natoaktual.cz

Putinovy světové ambice ve světle schůzek s prezidenty Číny a USA

17. července 2017  13:28
Michael Romancov, Metropolitní univerzita Praha
V předvečer summitu G20, na němž se Vladimiru Putinovi konečně podařilo sejít s Donaldem Trumpem, se ruský prezident v Moskvě, již po dvacáté, setkal s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Putin je u moci sedmnáct let a tak není divné, že se za tu dobu stačil sejít se všemi významnými politiky.  

Ruský prezident Vladimir Putin na první schůzce se svým americkým protějškem Donaldem Trumpem | foto: Kreml

Čína s Ruskem sousedí a je normální a žádoucí, aby se sousedé scházeli. V roce 2017 se jednalo již o třetí schůzku, a ruská média s nadšením referují o vynikajících osobních vztazích a uvolněné atmosféře, která na jednáních panuje. Z jejich podání se zdá, že o dobrou náladu se stará zejména Putin, například tím, že přiveze ruskou zmrzlinu.

Obamova zahraniční politika vs. Trump: zvítězí Rusko?

Tentokrát v centru pozornosti nebyl jídelníček, ale ceremonie, při níž Putin Si Ťin-pchingovi v Kremlu, jako výraz uznání za osobní vklad do rozvoje vzájemných vztahů, udělil nejvyšší ruské státní vyznamenání „carský“ Řád svatého apoštola Ondřeje Prvozvaného. Dále bylo projednáno čtyřicet bilaterálních dohod a podepsány kontrakty v hodnotě více než deseti miliard dolarů...

Od anexe Krymu halasně deklarované „nerozborné“ přátelství mezi Ruskem a Čínou, ani přítomnost čínského prezidenta v Moskvě nemohly zakrýt, jak strašně se Kreml, a spolu s ním ruská média, těší na setkání s Trumpem.

Otočila Moskva kolem dějin?

Moskva tvrdí, že se ve změněné geopolitické situaci, díky genialitě svého prezidenta, cítí jako ryba ve vodě, ale žádný z podstatných atributů, o které je geopolitickou analýzu možné opřít, se nezměnil.

Připomeňme, že Moskva tvrdila, že se Trump s Putinem setká ještě před inaugurací, pak, že přijede hned po ní, nebo Putina pozve do Washingtonu, ale zatímco se Si Ťin-pching s Donaldem Trumpem setkal v Mar-a-Lago již v dubnu, Putin stále čekal. Můžeme jen spekulovat, zda udělení řádu nebylo příslovečnou ruskou „maskirovkou“, která měla zakrýt něco, na co by nestačil mrazák plný zmrzliny, totiž jak moc Moskva touží po návratu starých časů...

Díky ruské agresivitě vůči Ukrajině a v Sýrii se sice Putinovi podařilo podstatně změnit vojensko-bezpečnostní situaci v Evropě a „pootočit kolem dějin“ na Blízkém východě, ale tím „úspěchy“ končí. Moskva tvrdí, že se ve změněné geopolitické situaci, díky genialitě svého prezidenta, cítí jako ryba ve vodě, ale žádný z podstatných atributů, o které je geopolitickou analýzu možné opřít, se nezměnil.

Rusko, spolu s USA, sice nadále zůstává jednou ze dvou jaderných supermocností, ale ve všech ostatních mocenských atributech – nejviditelněji z hlediska stagnujícího (v horším případě klesajícího) podílu na světovém bohatství, neschopnosti modernizovat ekonomiku, přetrvávající závislosti na těžbě a exportu surovin, zejména uhlovodíků a rostoucím demografickým problémům (hrozícímu kolapsu?), trvale klesá.

Ruská operace v Sýrii: komplexní motivace, kontroverzní výsledky

Uchvácení Krymu, udržení Sevastopolu nebo rozbombardování Sýrie se sice dá skvěle oslavovat v projevech a dobře působí na televizní diváky, ale ze střednědobého, natož pak dlouhodobého hlediska je k ničemu, pokud Rusko nechce jen strašit sousedy, ale chce něco podstatného znamenat ve světě.

Podle dat, která shromáždila Světové banka, měly největší podíl na světovém bohatství na začátku roku 2017 Spojené státy s 24,32%, na druhém místě byla Čína se 14,84%, zatímco Rusku s podílem 1,8% patřilo až 13. místo. Nejen Japonsko, Německo nebo Francie, ale už i 7. místo zaujímající Indie s 2,8% podílem je na tom lépe.

Nikdo nepochybuje, že se svět na počátku 21. století mění rychleji, než kdykoli předtím a co dělá Putinovo Rusko? Moskva tvrdí, že se „obrátilo“ do Asie. Ponechme stranou, že ruský „Pivot to Asia“ zjevně inspiroval Obama a podívejme se na některé ukazatele. Rusku se sice podařilo z Číny udělat svého druhého největšího obchodního partnera, ale stále až po Evropské unii (sic!) a stále se samo nevejde mezi deset největších partnerů Číny.

Putin si zjevně neuvědomil, že navzdory politickým deklaracím, zmrzlině či řádům, se z Ruska pro Čínu nestane přitažlivé místo pro investice, neboť nabídka není až tak velká, obchodní styky jsou beznadějně zpolitizované, zatížené obludnou korupcí a velmi slabou úrovní vymahatelnosti práva.

Čína má zásadní zájem na budování pozemních přepravních koridorů do Evropy, ale Rusko není její jedinou tranzitní možností. Čím déle budou trvat sankce EU, tím spíš Číňané „pojedou“ jinudy, protože proč by rozvíjeli trasy, které – v důsledku nově dobytých území – vedou k zavřeným dveřím?

Připomeňme, že těsně před anexí Krymu Putin oznámil záměr vybudovat Eurasijskou unii. Ta má spočívat na stejných principech, jako EU a už dnes je zřejmé, že právě tak, jak Rusko zavedlo „svobodné volby, pluralitní demokracii a tržní ekonomiku“ budou realizovány i čtyři svobody EUAU.

Těsně před anexí Krymu Putin navrhl spojení Ruskem vedené EUAU s EU a vybudování „jednotného humanitárního a ekonomického prostoru“ od Lisabonu po Vladivostok. I letmý pohled na mapu okamžitě odhalí, že v případě realizace takového plánu by vznikl mega-blok, jehož součástí by nebyly USA a Kanada (jednak členové NATO a tehdy nově vyjednávaných dohod CETA a TTIP), ale ani Čína a Indie.

Ruskem ovládaná EUAU by nabídla prostor a suroviny, EU vše ostatní, přičemž vliv by byl rozdělen 50:50. Toto měl být „geopolitický“ majstrštyk, do kterého Putinovi „hodil vidle“ Majdan. Co všechno se bude dít v prostoru od Lisabonu po Vladivostok, nevíme, ale zatímco Putin stále čekal na svou schůzku s Trumpem a vyprávěl Oliveru Stonovi, jak je Rusko silné, byl v Bílém domě koncem června přijat indický ministerský předseda Módí, kterému Trump potvrdil, že USA Indii považují za strategického partnera.

Pokud Rusko chce hrát důležitou roli, mělo by se přestat snažit rozdělit Evropu a Ameriku, mělo by přestat usilovat o nějakou formu obnovy bipolarity a mělo by se začít soustředit na nové, rodící se modely ekonomicko-politických vztahů v Asii. Zdá se, že místo staronových os, jakou měla například být ta z Lisabonu do Vladivostoku, se v Asii rodí nový „3D“ model, kdy například Indie má zájem k základnímu trojúhelníku v podobě Rusko – Indie – Čína přidat i čtvrtý „vrchol“ v podobě USA.

Moskva se nejspíš může spolehnout, že z takové vize nejásá ani Peking, ale Čína zatím ukazuje, že její schopnost přizpůsobit se měnícím se podmínkám, je nesrovnatelně lepší než Ruská, která se s prodlužující se Putinovu vládou nejspíš bude blížit nule.

Důležitou otázkou je, která z mocností a jakými prostředky bude probíhající změny akcelerovat. V tento okamžik se zdá, že Čína, která se v posledních letech drží formule o mírovém rozvoji, má zatím nejmenší chuť (nebo kapacity?) začít s nějakou fyzickou aktivitou. Uvidíme, jak se bude vyvíjet situace v Jihočínském moři, a zda se podaří změnit indické odmítnutí na summitu v Pekingu vyhlášené strategie budování infrastrukturních staveb projektu Belt and Road Initiative.

Kde najít společnou řeč

Jestliže toho Rusko v ekonomické oblasti nemůže Číně mnoho nabídnout, tak v případě USA je toho ještě méně. Avšak boj proti mezinárodnímu terorismu a války v Sýrii a na Ukrajině jsou témata, kde Rusko má co říci.

Na schůzce v Moskvě však zjevnou prioritou byla situace na Korejském poloostrově. Moskva a Peking se shodly na nezbytnosti řešit situaci jednáním, odmítly severokorejské akce, ale zároveň kritizují Jižní Koreu a USA. Zdá se, že rusko-čínská shoda spočívá na představě, že USA a Jižní Korea přestanou „provokovat“ KLDR společnými vojenskými cvičeními a Američané stáhnou protiraketový systém THAAD.

To první má vytvořit páku v jednání s Pchjongjangem, to druhé má Moskvu a Peking motivovat k tomu, aby na páku zatlačily. Budou-li USA i nadále vyvíjet aktivity, a jistě nejenom v oblasti Korejského poloostrova, které relativizují rusko-americkou strategickou rovnováhu a doktrínu jaderného odstrašení, budou mít Moskva a Peking pádný důvod držet při sobě.

Vojensko-bezpečnostní problematika pak, logicky, dominovala i Putinově schůzce s Trumpem. Jestliže toho Rusko v ekonomické oblasti nemůže Číně mnoho nabídnout, tak v případě USA je toho ještě méně. Avšak boj proti mezinárodnímu terorismu a války v Sýrii a na Ukrajině jsou témata, kde Rusko má co říci.

Na těchto frontách však Moskva, jakkoli pohled na některá témata sdílí třeba s Íránem, stojí proti Washingtonu sama, respektive proti sobě má i Paříž a Berlín. V předvečer setkání v Hamburku se Trump proti Rusku velmi ostře vymezil ve Varšavě, a po jednání s Putinem k zásadnímu průlomu v ani jednom z probíraných témat nedošlo.

Obě strany však naznačily, že spolu mají zájem komunikovat. Jak (ne)účinná ta komunikace bude, může naznačit dohodnuté příměří na části syrského území.

Michael Romancov
autor působí na Metropolitní univerzitě Praha

natoaktual.cz
zpět na článek