Co s tím, že současní ruští politikové pociťují jako křivdu ztrátu někdejších ruských vlivových pozic? (Přesnější by snad bylo, že pociťují ztrátu někdejšího sovětského koloniálního systému.) Nedbat toho nebo v našich zahraničních aktivitách brát ruského snahy o obnovu onoho někdejšího stavu vážně, jako cosi, s čím musíme „partnersky“ počítat? Michael Romancov varuje před nepředloženými dohodami směřujícími k uklidnění ruského úsilí vrátit Evropu a její dělení tam, kde se ocitla v důsledku výsledků druhé světové války. V tomto ohledu není co dodat k tomu, co u Romancova čteme.

ČTĚTE TAKÉ:
Michael Romancov: Geopolitické důsledky rozšíření NATO do prostoru Střední a Východní Evropy

Jistý problém však vyvstává tam, kde Romancovovy formulace vyvolávají dojem, že období studené války odpovídá jistým tezím geopolitického pojetí dělení světa. V odstavci, kde hovoří o studené válce, píše: Z geopolitického hlediska je třeba zdůraznit, že se jednalo o střet dvou klasických teoretických konceptů, kdy proti sobě na straně jedné stál reprezentant pružného námořního ´thallasokratického´ přístupu – NATO a na straně druhé sovětský blok, reprezentovaný Varšavskou smlouvou,, jež se opírala o tradiční ´tellurokratickou´ představu o kontinentální pevnosti.“

Tento „geopolitický“ pohled je podle mého soudu zavádějící. V době studené války stály tu dva naprosto rozdílné koncepty zahraničně politického usilování. Jen jeden, koncept sovětský, vycházel z geopolitických principů, které mají kořeny v období koloniálním, a má na mysli rozšiřování území a vlivu, zatímco koncept druhý, který charakterizuje politiku Západu reprezentovanou zejména Severoatlantickou aliancí, je konceptem založeným na obraně demokratického hodnotového systému bez snahy jakkoliv omezit svobodné rozhodování a jednání těch státních celků, které do této aliance patří ze svobodné vůle či s ní svobodně sympatizují.

Skutečnost, že ruští politici se za dvacet let po rozpadu Sovětského svazu nedokázali vypořádat s nostalgií po někdejší koloniální říši, to by nemělo být pro současnou politiku Západu důvodem k jakýmkoliv ústupkům, ať má ruská nátlaková zahraniční politika jakoukoliv formu, od výhrůžek raketovými údery, označováním Severoatlantické aliance za nepřítele, až po demonstrativní manipulace s dodávkami energetických surovin do Evropy, případně pokusy investičně ovládnout významné strategické podniky v někdejších na Moskvě závislých státech, a nejen v nich.

Je samozřejmé, že se Západ nemůže v žádném případě zříci potřeby hledat a nabízet přijatelný vztah se zemí, jejíž ekonomický, politický a vojenský význam je více než nezanedbatelný. Musí to být ovšem vztah, v němž oba aktéři vycházejí ze stejných hodnotových principů. Cesta k takovému partnerství s Ruskem má ovšem své podmínky: Ruská politika musí uznat neměnnost svobodného rozhodnutí někdejších sovětských kolonií patřit k demokratickému Západu a představitelé Západu se musí naučit pojmenovávat výhrůžky výhrůžkami a agresi agresí. Dosud převládající vyhýbavé, takzvaně „politicky korektní“ chování Západu vůči Rusku nejen že nevede k cíli, jímž má být partnerská rovnost, ale u ruských politiků vyvolává do jisté míry oprávněný dojem, že si Západ s ruskou, tu otevřenou, tu skrytou imperiální agresí neví rady.

Ruská zahraniční politika vskutku vychází z někdejších koloniálních geopolitických principů, jak o tom mimo jiné svědčí například Západem přehlížená okupace významné části Gruzie. Západ pak musí odmítnout tezi, že snad imperiální geopolitické principy sdílí či sdílel ve vztahu k Rusku i on. Pokud by tak nečinil, dopouštěl by se právě oné nepředloženosti, před níž Michael Romancov varuje.

Luboš Dobrovský
Autor je novinář a politik,
bývalý ministr obrany a velvyslanec ČR v Rusku.