natoaktual.cz

Hrozí další válka. Část afghánských vůdců se s Tálibánem nikdy nesmíří

19. srpna 2021  9:11
Ofenzíva Tálibánu k ovládnutí země byla velmi dobře připravená. Logisticky, politicky, zpravodajsky a evidentně i finančně z hlediska kupování si přízně některých regionálních vůdců, říká v exkluzivním rozhovoru někdejší český velvyslanec v Afghánistánu Petr Štěpánek.  

Okolí základny v afghánském Bagrámu | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Bude mít země pod nadvládou Tálibánu vlastně nějakou hodnověrnost?
Je třeba se navzdory dramatické situaci, která teď v Afghánistánu nastala, oprostit od paniky, jež propukla ve světových médiích, a začít se zabývat střednědobým výhledem. Vývoj v Afghánistánu bude mít samozřejmě ještě nějakou dynamiku.

Tálibán není nějakým homogenním uskupením. Je to z velké části franšíza, z větší části složená z nějakého jádra, které podléhá velení kvétské šúry (podle sídla ve městě Kvéta v pákistánském Balúčistánu, pozn. red.) a vedení Tálibánu, to je čtyřčlenné, ale pak je tam samozřejmě obrovský konglomerát těch různých regionálních skupin, které používají značku Tálibánu, aby ošetřily své vlastní, primárně regionální zájmy.

Bude záležet na tom, jakým způsobem se situace vyvine. Povede zřejmě k tenzím uvnitř uskupení a je také otázkou, jak se k situaci postaví i ta zbylá mocenská uskupení, která s Tálibánem nesouhlasí a s vysokou pravděpodobností se mu postaví se zbraní v ruce.

Přinejmenším část Tádžiků se zcela jistě s nástupem Tálibánu nikdy nesmíří, zejména Tádžikové z Pandžšíru, kteří se pod vedením Amrullaha Saleha hlásí k odkazu šáha Masúda. Ale myslím, že ani Atta Mohammad Núr na severu nebo šéf Uzbeků Rašíd Dóstum nebudou chtít přijmout dominanci Tálibánu, pakliže jim ovšem nenabídne něco, co se nedá odmítnout.

Lze tedy očekávat, že zemi čeká znovu válka, tedy pravý opak toho, co nyní Tálibán hlásá?
Není to vůbec vyloučené. Naopak bych to viděl jako velmi pravděpodobný scénář dalšího vývoje. Přinejmenším část Tádžiků se zcela jistě s nástupem Tálibánu nikdy nesmíří, zejména Tádžikové z Pandžšíru, kteří se pod vedením Amrullaha Saleha hlásí k odkazu šáha Masúda (legendárního velitele protitálibánské Severní aliance, pozn. red.). Ale myslím, že ani Atta Mohammad Núr na severu nebo šéf Uzbeků Rašíd Dóstum nebudou chtít přijmout dominanci Tálibánu, pakliže jim ovšem nenabídne něco, co se nedá odmítnout.

Co by to mohlo být?
To, co bude muset nabídnout všem svým regionálním podporovatelům – ošetření a zachování jejich ekonomických a mocenských zájmů, a bude muset připustit, že nebude mít klíčový vliv ve všech oblastech Afghánistánu.

Petr Štěpánek

Český velvyslanec v Afghánistánu Petr Štěpánek

Český diplomat. Vystudoval historii Středního východu, turecký jazyk a literaturu. Byl vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu Akademie věd ČR. V diplomatických službách od roku 2003 působil na vyslanectvích v Británii, Chorvatsku, Turecku a také jako velvyslanec-chargé d'affaires českého zastoupení v Íránu. V letech 2017 až 2019 vedl českou ambasádu v Afghánistánu.

Jak by měl k situaci přistupovat západní svět? Vidíme, že se státy snaží narychlo evakuovat své lidi i spolupracovníky, ale jak se stavět k Tálibánu, který tvrdí, že chce diplomatické styky a vztahy?
Musíme mluvit jedním hlasem. Počínaje Američany a námi konče. Musíme držet jednotnou linii. Je evidentní, že Čínu ani Rusko, Pákistán a Írán k nějaké jednotné frontě vůči Tálibánu nepřimějeme. To je limita, o kterou se Tálibán bude moci opřít.

Otázkou bude, jak se Tálibán bude sám chovat. Máme nějaké představy, proč jsme v Afghánistánu byli, čeho jsme tam chtěli dosáhnout, a není jasné, do jaké míry bude Tálibán ochoten alespoň na některé věci přistoupit. Ale v sázce je např. rozvojová pomoc Afgháncům, která bude muset být z naší strany podmíněna respektováním těchto hodnot.

Čekal jste ten vývoj takto rychlý?
Ne. To asi málokdo, ale tím se nechci vymlouvat. Problém je v tom, že došlo k absolutně nejčernějšímu scénáři. Afghánská vláda byla z hlediska své politické vůle doslova vyprázdněna jak působit proti Tálibánu, tak jako relevantní představitel afghánské společnosti. Stále se hovoří o korupci a je pravdou, že funkčnost armády, policie i jejich logistiky byla tou korupcí bohužel výrazně dlouhodobě podlamována. To, co zásadně chybělo, bylo vedení, ke kterému byli generálové a politikové vybráni. Na druhé straně, ta ofenzíva Tálibánu byla velmi dobře připravená. Jak logisticky, politicky, evidentně i finančně z hlediska kupování si přízně některých regionálních vůdců, tak i zpravodajsky. V tom sehráli roli zahraniční podporovatelé Tálibánu.

Írán a Pákistán?
Zcela jistě Pákistán, ale také Írán má už dlouhodobě „svůj Tálibán“, který podporuje. Spolupráce tam běžela a fungovala dlouho.

Armáda se prakticky šmahem rozutekla. Ta, kterou se Západ roky snažil připravovat na chvíli, kdy bude muset přesně tomu čelit. Existovaly nějaké náznaky, že je to až tak špatné?
To, že stav ozbrojených složek včetně policie, která nesla velkou část operací proti Tálibánu, není dobrý, se vědělo dlouhodobě. Byla snaha s tím něco dělat. Byli tam afghánští ministři obrany a vnitra, kteří byli ochotní s tím něco udělat. Problém byl v tom, že centrální afghánská vláda byla utahaná vlastními vnitřními rozepřemi mezi hlavními dominantními lídry jako prezident Ghání a Abdulláh Abdulláh, ale nejen těmito dvěma.

Utahaná personálními diskuzemi, kdo má obsadit jaký post. Zcela se vytratil ten společný zájem, že to má všechno vést k nějakému konečnému cíli – tedy stabilizovanému Afghánistánu. Primární bohužel byly jejich partikulární mocenské zájmy. A právě absence politického vedení je příčinou toho, že se odpor vůči Tálibánu zcela zhroutil, a to samozřejmě i s přihlédnutím k tomu, že Tálibán měl tu ofenzívu velmi dobře připravenou zevnitř.

Jak číst, že Čína a Rusko naopak vzniklou situaci vítají?
Vidí to jako svou příležitost. Dvojitý bonus – zvýšení svého vlivu v zemi a regionu a také odchod Američanů a spojenců, který mohou interpretovat jako porážku NATO a USA. Pro Rusy je to do určité míry z jejich pohledu satisfakce za roky 1988-89 (tehdy se z Afghánistánu stahovaly po neúspěšné desetileté válce intervenční jednotky SSSR, pozn. red.).

Může se opakovat situace v Afghánistánu z 90. let?
Vyloučeno to není, protože přinejmenším část dosavadní afghánské vlády se s Tálibánem nesmíří. Až v příštích týdnech a měsících se ukáže, jak akceschopná tato opozice bude. Tálibové se pokusí, alespoň s částí, nějak dohodnout, aby neriskovali skutečný vojenský konflikt, který ani před těmi dvaceti lety nedokázali vyhrát.

A co další skupiny, které Tálibán nyní absorboval, nebo síť Hakkání?
Tady je asi nejdůležitější otázka dalšího vlivu především Hakkáního sítě. Hakkání je schopný velitel a jistě se podílel na vypracování strategie nynější tálibánské ofenzívy, kterou jsme viděli. Druhá věc je, že má historicky velmi úzké kontakty s al-Kájdou, jejíž příslušníci se postupně přiženili do toho kmenového paštunského prostředí, ať už na pákistánské nebo afghánské straně hranice jižního a severního Vazíristánu. Ajmán Zaváhrí (vůdce teroristické sítě al-Kájda, pozn. red.) je toho asi nejlepším příkladem.

Tady se ukáže, zda Tálibán bude ochoten plnit jedinou skutečnou podmínku dohody s Američany, tedy že přeruší veškerou spolupráci s teroristickými organizacemi, představujícími nebezpečí pro USA a jejich spojence.

Zatím vedení Tálibánu bylo kolektivní, i před smrtí zakladatele mully Umara, už jen proto, že nemohli fungovat z jednoho místa. Pokud jde o další podobu a pokud dojde k obnovení islámského emirátu, tak Muhammad Jákub je pravděpodobným nástupcem mully Umara v pozici „emíra věřících“.

Hrozí reálně, že by se země stala znovu útočištěm pro teroristy?
S jistou nadsázkou lze říci, že tím útočištěm Afghánistán nikdy být nepřestal. Podařilo se ale, a to je jeden z nejdůležitějších výsledků dvacetileté zahraniční vojenské přítomnosti, že al-Kájda přestala být v této chvíli relevantní nebezpečnou silou.

Samozřejmě není vyloučené, že dojde k nějakému reversu této situace. Pokud však Tálibán bude chtít naplnit alespoň zmíněný základní článek dohody s USA, bude se k tomu muset postavit. Záležet bude ovšem na tom, do jaké míry budou tálibánské elity schopné celé hnutí ovládat.

A co syn někdejšího vůdce Tálibánu mully Umara? Nebudou současní vůdci spíše bojovat o vlastní moc?
Z hlediska nástupnictví bezpochyby bude důležitou osobou. Zatím vedení Tálibánu bylo kolektivní, i před smrtí zakladatele mully Umara, už jen proto, že nemohli fungovat z jednoho místa. Pokud jde o další podobu a pokud dojde k obnovení islámského emirátu, tak Muhammad Jákub je pravděpodobným nástupcem mully Umara v pozici „emíra věřících“.

Lubomír Světnička natoaktual.cz
zpět na článek