Lítáme v tom, tvrdí piloti, když po šichtě ve stíhačce udivují akrobacií

Světoznámá skupina létající ve formaci se čtyřmi vrtulovými speciály Xtreme Air XA42 se českým fanouškům znovu představí 25. května na Dni otevřených dveří základny v Čáslavi.

Ta je pro Stanislava Čejku a Jana Tvrdíka domovskou. Sem „chodí do práce“ - chránit vzdušný prostor země v kokpitu nadzvukových strojů JAS-39 Gripen.

Budete na domácím letišti, těšíte se?
Stanislav Čejka (SČ): Těším se, ale na našem výkonu se to nesmí nijak negativně projevit. Snažíme se do létání nedávat emoce. Ve chvíli, kdy si řeknu, že tady to je něco extra a budu se chtít více předvést, tak to hraničí s bezpečností a ta je pro nás na prvním místě. Až po přistání si můžeme říct, že se nám to povedlo.

Jan Tvrdík (JT): Přesně tak. Budeme se jako vždy snažit předvést bezchybný výkon a věřím, že se to divákům bude líbit.

Jak probíhají přípravy na letecké show, když vystupujete po celé Evropě?
SČ: Zatím to zvládáme po vlastní ose. Jsme schopni uletět na jeden zátah zhruba 1 200 km. Průměrná traťová rychlost je asi 300 km/h, takže čtyři hodiny v letadle. Nejdále jsme byli ve Švédsku, v bulharské Varně, ve Francii u Bordeaux. Dříve skupina cestovala i do Číny, Indie nebo na Střední východ. To už ale byla letadla rozebraná a cestovala v kontejnerech.

Předpokládám, že je velmi důležitá i fyzická kondice.
SČ: Ano, je. Zátěž pro tělo je enormní. Zejména na krční páteř. V určitých okamžicích díky přetížení váží hlava třeba i 40 kg. Navíc musíme sledovat ostatní ve skupině a hlava je ještě pootočená. Pro tělo to je velká zátěž.

Jaké přetížení na vás působí během vystoupení?
SČ: Když létáme ve skupině, tak je to 6 až 7G a to jak kladných, tak záporných. Jako vedoucí skupiny mám přibližně o 1G méně než ostatní členové skupiny, protože ti musí ještě korigovat směr letu podle mě. Pak se rozcházíme na sóla, a tam je to ještě o něco více.

JT: Při sólech se dostáváme až na limity letadla, cože je přibližně 10G.

Hledáte před vystoupením klid na soustředění?
SČ: To dělá asi každý pilot, obejde si letadlo, projde si v hlavě vystoupení. Vše musí vycházet přesně a nemůžeme si dovolit udělat chybu.

JT: Míra Krejčí (kolega z Flying Bulls) si hodinu před letem otevře plechovku Red Bullu, já se k němu obvykle přidávám - je to pro nás takový rituál.

Jak jste se dostali k létání?
SČ: Já jsem chtěl létat už někdy od tří let. V dětství mě rodiče vzali do aeroklubu na vyhlídkový let a tam bylo rozhodnuto. V šestnácti letech jsem začal na větroních a pak jsem přešel na motorové létání. Udělal jsem si základní kurz a přemýšlel, co dál, jak navázat. Začal jsem dělat akrobacii, v té době jsem byl již přihlášený na pilotní obor na Vojenské akademii (nyní Univerzita obrany), takže ten souběh civilního a vojenského létání byl vlastně už od začátku.

JT: Já jsem tedy nebyl tak uvědomělý, jako Standa. Ve třech letech jsem ještě létat nechtěl, ale až někdy v první třídě základní školy, kdy jsem začal lepit modely letadel. Až při studiu gymnázia jsem začal vážně uvažovat o Univerzitě obrany - oboru vojenský pilot. Létat na motorových strojích armády jsem začal prakticky až po maturitě. Navzdory faktu, že jsem nedokončil plachtařský kurz na letišti v Podhořanech.

A po univerzitě se vaše kariéra vojenského pilota odvíjela jak?
SČ: Po škole jsem nastoupil ke 222. letce v Náměšti nad Oslavou a začal jsem létat L-39ZA Albatros. O tři roky později jsem byl převelen do Čáslavi k 212. taktické letce, která byla vyzbrojena letouny L-159 ALCA. Následně jsem byl vybrán na 211. taktickou letku jako pilot letounu JAS-39 Gripen.

JT: V roce 2008 jsem začal základní proudový výcvik na L-39C Albatros. V roce 2010 jsem se přesunul do Náměšti nad Oslavou na 222.letku a létal pokračovací výcvik na L39ZA. Po přesunu do Čáslavi v roce 2013 jsem zůstal na nově vytvořené 213. výcvikové letce. Létal jsem jak L-39ZA, tak L-159. V roce 2016 následoval přesun na 211. taktickou letku ke Gripenům.

A civilní akrobatická kariéra?
JT: Ve Vrchlabí jsem absolvoval základní akrobatický kurz a začal jsem se věnovat závodnímu létání akrobacie. Odlétal jsem závodně čtyři sezóny a pak mi kluci z Red Bullu nabídli, jestli nechci létat s nimi. No a od té doby v tom s nimi lítám…

Jaká jsou kritéria pro výběr nových členů skupiny?
SČ: Jedna věc je letová stránka. Člověk musí mít nějaké zkušenosti, protože létání ve skupině je velmi náročné. A neméně důležitá druhá stránka věci - musíme si mezi sebou takzvaně sednout. Během roku spolu trávíme spoustu času - asi 15-20 vystoupení za rok, což jsou vlastně celé víkendy a to nemluvím o přípravě a mediálních akcích.

JT: Vlastně téměř každý druhý, někdy téměř každý víkend od května do září jsme někde na leteckém dni.

Neláká vás si vyzkoušet Red Bull Air Race, ve kterém uspěl další někdejší pilot gripenu Martin Šonka?
SČ: Je to úplně jiný svět. Nedá se to srovnávat. Baví mě Flying Bulls, navíc práce v armádě, vůbec mě nenapadá, jak by se to dalo časově skloubit. Takže úplně tak neláká.

JT: Cítím to podobně jako Standa. Navíc pro mě je metou, kterou bych chtěl v akrobatickém létání spíše dosáhnout, například úspěšná reprezentace ČR v sólové akrobacii v kategorii Advanced nebo později Unlimited, ale momentálně na to není samozřejmě čas. Do té doby bych se osobně necítil dostatečně kvalifikovaný.