Úterý, den druhý
V reálu to byl můj den poslední. Při vyhledávání min nožem ve vymezeném prostoru jsem sice byla úspěšná a mně určenou minu jsem objevila, ale během následujícího přesunu zaminovaným územím jsem první minu přehlédla.
Roztřásly se mi ruce. Kdyby mě mina nezabila na místě, zmrzačila by mě. Předcházející večer nám příslušníci ženijního praporu z Bechyně dali podrobnou instruktáž o druzích min a o tom, jak se chovat v zaminovaném prostoru. Všem nám prošla rukama série fotografií zranění a zmrzačení lidí, kteří šlápli na minu. Byly to hrůzostrašné obrázky.
Kromě minového doteku smrti jsem si však ostatní činnosti dne vyloženě užívala. Celé dopoledne jsme si ve vycvikovém vojenském prostoru vyráběli a odpalovali vlastnoručně vyrobené nálože. Až teprve když držíte v ruce trhavinu a výbušninu, uvědomíte si, jak malá je někdy dělící čára mezi životem a smrtí.
Jak nepatrné množství výbušniny stačí, aby usmrtilo desítky lidí. Když držíte zápalnici, tritolovou náložku a rozbušku, máte co dělat, aby se vám nezačaly potit ruce a něco vám nepozorovaně nevypadlo. Jediný špatný pohyb a jste bez prstů, ruky, obličeje.
Závěr dne patřil řízení bojových a jiných vojenských vozidel. Když jsem se nasunula do tanku T 72, poněkud mě překvapilo, že jsem nikde neviděla volant. Vzápětí jsem ovšem zjistila, že k ovládání tanku slouží dvě páky, jedna vpravo, druhá vlevo. Tu obrovskou masu plechu a železa jsem opravdu uvedla do provozu a objela s ní celou zkušební dráhu.
Mnohem pohodlnější bylo zacházení s bojovým vozidlem pěchoty. Zařídila jsem si i v Tatře 815 a Praga V3S. Symbolicky. Jízda byla dlouhá asi 1O metrů. Smyslem cvičení bylo, abychom si zkusili nastartovat typ vozidel, která se vyskytují v rizikových oblastech. Jsme sice novináři a pracovníci humanitárních situací, ale i my se lehce můžeme dostat do situace, kdy budeme muset prchat. Bude-li po ruce pouze tank, měli bychom být schopni ho nastartovat a použít ho jako přepravního dopravního prostředku.
Po zaparkování tanku jsem si jej pečlivě obešla a změřila prostor mezi zemí a spodkem tanku. Ve středu nás totiž bude přejíždět. Jestli to přežiji, budu se moci zúčastnit i následujícího programu v Kamenné Chaloupce, v jediném prostoru v České republice, kde naši vojáci mohou cvičit s chemickými látkami ve stopovém množství.
tisknout