Západní politici dlouho věřili, že silný zahraniční obchod a svobodný trh, čímž se myslí privatizace, soukromé vlastnictví a západní obchodní právo, vystaví ruskou společnost západní kultuře a vzbudí v Rusku hlad po rozšíření osobních svobod a po svobodných volbách. Demokratický kapitalismus svou výkonností očividně překonal autokratické komunistické a fašistické režimy. A hospodářsky vzkvétající státy zapojené do globálního obchodu mají menší tendenci k agresi.

Kapitalista, nikoli demokrat
Rusko v devadesátých letech provedlo rozsáhlou privatizaci a další tržní reformy. Otevřelo se zahraničním investicím a zažilo svízelný experiment s demokracií. V letech 1990 až 1995 jeho HDP klesl o 50 procent, a to kvůli klesajícím cenám ropy a exportovaných kovů, nevyhovujícímu obchodnímu právu, nepotismu a korupci. Objem výroby se na pár let stabilizoval, ale po krizi na asijských finančních trzích v roce 1997 se zase propadl. Víceméně diskreditovaný Boris Jelcin předal roku 1999 prezidentský úřad Vladimiru Putinovi.

Putin je možná kapitalista, ale žádný demokrat. Hlavní prvky tržní ekonomiky zachoval, ale zmanipuloval volby, podmanil si regionální vlády a soudnictví a rázně omezil osobní svobody. Kdekoli to bylo možné, snažil se opět rozšířit po sovětském vzoru vliv Moskvy na někdejší svazové republiky.

Co je doma, to se počítá
Putin opět nastolil státní kontrolu nad ropným průmyslem a vystrnadil zahraniční investory. Jeho vláda se pod záminkou vymyšlených daňových úniků zmocnila Jukosu, kdysi největšího producenta ropy v Rusku, a jeho generálního ředitele uvrhla do vězení. Tím si přivlastnila investice západních společností ExxonMobil a Chevron. Podobně byla společnost Shell donucena odprodat polovinu práv na těžbu zemního plynu na Sachalinu státem ovládanému Gazpromu. Nyní ruští vyšetřovatelé vytlačují mnohonárodnostní energetický koncern BP z jeho ruského joint venture.

Na druhou stranu však Rusko z globálního kapitalismu vesele těží. Sytí 25 procent evropské spotřeby zemního plynu. Ruský Lukoil koupil těžařskou firmu Getty, ve Spojených státech vlastní 2 000 benzinových stanic a poohlíží se po investicích v rafineriích. Putin zároveň tvrdě omezuje zahraniční investice do hornictví a prověřuje zahraniční investice v dalších „strategických“ odvětvích.

Vzhledem k tomu, že v Rusku jsou výroba oceli a další odvětví kovoprůmyslu z větší části vertikálně integrovány, omezení investic do báňského průmyslu nutně povede také k omezení zahraniční účasti na výrobě kovů. Na druhé straně ruské společnosti Severstal, Evraz a další získaly zhruba desetiprocentní podíl v amerických ocelárnách. Ruští oceláři z NLMK zakrátko pohltí výrobce trubek a potrubí, firmu John Maneely. Severstal kupuje firmu PBS, amerického výrobce uhlí pro metalurgii.

Putin má navíc na rozdíl od Jelcina štěstí. Od roku 2002 stouply ceny ropy o 500 procent a ruský HDP roste zhruba o sedm procent ročně. Doma je Putin velice populární, protože Rusku zařídil stabilitu a prosperitu. Rusové mají nezanedbatelný přístup k západním médiím a kultuře, ale ztráta občanských svobod či skutečné demokracie je podle všeho nijak zvlášť nepálí.

I přes omezení demokratických svobod a vlastnických práv ruská podivná tržní ekonomika roste rychleji než ekonomika v jakékoli industrializované demokracii a většině států někdejšího sovětského bloku. Putinův úspěch také podněcuje nárůst ruského nacionalismu. Ruské tanky v Gruzii svědčí o tom, že znovu povstal přízrak Sovětského svazu, který se snaží zavléct sousedy do své sféry vlivu, pokud to okolnosti dovolí. To vše hatí americké předpoklady, že hospodářská spolupráce dá vyrůst demokratickému a mírumilovnému Rusku.

Rychle stoupající cena ropy a dalších nerostných surovin určených na export dosud táhla spolehlivě ruský ekonomický růst. Pokud ceny těchto komodit porostou jen pomalu, nebo začnou klesat, růst se zpomalí. Pak se může stát i to, že si Rusové znovu prožijí už známou jelcinovskou noční můru, ale tentokrát bez luxusu vyjádřit veřejně svůj nesouhlas.

Rusové drží trumfy
Uvědomme si, že díky politice Spojených států a Evropské unie se Rusko těší v rámci západního hospodářského systému nemalým výsadám. Ruské vývozy mají cestu na západní trhy prakticky volnou, zatímco Moskva dovozy nadále zatěžuje vysokými cly a administrativními překážkami. Obecně vzato mohou ruské podniky na Západě svobodně investovat, zatímco západní investoři jsou z Ruska čím dál víc vylučováni a jejich majetek zdaleka není v bezpečí.

Povzbuzený ruský medvěd ukázal v Gruzii své zuby a ani další jeho dobrodružství nelze vyloučit. Vzhledem k evropské závislosti na ruském zemním plynu a nedostatečnému konsenzu v rámci NATO jsou ruské ambice závažnou hrozbou regionální bezpečnosti.

Pro Spojené státy a Evropskou unii je nejvyšší čas přehodnotit volný obchod s Ruskem a závislost na jeho surovinových zdrojích. Ruský export a investice by měly být vítány jen takovou měrou, jakou jsou americké a evropské investice vítány v Rusku. Je potřeba, aby Evropané našli alternativy k ruskému zemnímu plynu. Americká a evropská politika by měla směrem k Rusku zavést nový, realistický přístup.

Peter Morici
Autor je profesorem hospodářské fakulty Marylandské univerzity
a někdejší hlavní ekonom Americké komise mezinárodního obchodu
Analýza vyšla 29.8.2008 v deníku Mladá fronta DNES