá ze zemí pak měla mít možnost veta na použití takto zapůjčené letadlové lodě, což vzhledem k poměrně častým rozporům v zahraniční politice obou zemí bude nejpravděpodobnější příčinou krachu této originální myšlenky. K tomu je třeba přičíst nemalé náklady na modifikaci lodí tak, aby z jejich paluby mohly operovat rozdílné typy letadel, přičemž není vůbec jasné, zda bude Británie takovými stroji v dohledné době disponovat.

Samotné plavidlo je totiž pouze jednou ze tří součástí komplexního systému, který označujeme pojmem letadlová loď. Budoucnost zbývajících dvou faktorů, tzn. palubních letounů a personálu, je však díky britským vládním škrtům neméně problematická. V rámci úspor a zefektivnění palubního letectva přišla SDSR s rozhodnutím nakoupit stroje F-35C Lightning II. namísto původně plánované verze F-35B s krátkým vzletem a vertikálním přistáním (STOVL). Ani tak ale není jisté, zda letouny budou v roce 2020 k dispozici. Vývoj F-35 se totiž neustále prodlužuje a velké množství objednávek od jiných zákazníků bude znamenat plně vytíženou výrobní linku. Není proto divu, že vrchní velitel loďstva admirál Trevor Soar neoficiálně zmínil, že by Velká Británie měla raději pořídit americké F/A-18E/F SuperHornet nebo dokonce francouzské stroje Rafale. Další možností by byla výroba námořní verze strojů Eurofighter Typhoon. Ačkoliv se ani jedno z těchto opatření v současné době nejeví jako akutní, tyto diskuse jen ilustrují napětí, které okolo budoucího palubního letectva panuje. Labouristická předsedkyně Kontrolní komise Dolní sněmovny Margaret Hodge varovala, že se započtení všech nákladů a zdržení nemusí země disponovat plně operační letadlovou lodí až do roku 2030. Podle všeho tedy bude vývoj a nákup F-35C jedním z hlavních témat další Strategické revize obrany.

Rovněž tak bude v roce 2020 pro Queen Elizabeth potřeba přes 3000 členů posádky, které ovšem Royal Navy nebude mít kde cvičit. Alespoň částečnou úlevou má být smlouva podepsaná se Spojenými státy o vysílání části personálu ke službě na letadlových lodích US Navy, takže klíčové schopnosti nebudou zcela ztraceny.

Ztracena je ale již dnes prestiž kdysi nejmocnějšího námořnictva světa. Jak poznamenal admirál Andrew Cunningham, velitel Středomořské flotily, jejíž palubní letouny v roce 1940 potopily polovinu italského loďstva u Taranta: "Trvá tři roky postavit loď – ale tři století vybudovat tradici". Jisté je, že s vyřazením letadlových lodí Velká Británie tradici vybudovanou admirálem Cunninghamem přerušila.

Falklandy – poslední odřezek impéria

Z pohledu The Strategic and Defence Security Review se však mohou současné úsporné kroky jevit jako ospravedlnitelné, protože jak se tvrdí ve zhodnocení bezpečnostního prostředí, "Spojenému království nehrozí žádná válka se státním aktérem". Skoro to vypadá, jakoby Londýn ignoroval Írán, k jehož břehům vyslal podstatnou část svých zbývajících námořních sil, anebo neslyšel agresivní rétoriku Argentinců ohledně Falkland. Británie má ostatně s podobně přesnými předpověďmi své bohaté zkušenosti. Teprve s obrovským úsilím bylo v roce 1932 opuštěno tzv. "Ten Year Rule", které stanovovalo, že zemi nehrozí žádná válka minimálně do roku 1942, což mělo dovolit ozbrojeným silám určitý oddech a úspory v budování nových kapacit. Téměř stejně "zaručeně přesné" odhady se objevovaly ještě několik měsíců předtím, než Argentina v dubnu 1982 obsadila Falklandy. Tehdy, stejně jako dnes, byla podle ministrů financí válka "luxusem, který si nemůžeme dovolit".

Především otázka Falkland je s blížícím se třicátým výročím argentinské invaze v dubnu tohoto roku velmi citlivá. Británie na ni minulý týden reagovala symbolicky nasazením prince Williama do služby na ostrovech a rovněž vysláním svého nejmodernějšího torpédoborce HMS Dauntless do vod okolo nich. Zatímco převelení následníka trůnu je možná dobrým mediálním tahem, jeden torpédoborec, jakkoliv kvalitní, nemůže zastřít, že země už dnes nemá do jižního Atlantiku co poslat. I když obranu Falkland Strategická revize nijak nepodcenila a tím pádem se jí škrty přímo nedotknou, schopnost odstrašit Argentinu od eskalace konfliktu zmizela vyřazením letadlových lodí. To znamená, že případného znovudobytí Falkland tak, jako tomu bylo před 30 lety, by se musely spolu se Spojeným královstvím účastnit i USA.

Donedávna fungující partnerství obou zemí se díky SDSR definitivně změnilo v jednostrannou závislost Britů na Američanech. To bohužel také znamená, že se Angličané ještě více vzdálí od svých evropských partnerů, s nimiž by měli spolupracovat. Argentina tak už nepotřebuje sporné území obsadit - stačí jí využívat diplomatických nástrojů a pokračovat v izolaci Britů v Latinské Americe. Zákaz využívání svých přístavů, jež většina jihoamerických zemí v loňském roce uvalila na lodě pod Falklandskou vlajkou, spolu s dalšími kroky směřujícími k postupné ekonomické blokádě ostrovů, jsou součástí promyšlené strategie. Buenos Aires se snaží Cameronově vládě kontrolu ostrovů neúnosně prodražit tak, aby byla nucena zasednout k jednacímu stolu. Tento nenásilný postup má šanci na úspěch právě proto, že Londýn v SDSR jasně ukázal, jak hluboko je ochoten zajít kvůli úspoře několika málo miliard liber. A pak už je zcela lhostejné, zda jsou Falklandy ovládány z Londýna anebo z Buenos Aires – protože vyřazením letadlových lodí a neschopností své zámořské državy samostatně bránit, se slova prezidentky Kirchnerové o zanikajícím impériu Británie definitivně naplnila.

Lukáš Dyčka
Autor je doktorandem na Katedře politologie FSS Masarykovy univerzity