ODKB se postupně vyvinula z organizace „Smlouva kolektivní bezpečnosti“, kterou v květnu 1992, jen pár měsíců po rozpadu SSSR, podepsaly Arménie, Bělorusko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. V roce 1999 organizace prošla zásadní změnou, kdy z ní vystoupily Gruzie a Uzbekistán a rovněž dále Ázerbájdžán, Moldávie a Ukrajina ztratily svůj zájem o status pozorovatele. Uzbekistán později své vystoupení přehodnotil a společně s výše uvedenou šestici zemí následně v roce 2002 podepsal smlouvu o vytvoření ODKB.

Příští týden v rubrice "Analýzy a komentáře": Analýzu Lukáše Tichého zaměřenou na problematiku české energetické bezpečnosti v kontextu Evropské unie čtěte na natoaktual.cz již v pondělí 2. března

Moskva: je to ve všeobecném zájmu
Je to v zájmu všech, tvrdí Moskva a v mnoha ohledech má vlastně pravdu. Oficiální ruská argumentace mluví o tom, že smyslem nových sil rychlého nasazení je čelit jak infiltraci teroristických sil z jihu, tedy především z Afghánistánu a Pákistánu, tak i případným islámsko-extrémistickým nepokojům přímo na území čtyř postsovětských středoasijských republik, které jsou členy Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti. Racionálně zní i argument, že síly, tvořené zatím deseti prapory, z nichž pět je ruských, by měly výhodu v tom, že při eventuálních operacích těchto sil na severu Afghánistánu by středoasijští vojáci z dalších pěti praporů snáze našli společnou řeč se svými soukmenovci v této oblasti. Žijí tam totiž Uzbekové, Tádžikové i příslušníci dalších středoasijských národů. Navíc by se tyto síly údajně měly stát účinnou překážkou pro stále sílící obchod s narkotiky, které se hlavně z Afghánistánu šíří právě do středoasijských zemí.

Rusko postupně posiluje a obnovuje v zemích bývalého SSSR vliv nejen politický, ale i vojenský
Na druhé straně se však nikdo v Moskvě netají tím, že ačkoli v dobách míru budou vyčleněné jednotky včetně ruské 98. gardové výsadkové divize a 31. výsadkové brigády zůstávat v místech své trvalé dislokace v Ruské federaci, jde o zárodek jakéhosi Antinata, které by mimo jiné mělo obnovit ruskou mocenskou převahu v bývalých svazových republikách Střední Asie. Není také tajemstvím, že mimořádný summit v Moskvě vyvolala loňská srpnová krize v Gruzii, protože Rusko se ve středoasijské oblasti nehodlá smiřovat s vlastním ústupem a případným růstem amerického vlivu. Prvním velmi hmatatelným krokem tímto směrem bylo bezesporu moskevské prohlášení kyrgyzského prezidenta Bakijeva o zrušení americké letecké základny v Manasu. Velvyslanec Ruské federace při NATO a známý ruský jestřáb Dmitrij Rogozin vzápětí prohlásil, že uvolněné prostory po Američanech nezůstanou prázdné a že už zanedlouho se tam postěhují vojáci ruští. Oficiální místa v Biškeku k tomuto prohlášení poznamenala, že jim nic podobného zatím není známo, ale že je to „zajímavá myšlenka“…

Politické ambice jsou vysoké, velitelské struktury paktu zatím nejasné
Četné komentáře světového tisku považují moskevská jednání Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti, stejně jako dohody s Běloruskem o společných protivzdušných silách a blížící se konec americké letecké základny v kyrgyzském Manasu za jednoznačný diplomatický úspěch Ruska. I přesto, že uznávaný ruský vojenský analytik Alexandr Chramčichin výrok Dmitrije Medveděva, že nově vzniklé síly rychlého nasazení v čele s Ruskem lze „co do výzbroje a výkonnosti plně srovnat se Severoatlantickou aliancí“, označil za směšný a dále prohlásil, že tyto síly budou nanejvýš schopny potlačovat případné opoziční bouře v jednotlivých členských zemích. Což je ovšem jeden z jejich skoro veřejně deklarovaných úkolů, který Rusům, panicky se obávajícím dalších „barevných revolucí“ v regionu, jenž označují za sféru svého vlivu, musí být víc než po chuti.

Za zmínku závěrem jistě stojí, co už je známo o složení tohoto malého „vzdoronata“ i o jeho finacování a velení. Pár nejasných odpovědí poskytl generální tajemník Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti Nikolaj Borďuža týdeníku Vojennoje nezavisimoje obozrenije. Podle něj budou tyto síly rychlého nasazení šesti zemí tvořit „vysoce mobilní jednotky, vyzbrojené podle posledního slova moderní vojenské techniky“, stručně řečeno elitní paradesantní. Kromě toho by se jejich součástí měly stát i policejní jednotky zvláštního určení a také speciální útvary ministerstev pro zvláštní situace. Pokud jde o společné velení, bylo podle Nikolaje Borďuži rozhodnuto, že „v budoucnu vznikne“. Na otázku, zda už se ví, jak budou tyto síly rychlého nasazení početné, odpověděl jediným slovem: „Ne.“ Zkrátka a dobře, zatím jde především politickou vůli, a to nade vší pochybnost především Moskvy.

Libor Dvořák
Autor je komentátorem Českého rozhlasu 6