Tento týden převzal Ázerbájdžán kontrolu nad posledním velkým územím, kterého se Arménie musela vzdát na základě dohody o příměří v Náhorním Karabachu z 9. listopadu. Letitý konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o území Náhorního Karabachu, který na přelomu 80. a 90. let představoval symbolickou první „dominovou kostku“ z dlouhé řady etnických a teritoriálních konfliktů doprovázejících závěrečnou etapu existence Sovětského svazu, se na podzim roku 2020 dočkal doposud nejrozsáhlejší (re)eskalace. Díky výrazné technologické a početní převaze a vydatné podpoře svého tureckého protektora z něj nakonec vítězně vyšel Ázerbájdžán, který se dočkal navrácení části doteď Armény okupovaného území, ale musel také akceptovat přítomnost ruských mírových sil ve vybraných částech regionu.
Náhorní Karabach leží téměř v srdci Jižního Kavkazu, tedy regionu s nesmírným geopolitickým významem, o kterém už takoví političtí myslitelé a stratégové jako Samuel Huntington, Zbigniew Brzeziński, nebo George Friedman uvažovali jako o „sudu se střelným prachem ve 21. století“. Na blížící se ázerbajdžánskou odvetu za válku z let 1992-1994 upozorňovala nejenom relativně krátká re-eskalace konfliktu z dubna 2016, ale především dlouhodobé a masivní ázerbájdžánské zbrojení umožněné zisky z prodeje nerostných surovin, a v neposlední řadě také více či méně otevřené výhružky ázerbájdžánských politiků, resp. varování zahraničních diplomatů a expertů.
Konfliktní potenciál v Náhorním Karabachu navíc plyne a udržuje se nejen z prosté neslučitelnosti cílů Baku a Jerevanu, ale především z obrovského emocionálního vyhrocení živeného oboustranným pocitem křivdy, nacionalismem a revanšismem, kdy strany vůči sobě pociťují dlouhodobou a prakticky nepřeklenutelnou animozitu až nenávist. To samo o sobě značně komplikuje jakékoliv snahy dobrat se mírového řešení konfliktu.
Na stříbrném podnose
Emocionální vyhrocení konfliktu je také důvodem, proč je kromě takticko-operační a politicko-strategické dimenze nedávno ukončené války nesmírně zajímavé také její mediálně-informační pokrytí, které okamžitě po začátku bojů na frontové linii nabylo podobu otevřené informační války. V ní se pochopitelně obě strany navzájem obvinily z rozpoutání konfliktu a útoků proti civilnímu obyvatelstvu, nicméně Ázerbájdžánci dokázali vytěžit z nasazení nových technologií nejenom vojenské, nýbrž také informační výhody. I díky používání efektních záběrů z dronů - viz videa ministerstva obrany, které neváhá zveřejňovat záběry skutečných útoků, dosahující až statisícové sledovanosti - se jim postupně podařilo vytvořit mediální obraz podtrhující jejich naprostou vojenskou převahu.
Ázerbájdžáncům se postupně podařilo vytvořit mediální obraz podtrhující jejich naprostou vojenskou převahu.
Informační kampani Baku prospěl také chytlavý narativ, kdy ázerbájdžánská média od začátku bojů prezentovala konflikt jako spravedlivou válku za osvobození Náhorního Karabachu spod nepřátelské okupace. Jejich arménské protějšky sice také mobilizovaly domácí obyvatelstvo do obrany území, na které má Arménie – podle svého narativu – historicky nezpochybnitelné až svaté právo, nicméně s postupující ázerbájdžánskou ofenzívou začala arménská média vydávat porážky svých sil za výsledek předem promyšlených a dočasných taktických ústupů. Samozřejmě jen do momentu, kdy po pádu Šuši museli už i Arméni přiznat svou neodvratnou porážku.
Ázerbájdžánská média měla nakonec snadnější roli i v tom, že ukončení horké fáze konfliktu doprovázely bujaré oslavy v celé zemi, což je pro nacionálně naladěné diváctvo ideální mediální obsah. Naopak Arménii zachvátily protivládní demonstrace a objevila se dokonce podezření z plánování atentátu na premiéra Nikolu Pašinjana, což jsou sice témata vděčná z pohledu novinářů, už méně z hlediska mediálního obrazu a politické stability poražené země. Arménii pak nezachránila ani rozsáhlá a hlasitá mobilizace ze strany vlivných arménských diaspor, zejména v USA. Jerevan svým krajanům sice za všestrannou podporu poděkoval, nicméně prezidentské volby a pokračující pandemie koronaviru jednoznačně zastínily před americkou veřejností a politickou elitou konflikt ve vzdáleném regionu.
Turecko plnou parou vpřed
Kromě Arménie a Ázerbájdžánu jako primárních aktérů konfliktu se v nedávné válce výrazně angažovalo na straně Ázerbájdžánu především Turecko. Tamější média nařkla své americké, evropské, ruské, ale taky íránské a arabské protějšky ze šíření arménské propagandy a protitureckých-předsudků, zatímco po válce přislíbila zdokumentovat a zveřejnit válečné zločiny, kterých se měla dopustit arménská strana.
Erdoğan byl prozíravý a přistoupil na rozhodnou podporu etnicky a nábožensky spřízněných Ázerbájdžánců v ten nejlepší možný čas.
Turecká média také kvitovala prozíravost prezidenta Erdoğana, který prý využil soustředění světové pozornosti na americké prezidentské volby a pandemii koronaviru a přistoupil na rozhodnou podporu etnicky a nábožensky spřízněných Ázerbájdžánců v ten nejlepší možný čas. Na druhé straně turecké sdělovací prostředky energicky popíraly dokazatelnou přítomnost žoldnéřů ze Sýrie a Libye bojujících na straně Ázerbájdžánu.
Ruská „pomocná“ ruka
Zatímco Ázerbájdžán se dočkal očekávané podpory ze strany Ankary, naděje Arménů se upíraly k Moskvě. Ukázaly se ovšem jako velmi plané. Rusko sice nese rozhodující podíl na zprostředkování mírové dohody, kterou světu „prodává“ jako svůj nezpochybnitelný diplomatický a geopolitický úspěch, nicméně rozhodující diplomatický tlak z Moskvy přišel až v momentu, kdy i tamní média začala reportovat o blížící se neodvratné porážce Arménie.
Moskva zcela jasně neposkytla Arménii takovou pomoc, jakou by si Jerevan na počátku konfliktu přál a jakou (marně) očekával. Ruská média v současnosti řeší zejména otázku, zda dokáže dvoutisícový kontingent ruských mírotvorců situaci upokojit a zajistit dlouhodobé přežití alespoň části arménské populace v Náhorním Karabachu.
Zkušenosti pro Tbilisi, Kyjev i Bělehrad
Přínosné je rovněž sledovat mediální pokrytí konfliktu ze strany zemí, kterých se válka o Náhorní Karabach sice přímo netýká, ale které mají svůj vlastní problém se ztrátou kontroly nad částí svého území – Gruzie, Ukrajiny a Srbska. První dvě jmenované země do značné míry „vděčí“ za ztrátu částí svého území Rusku, a tak není divu, že Tbilisi i Kyjev dospěly k názoru, že mají-li se Gruzie a Ukrajina vyhnout podobnému scénáři, musí jejich ozbrojené síly zejména posílit své protiletadlové a komunikační kapacity a také rozvinout schopnost využívat špionážní a bojové drony.
Podle Srbů může vyzbrojení Ázerbájdžánu a jeho příprava na konflikt posloužit Bělehradu jako „vzorový manuál“ ve snaze obnovit svou kontrolu nad ztraceným Kosovem.
Shodou okolností dospěli k podobným závěrům také v Bělehradě, nicméně v poněkud obráceném gardu. Ze Srbska, které platí za jednoho z nejvěrnějších ruských spojenců v Evropě, zaznívají hlasy, že způsob, jakým se Ázerbájdžán vyzbrojil a připravil na konflikt, může Srbsku posloužit jako „vzorový manuál“ ve snaze obnovit svou kontrolu nad ztraceným Kosovem.
Od Arménie, vůči které srbská média projevovala patrné sympatie a informovala zejména o válečných úspěších Jerevanu, by si Srbsko mělo dle názoru tamějších médií vzít pro změnu negativní příklad toho, že na jakýkoliv odklon své bezpečnostní a zahraniční politiky od Moskvy doplatí v konečném důsledku ztrátou území.
Adam Potočňák
Autor působí jako analytik v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany
tisknout