natoaktual.cz

Lepší vztahy? Rusko marně hledá nového Napoleona, říká politolog

29. prosince 2019  7:42
Zlepšení vztahů mezi Ruskem a Západem není v horizontu příští dekády reálné, tvrdí v rozhovoru politický geograf Michael Romancov. Navíc s Vladimirem Putinem v čele Ruska je podle něj iluzí se domnívat, že by se situace nějak mohla změnit.  

Vladimir Putin | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Má Severoatlantická aliance i sedmdesát let od svého vzniku nadále budoucnost?
Pevně doufám, že má, protože pro aktéra typu České republiky je to výhodné. Je to ta nejsilnější bezpečnostní kotva, kterou někdo takový, jako jsme my, může mít. Budoucnost Aliance je v našem bytostném zájmu. Ale pak je tu otázka, o co se můžeme opřít. Vidíme, že Severoatlantická aliance v devadesátých letech minulého století po rozpadu Sovětského svazu a východního bloku řešila známou otázku jestli se angažovat „out of area“ nebo „out of business“. Na ní shodou okolnostní byla dána odpověď na pražském summitu v roce 2002.

Všechno ale fungovalo ve světě, ve kterém byla neotřesitelná ekonomická i vojenská dominance Spojených států a evropští členové s takovým stavem věcí byli spokojení. Evropská unie, jako kolektivní aktér, sama sebe pasovala do pozice nejsilnějšího normativního lídra světa, ale zároveň tvrdila, že „American Leadership is needed“.

Michael Romancov

Politický geograf Michael Romancov na národní konferenci „Naše bezpečnost není...

Politolog, pedagog a publicista. Zabývá se politickou geografií, geopolitikou a Ruskem. Přednáší na Univerzitě Karlově  a na Metropolitní univerzitě v Praze.

To už neplatí? Co se změnilo?
To bylo něco, v čem se EU neshodla s Ruskem, s Čínou a celou řadou dalších aktérů. Není to dneska možná až tak vidět, ale také Brazílie třeba velmi vystupovala proti těmto „starým“ pořádkům. A ty se začínají měnit. Dynamika změny zatím podle mě není zcela zřejmá, jak rychle, kde všude a kým bude tento starý řád vytěsňován. Když se podíváme na USA, které jsou stále nejsilnější a nejbohatší zemí světa, tak vidíme, že Američané - nejen současná administrativa, ale nepřetržitě minimálně od druhé poloviny devadesátých let -  směrem do Evropy říkají, ale vy máte nějaké závazky a vy je tak úplně neplníte. To se dotýkáme otázky financování.

Evropští členové NATO mají ve „společné pokladně“ dluh ve výši 90 miliard dolarů. To jsou peníze, za které by se daly pořídit kapacity, které dnes chybí. My sami pak přispíváme k tomu, že to, co nás má chránit a vyhovuje nám, je slabší, než by mělo být a to navíc v situaci, kdy zde ještě není žádná velká vojensko-bezpečnostní krize, vůči které by se Aliance měla primárně vymezit.

Aliance jako celek po ruské anexi Krymu prochází největším posílením kolektivní bezpečnosti od konce studené války. Je vazba stále tak silná, aby čelila staronovým i novým hrozbám?
Když se podíváme, co se od té doby stalo, tak Německo může být typickým důkazem, že čas nebyl zdaleka využit tak efektivně, jak by měl. Německo je jednou z nejsilnější světových ekonomik, je nejsilnější v Evropě a německá armáda je přitom v žalostném stavu. Chybí jí munice, letadla, ponorky, tanky atd. To je obrovský problém, protože ten čas neúprosně běží a tady nevidíme rychlou, pružnou reakci jednoho z nejdůležitějších aktérů mezinárodních vztahů na zřetelnou změnu bezpečnostní situace. Otázkou je, jak by bylo Německo schopné reagovat, kdyby se něco stalo daleko od Evropy. Kdyby někdo zablokoval Hormuzskou nebo Malackou úžinu. To by se okamžitě na tak proexportní politice, jakou Německo vyznává, okamžitě projevilo. Co by s tím dělali?

Myslím ale, že Evropa, Kanada a USA k sobě pořád mají nejblíž, protože vycházejí ze stejných hodnotových respektive historických a kulturních principů. V tom světě, který se mění zásadně demograficky i mocensky, by mělo pořád být tím nejpevnějším fundamentem, který nás bude držet při sobě.

SPECIÁL: SUMMIT NATO V LONDÝNĚ

Jak vážně je třeba brát námluvy Ankary s Moskvou? Platí stále, že je lepší mít Turecko za spojence?
Za třicet let se Rusko nedokázalo dohodnout nikdy s nikým a na ničem. Ta představa, že by to Moskva dokázala zrovna s Tureckem, se kterým má tolik historických negativních zkušeností - vzájemných - má pravděpodobnost limitně se blížící nule. To ale neřeší otázku vztahů Turecka a NATO.

A co si tedy myslet o chování Turecka?
Aliance respektive USA, Turecko a další evropské země nedokázaly najít společný přístup k velmi dramatické a drastické změně bezpečností situace na Blízkém Východě. Turecko tam je a řeší problémy logicky a nevyhnutelně, protože je pod tlakem. Ponechme stranou, na kolik se nám to líbí či nelíbí. Turecko je ve velmi komplikované vojensko-bezpečnostní situaci, která je výrazně horší, než má kterýkoliv jiný členský stát Aliance. USA a Evropská unie nevědí, co si mají se situací počít. Je tady příliš mnoho partikulárních zájmů a v tento okamžik je evidentní, že existují jen příliš slabé důvody pro nějakou společnou pozici, která by alespoň částečně většinu aktérů uspokojovala.

Není to tedy argument pro tvrzení, že je Aliance ochromená, když se nedokáže shodnout a reagovat?
Bezesporu tomu tak je, ale na druhou stranu bych se vrátil do 80. a 90 let, kdy vznikal plán, že Aliance bude působit mimo svou tradiční oblast - „Out of area“. Díky ruské anexi Krymu a angažmá ve válce na východní Ukrajině se teď vlastně Aliance musí vracet do oblasti, o které se domnívala, že je bezpečnostně ošetřena. Je logické, že právě nově se vynořivší staré známé hrozby jako Rusko by měly přispět k tomu, že Aliance znovu popadne dech, protože se vrátí do půdorysu, který má dobře zažitý a ve kterém se cítila dostatečně komfortně.

Myslíte, že v dohledné době mohou být vztahy s Ruskem lepší?
Nedovedu si představit, že to bude otázkou jedné dekády, protože si nedovedu představit, že by v čele Ruska byl někdo jiný, než Vladimir Putin. S tímto klíčovým mužem v čele je iluzí se domnívat, že by se situace mohla zlepšit. To ale neznamená, že politici nenajdou nějaké východisko. Připomeňme francouzského prezidenta Macrona, který dává jasně najevo, že s Ruskem je třeba jednat. Z těch jednání ale podle mě nemůže pro euroatlantickou komunitu, respektive pro evropské členy NATO či pro Evropskou unii vyjít nic pozitivního, pokud budeme i nadále sledovat primárně hodnotový nebo normativní rozměr naší zahraniční bezpečnostní politiky.

Západ by se měl tedy pro jednání s Ruskem „změnit či slevit“ ze svých norem a některé kroky Moskvy přehlížet?
Pokud budeme na hodnotový rozměr vědomě rezignovat, tak je možné si nějakou pragmatickou dohodu s Ruskem představit. Jde koneckonců o to, po čem Rusové volají. Zoufale volají, aby se v Evropě objevil nějaký Napoleon, se kterým se dohodnou na rozdělení sfér vlivu. Posledních třicet let nikoho v Evropě, kdo by byl ochoten přistoupit na takovou dělbu, prostě nenašli. Jsou z toho nervózní a nelíbí se jim to.

Mohou „Napoleona“ objevit právě v osobě francouzského prezidenta Macrona?
Netuším, jestli jím může být Macron, ale pokud se někdo takový najde během následujících deseti let, pak je možné, že s Ruskem dohodu uzavřeme. Ale v tom případě budeme muset hodit přes palubu ten normativní základ, který je jinak nezbytný pro udržení spojenectví s USA a Kanadou.

Stále tedy platí to, co posledních řekněme osmdesát let, že Rusku jde primárně o rozdělení vlivu a aby vše zůstalo, tak jak bylo?
Myslím, že ano. Není tam vůbec žádný posun. V tom širším časovém kontextu a se zmínkou Macrona bych vzpomněl na klasický výrok prvního generálního tajemníka Lorda Ismaye, k čemu má NATO sloužit. Pořád platí „Keeps Americans in“, ale už ne „Germans down“, ale spíše „French down“ a „Russians out“.

Stále častěji mezi spojenci zaznívá - pozor na Čínu, musíme „něco vymyslet“ a vtáhnout ji do kontroly zbrojení. Jak velkým strašákem v tuto chvíli Čína je?
Nejsem odborník na Čínu. Faktem ale je, že se necítí být zodpovědná za udržování systému mezinárodních vztahů v bezpečnostní ani v ekonomické dimenzi. To je odpovědnost USA a Čína sleduje jen svůj zájem - tedy mocensky neustále stahovat náskok USA. Proto pro Peking platí v jistém slova smyslu podobné tvrzení jako pro Rusko, že čím větší problémy pro USA, tím lépe.

Pokud je tento můj pocit správný, pak snahy o vtažení Číny narazí na stejně hluché uši, jako tomu bylo s Ruskem. Západní komunita bude neustále vytvářet nové a nové platformy pro jednání, Číňané budou možná pasivně participovat a nakonec řeknou: no dobrá, vy jste se s námi sice bavili, ale nám se to od počátku nelíbilo. Koneckonců z Ruska jsme slyšeli teprve až v roce 2007, myslím tím známou Putinovu řeč v Mnichově, že Rusko je zásadně nespokojeno se vším, co se od přelomu 80. a 90. let v Evropě stalo.

Anexí Krymu pak Rusové jasně řekli: „ano, my jsme s vámi sice jednali - a těch formátů a dialogů a summitů byla celá řada - ale my jsme mlčeli a vy jste si naše mlčení vyložili, jako souhlas. I když jsme mlčeli jen proto, že jsme neměli sílu se proti tomu, co vy děláte a považujete za správné, se postavit. Teď tu sílu máme a teprve teď začíná komunikace znovu.“

Jak „malý“ člen jako Česká republika může přispět k tomu, aby se Aliance reformovala a modernizovala?
Měli bychom být především schopní přispět ke hledání společného základu, který nám umožní i nadále pokračovat v transatlantické spolupráci. To je něco, k čemu i malý aktér může srozumitelně přispět. Nevyužíváme ten prostor. Typicky podle mě takovou příležitostí byla ruská agrese vůči Ukrajině. Tady země s naší historickou zkušeností měla okamžitě říci, že tohle připomíná aktivity nacistického Německa vůči tehdejšímu Československu, proto se proti tomu musíme společně vymezit všemi prostředky.

Připomínám, že bezprostředně po anexi Krymu se tomu tak skutečně stalo, ale během následujících dvou týdnů pak tehdejší představitelé vlády i ministerstva zahraničí začali v rétorice ochabovat až nakonec viditelně převzal iniciativu prezident Zeman se všemi jeho nehoráznými a z hlediska fungování ústavy a rozdělení kompetencí skandálními výroky jako, že „Rusko má právo řešit věci tímto způsobem“, že věří více Lavrovovi“ než spojencům nebo doporučení, že Ukrajina respektive Rusko se mají shodnout na nějaké podobě „finlandizace“. Právě taková rétorika je přesně to, co jde proti schopnosti najít dostatečně silný společný zájem.

Lubomír Světnička natoaktual.cz
zpět na článek