Šedivý: Evropa zaspala, hrozí jí bezvýznamnost. Bezpečnostní situace se zhorší

Zastáváte názor, že kdo neinovuje, zůstává pozadu. Jak si stojí Evropa právě teď? Nezaspali jsme, když se podíváme na technologický náskok USA jako partnera nebo prudký mocenský a technologický rozvoj Číny?

Zaspali. Mezera zejména v oblasti obranných inovací mezi Evropou a dvěma velkými mocnostmi se zvětšuje. Dnes navíc prožíváme čtvrtou průmyslovou revoluci, kterou charakterizuje souběh hned několika převratných technologií. Ať už je to umělá inteligence, velká data, robotizace a autonomní systémy, nanotechnologie, digitalizace, propojování lidského a strojového faktoru, biotechnologie nebo hypersonické technologie.

To je skutečně revoluce, která prochází napříč téměř všemi obory lidské činnosti, dotýká se nás všech a samozřejmě má zásadní dopady i ve vojenství. Myslím, že vlastně možná už nyní probíhá velká transformace, která za nějakou poměrně krátkou dobu, řekněme v horizontu pěti až deseti let, může zásadně proměnit charakter toho, jak budou případné konflikty probíhat.

Jak moc se ty pomyslné nůžky rozevírají?
Problém Evropy nespočívá ani tak v tom, že by tady byl nízký inovační nebo technologický potenciál, naopak. V Evropě nebo jednotlivých evropských státech existují velice výkonné výzkumné komunity a pracoviště v mnoha technologických odvětvích, ale celá sféra je velmi roztříštěná, a to je základní problém. Od úrovně politických priorit jednotlivých států a jejich vnímání hrozeb a až po priority a orientaci v rozvoji vojenských schopností.

Takže tou hlavní příčinou je skutečnost, že Evropa není jeden „superstát“?
Část Evropy, především střední a východní, je silně orientována k NATO. Tradičnější část Evropské unie už zase umí více pracovat a spolupracovat v těch větších společných evropských rámcích. Nicméně fragmentace končí anebo začíná v oblasti obranného průmyslu inovací.

A dnes samozřejmě ještě navíc s ohledem na průmysl produkující takzvané technologie dvojího užití. Vyvíjené primárně pro civilní sektor, ale využitelné i ve vojenské sféře. Roztříštěnost je tou klíčovou slabinou, protože v případě USA nebo Číny se srovnáváme s unitárními aktéry s konsolidovaným průmyslem a konsolidovanou poptávkou.

A další problém Evropy, kromě roztříštěnosti, plyne z dlouhé prodlevy od nějaké prvotní inovační myšlenky až po její aplikaci, tedy vypuštění konkrétního projektu nebo programu do praxe.

Jen pro srovnání. Třeba společnost Google vynakládá na výzkum a vývoj téměř desetkrát více, než kolik do vývoje investují ministerstva obrany zemí Evropské unie dohromady. Ze 44 miliard eur vynaložených v EU na investice do obrany v roce 2020 bylo 83 procent neboli 36 miliard použito na nákup vybavení a 17 procent, tedy osm miliard eur na výzkum a vývoj.
Samozřejmě, pro velké korporace, a především ty technologické je to životní zájem. S tím stojí a padají, takže musí investovat maximum do inovací a rozvoje technologií, jinak přestanou existovat. Dá se tady také najít paralela se státem Izrael. Ten celkově vynakládá do výzkumu a vývoje nějakých pět procent HDP.

Izrael je v unikátní situaci neustálého životního ohrožení. Tam vidíme intenzivní inovace a také neuvěřitelnou rychlost zavádění nových technologií i do vojenství, protože tam to propojení civilní a bezpečnostní sféry je bezbariérové.

Pro Izrael v situaci neustálého životního ohrožení platí: inovuješ, nebo nepřežiješ. A to je to prostředí, které bychom my chtěli alespoň částečně začít navozovat v rámci inovačních iniciativ Evropské obranné agentury.

Jiří Šedivý Odborník v oblasti bezpečnostní politiky a obranného plánování. Jeho otcem je diplomat a bývalý český ministr zahraničí Jaroslav Šedivý. Od září 2006 do ledna 2007 byl ministrem obrany ČR.  V letech 2007 až 2010 působil jako náměstek generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování.  V rozmezí let 2010 až 2012 byl náměstkem ministra obrany a poté do roku 2019 velvyslancem při NATO. Od května 2020 řídí Evropskou obrannou agenturu. Je absolventem katedry válečných studií King's College v Londýně, v roce 1999 obhájil doktorát na Univerzitě Karlově, kde v letech 1995–2003 rovněž vyučoval mezinárodní politiku a bezpečnostní studia. Zároveň přednášel také na University of New York in Prague.

Může se Evropa stát v tomto ohledu bezvýznamnou?
Výběr je jednoduchý: buď obranná inovace, nebo obranná irelevance. A ta se nám může začít bolestně projevovat už celkem záhy. Musíme si uvědomit, že nejen strategické záležitosti obranyschopnosti, ale i otázku obranných inovací musíme nahlížet v kontextu geopolitickém a z hlediska dlouhodoběji předpokládaného vývoje bezpečnostního prostředí.

Myslíte tedy, že se nelze dlouhodobě spoléhat na našeho dosavadního garanta bezpečnosti, tedy Spojené státy?
Když odhadneme, jak bude asi vypadat bezpečnostní situace kolem Evropy za nějakých deset patnáct let, tak můžeme celkem s jistotou konstatovat, že bude horší než nyní. Největší tlak a rizikové faktory budou pocházet z oblastí severní Afriky – Sahelu Maghrebu – a Středního východu.

V těchto regionech budou navíc mnohem více patrné negativní až katastrofální dopady klimatických změn, které se budou projevovat zvýšeným počtem konfliktů o základní zdroje, zvýšenou migrací na sever a s tím souvisejícími patologickými jevy včetně terorismu či organizovaného zločinu navázaného na migraci. A v této situaci na naší vnější periferii budou Spojené státy daleko více angažovány v indo-pacifické oblasti.

Američané sice zůstanou kotvou kolektivní obrany Evropy v rámci NATO, o tom nepochybuji, ale zároveň budou předpokládat, že si Evropané budou schopni sami a zcela autonomně stabilizovat a uspořádávat bezpečnostní problémy ve svém nejbližším okolí, ve smyslu dostatečné vojenské soběstačnosti v situacích, na něž se nevztahuje článek pět o kolektivní obraně NATO. To je též z mého pohledu podstata oné často diskutované „strategické autonomie“ EU.

Dá se říci, že budu předpokládat, že Evropa tak nějak „dospěje”?
Já věřím, že dospěje. Právě nyní probíhá debata o takzvaném Strategickém kompasu. Tento dokument by měl přinést jasnou politickou směrnici, formulovat strategické cíle rozvoje nebo posilování obranných a bezpečnostních kapacit Unie v příštích deseti letech.

Od odolnosti vůči hybridním a kybernetickým hrozbám, přes resilienci státu a společnosti všeobecně až po zvládání krizí mimo území Unie a posílení schopností EU rozmisťovat jednotky v zahraničních operacích.

A jedna kapitola se dotýká také investic do nových zbraňových systémů a technologií, kde se také hovoří o vytvoření takzvaného Defense Innovation Hub, tedy centra pro obranné inovace. To vznikne v rámci Evropské obranné agentury. Chceme tedy hrát klíčovou roli v oblasti obranných inovací.

O co v rámci centra půjde?
Nejprve musím zdůraznit, že EDA má inovaci takříkajíc ve své DNA. Máme celou řadu projektů, které se věnují například dopadům převratných technologií na budoucí bojiště. Byli jsme vlastně první v EU, kteří už v roce 2019 zpracovali výchozí koncepční rámec týkající se využití umělé inteligence v obraně. Na základě toho už máme velice konkrétní akční plán činností, ale zároveň už běží první projekty.

Chceme se stát místem, kde se protínají informace a setkávají aktéři inovací z různých států. Místem, kde se organizují aktivity vedoucí k novým projektům a zároveň katalyzátorem neotřelých řešení.

A pak je zde samozřejmě důležitý moment vystavit nové myšlenky testu prostřednictvím simulací a experimentu. Nové koncepty a řešení se musí zkoušet a my musíme být odvážní také v tom, že to nakonec může vést i k neúspěchu. Tolerance k neúspěchu je zatím v oficiálních strukturách členských států Unie spíše vzácná. Chceme tedy také celkově kultivovat inovační prostředí.

Můžete už některé konkrétní projekty popsat?
Jde například o využití umělé inteligence pro podporu rozhodování velitelů nebo při řízení rojů dronů či její využití při cvičeních pro simulaci protivníka. A to je pouze jedna z oblastí. Máme projekty, které se zabývají různými aspekty hypersonických systémů, využití koncentrované energie a laserů pro vojenství, uplatnění nových materiálů či 3D tisku pro výrobu náhradních dílů v místě operací.

Středisko nebo centrum by mělo v zásadě sledovat trendy i v zemích mimo Evropskou unii, navrhovat konkrétní projekty a organizovat takzvané inovační výzvy. To je jeden ze způsobů, jak poměrně rychle získat inovační řešení. Máme nějaký problém, konkrétně řešíme, jak se vypořádat s nástražnými výbušnými systémy nebo skrytými odstřelovači za využití bezpilotních (pozemních i vzdušných) prostředků.

Vypíše se výzva k tématu, přihlásí se několik firem či výzkumných pracovišť s různými řešeními. Jde vlastně o soutěž. Nabízená řešení se paralelně testují a vyhodnocují a v relativně krátké době je pak na základě toho nejlepšího zahájen konkrétní projekt.

Samozřejmě inovace nejsou jenom nové technologie. Může jít také o nový pohled, nápadité propojení existujících prostředků. Dobrým příkladem jsou právě improvizovaná výbušná zařízení. Ta nevyžadují žádné nové technologie. Jde o kombinaci primitivních prostředků – mobilního telefonu, podomácku vyrobené výbušniny z nějakého fosfátu a tlakové desky – a v Afghánistánu z toho přitom byl strategický problém a stovky zabitých vojáků mezinárodních sil, včetně českých.

Jaké jsou aktuální trendy, kterými se agentura zabývá?
Nemohu zacházet do detailů, ale ten základní dlouhodobý trend, který je momentálně technologicky akcelerovaný, je postupující dematerializace určitých vojenských schopností a systémů prostřednictvím digitalizace a snižování podílu lidské obsluhy.

S tím je spojena robotizace řady vojenských činností a výkonů přímo na bojišti, přičemž těžiště konfliktu se posouvá z fyzického bojiště směrem k digitálnímu prostoru. Zároveň roste efektivita ve smyslu dosahu, rychlosti, ničivé síly ale také přesnosti.

Je dokonce možné si představit, že budoucí konflikt může proběhnout i bez klasického fyzického dotyku mezi vojsky. Může proběhnout v digitálním prostoru, může to být kombinace rozsáhlých hybridních útoků proti životním infrastrukturám propojená s masivní dezinformační kampaní zaměřenou na mysl obyvatel.

Ostatně stále platí Clausewitzův princip, že podstatou války je přinutit protivníka, aby se podřídil naší vůli. Jak toho dosáhneme – jestli kinetickou materiální vojenskou silou, nebo digitálními prostředky v kyberprostoru? Na tom vlastně nemusí záležet.

V naší agentuře máme unikátní přehled o tom, co který stát EU vymýšlí pro rozvoj schopností, jaké má investiční a inovační preference a silné stránky, kde je ochoten spolupracovat. Jsme proto myslím ideální pracoviště pro zastřešení a organizaci obranné inovace v Unii.

Vrátím se ještě k těm Američanům a „rozevřeným nůžkám“. Vždy je tím hmatatelným výsledkem inovace zavedení do praxe. Existují tedy už první hmatatelné výsledky?
To, o čem se nyní v rámci Evropy bavíme, si Američané uvědomili už někdy počátkem minulého desetiletí. Zjistili, že Čína jako jejich hlavní globální technologický vyzyvatel, jim v některých odvětvích, jako je třeba umělá inteligence, dýchá na záda a může je brzy předehnat. Do té doby přitom operovali s předpokladem, že pro zachování technologické nadvlády potřebují udržovat nejméně desetiletý náskok let před kterýmkoli strategickým rivalem.

Vyhlásili proto takzvanou třetí offsetovou strategii zaměřenou na akceleraci inovací a technologií a zároveň jejich zavádění do vojenství. A jsou to přesně ty schopnosti, které jsme zmiňovali na začátku. Dnes vidíme že Spojené státy už zkoušejí hypersonické prostředky, laserová děla, jsou daleko ve využívání umělé inteligence a robotiky.

My jsme nyní možná ve fázi toho uvědomění a teď je důležité udělat maximum proto, abychom naše dosud rozptýlené prostředky, nástroje, nápady, stejně jako průmyslový a technologický potenciál soustředili na některé klíčové oblasti.

Evropská unie ale asi nikdy nebude konkurovat americké technologické agentuře DARPA (Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty), která chrlí bezpočet inovativních a revolučních nápadů a řešení?
Ne, EU se nechce ve všem vyrovnat Spojeným státům, Unie nehodlá nahradit NATO v roli garanta kolektivní obrany a Evropská obranná agentura nebude nikdy americká DARPA. Ale v těch klíčových oblastech prostě musíme inovovat. Nejen, abychom nezůstávali pozadu za našimi rivaly nebo nepřáteli, ale abychom zůstali interoperabilní se Spojenými státy.

Rozvoj obranných schopností v EU je komplementární s tím, co se děje v NATO. Používáme stejné standardy. Hned 22 členských států EU je zároveň členy NATO. Takže to, co se rozvíjí a produkuje v Unii, zároveň automaticky posouvá Severoatlantickou alianci.

Takže snaha o větší strategickou autonomii a schopnost samostatněji působit v obranné oblasti není proti Spojeným státům. Naopak od Američanů čím dál častěji slyšíme: ano, investujte do strategických kapacit, vojenských schopností a prostředků podpory, které máme zatím jen my, protože přijde doba, kdy se nebudete moci spolehnout, že vždy a všude zaskočíme a budeme kompenzovat evropskou nedostatečnost.

A jak si v tomto ohledu vede Česká republika? Generální štáb hovoří do budoucna o robotech, umělé inteligenci, ale žádný skutečný hmatatelný výsledek zatím v praxi zaveden není.
Evidentně máme v Česku velký inovační potenciál v mnoha oblastech. Od robotizace, autonomních systémů, umělé inteligence přes nové materiály a nanotechnologie až po pasivní sledovací prostředky. ČR se účastní osmi unijních projektů PESCO (Stálá strukturovaná spolupráce). A jeden z nich vede.

Týká se elektronického boje, což souvisí se schopností nějakým způsobem omezit nebo paralyzovat nejrůznější komunikační, informační, navigační a sledovací systémy protivníka. Dalším příkladem je oblast vojenské medicíny a budování mobilní modulární vojenské nemocnice pro operace EU. Je dobře, že ČR si umí najít prostor k uplatnění svých vojenských specializací i v rámci EU.

Pak je zde oblast, ve které je Česká republika poměrně silná a tou je vesmírný průmysl. A tady se nabízí zajímavý překryv s francouzským předsednictvím EU, pro něž je obrana ve vesmíru jednou z priorit, a zároveň skutečnost, že tato oblast je jednou ze šesti klíčových domén pro rozvoj obranných schopností příští generace v rámci zmíněného Strategického kompasu.

Ten by měl být schválen v březnu. Zároveň se v tomto roce začne realizovat první balík asi padesáti projektů, financovaných z Evropského obranného fondu, dotovaný sumou 1,9 miliardy eur, přičemž celkově je ve fondu na příštích šest let více než osm miliard eur. Naše agentura se podílí na hodnocení projektových návrhů. Zatím ale ještě nevím, kolik českých podniků se zde uplatní.

Jakou mají české firmy šanci?
V předchozích výběrových řízeních obdobného fondu se české firmy nijak výrazně neuplatnily. Myslím, že ten problém spočívá v tom, že nemají dostatečné informace, jak se zapojit, nejsou zvyklé komunikovat a spolupracovat mezinárodně a některé též možná příliš spoléhají na zvýhodňování v domácím prostředí.

Důležitá je také praktická a účinná podpora ze strany ministerstva obrany – to je zkušenost úspěšných států střední velikosti, jako například Řecko nebo Portugalsko. A nebát se zaklepat na naše dveře. Naše agentura má znalosti, zkušenosti a osvědčené nástroje, jak podnikům a výzkumným organizacím k úspěchu dopomoci.

Z mého hlediska je důležité ukázat, že se v Evropské unii nyní nabízejí mimořádné příležitosti a fondy pro obranný průmysl a Evropská obranná agentura je připravena podpořit v tomto ohledu český obranný průmysl, ale i civilní firmy a výzkumná pracoviště.