Moskva své chování změnit nechce, tlak bude velkým testem, varuje Havránek

Existuje podle vás reálně nějaká šance na oteplení vztahů mezi Moskvou a Západem?
Rusko chce být uznávanou světovou velmocí, za kterou se samo považuje. Jak nás již v minulosti několikrát přesvědčilo, je pro navýšení a upevnění svého vlivu připraveno použít všechny dostupné prostředky.

Vztahy mezi Ruskem a Západem jsou asi nejhorší od rozpadu Sovětského vztahu. Tato situace však nevznikla ze dne na den, zhoršuje se od ruské anexe Krymu a rozpoutání bojů na východě Ukrajiny. Napjaté vztahy se mohou zlepšit pouze tehdy, pokud Moskva změní své chování a začne dodržovat mezinárodní právní normy.

Bohužel události jako Vrbětice, eskalace u ukrajinských hranic, kybernetické útoky, šíření dezinformací dokazují, že Moskva své chování změnit nechce. Zlepšení vztahů Západu s Ruskem je potřeba, ale bude to asi nějakou dobu trvat.

Nedávno jste se vrátil z pracovní cesty z USA, jak silně rezonuje ve Washingtonu současná situace na polsko-běloruských hranicích?
Současný vývoj ve východní Evropě je v americké bezpečnostní komunitě i celé Alianci aktuálně jedním z nejintenzivněji diskutovaných témat. Nejen situace kolem Ukrajiny, ale často kladenou otázkou je, do jaké míry je do běloruských snah o destabilizaci Evropské unie zapojeno i Rusko.

Situace na polsko-běloruské hranici je klasickým příkladem hybridního boje, na který upozorňuje i naše Národní strategie pro čelení hybridnímu působení. K narušování bezpečnosti dochází bez otevřené ozbrojené eskalace, je vytvářen tlak na několik států s cílem rozdělit veřejné mínění i politiky uvnitř Evropské unie. A proto je důležité našim spojencům pomoci tento tlak ustát.

Bezpečnostní analytici to označují za způsob hybridního boje ze strany běloruského režimu s podporou z Moskvy. Jaký je vlastně současný postoj Washingtonu k Moskvě?
Role Moskvy v celé problematice je vnímána skutečně silně. Ačkoliv v dlouhodobém měřítku dominuje strategické debatě v USA rivalita s Čínou, zhoršování situace na běloruské, ale i rusko-ukrajinské hranici přitáhlo pozornost zpět ke stále přetrvávající agresivitě Ruska. Pro Ameriku je to připomenutím, že nemůže soustředit svůj zájem pouze jedním směrem. A že se musí opírat o spojence.

Jan Havránek Jan Havránek V letech 2017-2020 působil v kanceláři generálního tajemníka NATO jako poradce pro politiku. Předtím také jako vedoucí obranných poradců ve stále delegaci ČR při NATO.  V letech 2013-2014 na ministerstvu obrany řídil sekci obranné politiky a strategie. Absolvent Institutu mezinárodních studií na Univerzitě Karlově a The Fletcher School of Law and Diplomacy, Tufts University v americkém Bostonu.

Připadá mi, že Američané dosud zůstávají poněkud stranou.
Připadá mi, že Bidenova administrativa zároveň nemá zcela ujasněnou politiku vůči Rusku. Doposud jsme ze strany USA pozorovali snahu o bližší spolupráci s Ukrajinou a tvrdší rétoriku k Putinovu režimu. To se projevilo také při nedávném videohovoru mezi prezidentem Bidenem a prezidentem Putinem. Tato strategie ale nebyla vždy konzistentní, což se nedávno projevilo například zrušením amerických sankcí uvalených na německé společnosti stojící za výstavbou plynovodu Nord Stream 2. Je otázka, zda to byl krok dočasný nebo ne, roli v tom hraje aktuální vývoj kolem Ukrajiny.

A jak Američané vnímají další koncentraci ruských sil na hranicích s Ukrajinou? Mají obavy, že by to mohlo vést minimálně k dalším akcím na východní Ukrajině, kterou ovládají proruští separatisté?
V USA je možnost na vyostření ozbrojeného konfliktu na ukrajinském území vnímána jako reálná hrozba. Západ se nyní snaží postupovat tak, aby naše pozice byla jasná, jednotná, ale současně nezapříčinila eskalaci situace. Spojené státy dávají jasně najevo svou podporu Ukrajině, která zazněla i během úterního virtuálního setkání prezidentů Bidena a Putina i při pondělním telefonátu ministra zahraničních věcí Blinkena s ukrajinským prezidentem Zelenským. 

V posledních dnech Spojené státy například zvažují vyslání dalších vojenských poradců a nového vojenského vybavení ukrajinské vládě. Aktuální vývoj také konzultují se svými spojenci v rámci NATO, minulý týden se v lotyšské Rize sešli alianční ministři zahraničí, z obou stran Atlantiku zaznívají jasná varování směrem k Rusku. Navíc diplomatické úsilí je koordinováno mezi NATO a EU.

Není tak právě nyní cítit avizovaný dlouholetý odklon pozornosti USA od Evropy směrem k Pacifiku a Číně?
Odklon pozornosti USA od Evropy není nová záležitost, již v roce 2012 Obamova administrativa prezentovala takzvaný posun směrem do Asie (Pivot to Asia). V současnosti oblast indo-pacifického regionu včetně Číny představuje pro USA jasnou prioritu zahraniční a obranné politiky. Čína se pro Ameriku během posledních let stala strategickým soupeřem a americký posun k Indopacifiku je tak do jisté míry nepochybně oprávněný.

My, jakožto spojenci, musíme brát obavy USA směrem k Číně vážně a adekvátně na ně reagovat. Současně je však nutné najít balanc, a to i v rámci NATO. USA musí naslouchat hlasům evropských spojenců v jejich obavách směrem k Rusku. Bidenova administrativa ujišťuje Evropskou unii, že Spojené státy mají o evropské spojence zájem a chtějí spolupráci s EU prohlubovat.

Čína se tak stává velký tématem i pro NATO jako celek.
Čína a její narůstající aktivita v oblasti Indopacifiku, ale i jinde ve světě, je z hlediska světové bezpečnosti největší a dlouhodobou výzvou. Dynamický rozvoj čínských schopností a rozdílné vnímání světa nás staví do pozice, kdy je třeba kriticky posuzovat čínské aktivity a jejich vliv na ustálený světový řád založený na uznaných mezinárodních pravidlech. Stabilita a bezpečnost indo-pacifického regionu je logickou prioritou také vzhledem k důležitosti obchodních cest a objemu obchodu.

Aliance musí být schopna efektivně reagovat na bezprostřední bezpečnostní hrozby bez ohledu na to, z jakého směru přicházejí. To neznamená vojensky zasahovat v Indopacifiku. Ale řada hrozeb z této oblasti se u nás může projevit v kyberprostoru. Stejně tak Čína dlouhodobě posiluje svůj vliv v Evropě investováním do strategických technologií a infrastruktury.  

Není to ale předzvěstí toho, že USA zkrátka nebudou mít kapacitu být pozorným strážcem a absolutním garantem v Pacifiku i euroatlantickém prostoru?
Současný stav bezpečnostního prostředí vyžaduje, aby Evropa posilovala své vlastní obranné kapacity, tak aby doplňovaly NATO. Přítomnost USA v Evropě, jakožto záruka naší obranyschopnosti, je stále nutná. Ale slabá Evropa oslabuje také Alianci. Tomu rozumíme my i Američané. Čelit ruskému tlaku pro nás bude v nadcházející době velkým testem, ale Aliance je dostatečně silná jak politicky, tak vojensky. Abychom si tuto sílu udrželi, musíme investovat do obrany i do technologií.

Je v tomto ohledu důležité naplňovat spojenecké závazky, tedy v případě Česka slib alespoň vybudovat těžkou obrněnou brigádu?
Samozřejmě. Členství v NATO neznamená, že se o svou armádu a obranné schopnosti nemusíme starat. Záruka kolektivní obrany je totiž závazek obousměrný. Ostatní jsou připraveni pomoci nám, stejně tak ale musíme být my připraveni pomoci jiným. Naše ozbrojené síly proto budujeme jak pro obranu naší země, tak pro obranu spojenců. Pro nás jde o základní předpoklad zajištění naší bezpečnosti a obrany. Nejde jen o vybudování konkrétní vojenské schopnosti, ale i o demonstraci našeho odhodlání bránit sebe i své spojence. Jde o test naší důvěryhodnosti.

Naším hlavním příspěvkem do kolektivní obrany NATO bude v budoucnosti právě těžká brigáda, ale není to příspěvek jediný. Navyšují se požadavky na pozemní protivzdušnou obranu nejen na ochranu jednotek, ale celé infrastruktury, dále pak požadavky na logistiku a podporu spojeneckých jednotek. To vše celkově ve vyšším stupni připravenosti.

Na posledním velitelském shromáždění zaznělo, že česká armáda se do budoucna musí zaměřit na nejnovější technologie včetně laserů, robotů a umělé inteligence a nesmí ztrácet čas. Jak chce ministerstvo v tomto ohledu pokročit?
Na ministerstvu obrany se nejnovějším technologiím věnujeme, protože inovace a výzkum mění svět vojenství neuvěřitelně rychlým tempem. Pro budoucí využívání těchto technologií armádou musíme učinit několik kroků. V první řadě je nutné specifikovat, jaké schopnosti naše armáda do budoucna potřebuje ve světle technologických změn a v neustále měnícím se bezpečnostním prostředí.

To se neděje nahodile, ale také ve spolupráci se spojenci, v rámci obranného plánování doma i v NATO nebo v projektech Evropské unie.

Tlak na integraci nových technologií do našich schopností se bude zvyšovat. Proto musíme vyvažovat aktuální a budoucí požadavky na zajištění obrany s rozpočtovým rámcem. Nemůžeme opustit stávající závazky a hledat řešení jen v úzké technologické specializaci. Raději se bavme o integraci technologií do všech aspektů armády.

Jak se tedy připravujete konkrétně?
Nyní je naplánováno několik setkání k oblasti umělé inteligence. To samé se děje například v oblasti vesmírných technologií nebo kybernetických schopností. Z těchto setkání vzejdou jasná doporučení, kterým směrem se má v této oblasti armáda ubírat, a tedy jakým směrem má jít akviziční proces nebo státem podporovaná věda a výzkum.

Existuje už nějaká vize, jak například využívat umělou inteligenci?
Umělá inteligence je mimochodem skvělým příkladem takzvané technologie dvojího užití. Její integrace do vojenských schopností ale není jednoduchá. Technologie musí splňovat vysoké požadavky na spolehlivost a bezpečnost v náročných podmínkách nasazení ozbrojených sil. Proto potřebujeme dialog se soukromým sektorem o možnosti vývoje této technologie specificky pro potřeby armády.

V České republice máme vynikající soukromé i univerzitní subjekty, které se věnují umělé inteligenci. Ministerstvo obrany a Univerzita obrany s takovými subjekty postupně navazují spolupráci. Oproti minulosti není zdrojem inovací uzavřený vojenský výzkum, ale změna přichází ze soukromých společností. A stát musí být schopen tyto firmy chránit před nepřátelským převzetím a zároveň jejich technologie využít pro obranu naší země a našich spojenců.

Jsme tedy fázi hledání možností a projektů?
Není to jen o jednom nebo dvou projektech. Nasazení robotů a umělé inteligence přemění budoucí podobu ozbrojených konfliktů. Chytřejší a rychlejší roboti budou podporovat vojáky a zlepšovat akceschopnost naší armády ve všech doménách. Proto naše schopnosti a obranné systémy musí umožňovat integraci nových technologií, robotických systémů, senzorů nebo umělé inteligence. Státy jako USA, Velká Británie nebo Izrael patří v této oblasti mezi lídry.

Naše vojáky na tuto změnu musíme začít připravovat už nyní stejně jako ty, kteří budou rozhodovat o nasazení armád nebo o užití síly. Řada rozhodnutí bude muset být učiněna v krátkém čase a musí být tedy z velké části zautomatizována.