To hlavní se v Armádě České republiky (snad) odehraje po roce 2020, druhá část

Nyní přišlo politické zadání a začalo se mluvit o nasazení 1500 vojáků a minulý týden se v jednom materiálu objevilo dokonce 2600 vojáků. Škoda, že nikde nejsou uváděny detaily, například s jak velkými rotacemi se počítá. Bylo by 1500 vojáků maximální číslo i pro rotace, nebo by mohlo být najednou nasazeno až 1500 vojáků? To je důležité, protože například při poměru 1:3 by muselo být vyčleněno pro tyto úkoly až 4500 vojáků.

Bohužel se v médiích už neuvádělo to, co je dále v materiálu, ze kterého pochází oněch až 2600 vojáků (součástí jsou i obsluhy například průzkumného a pozorovacího systému SNĚŽKA a LOS, které byly nasazeny například během zasedání NATO v roce 2002). Jde o varování, že pokud by k něčemu takovému došlo, znamenalo by to zásadní narušení plnění závazků armády včetně účasti na plánovaných zahraničních cvičeních a certifikačních cvičeních pro NATO Response Force a EU Battlegroup. Natvrdo řečeno: politici chtěli číslo, tak jej dostali, ale pokud by se mělo stát realitou, znamenalo by to – minimálně na čas – konec účasti Česka na spojeneckých aktivitách.

Problémy s akvizicemi

Zdánlivě dobrou zprávou je informace o tom, že zástupci ministerstva obrany si minulý týden vyjednali na ministerstvu financí zvýšení rozpočtu o 1,5 miliardy korun (požadavek byl 2,1 miliardy). Část z těchto financí má jít na nábor, respektive posílení personálu, a další významná část na přestavbu jednomístných L-159 na dvoumístné. Navýšení je samozřejmě správné, i když bude zajímavé vidět, na jaký personál konkrétně půjde (kvůli zákonu o státní službě rostou například náklady i na občanské zaměstnance) a nakolik to bude zapotřebí (jestli nábor splní představy), aby nakonec tyto peníze neskončily v odměnách.

A jen na okraj je dobré podotknout, že pokud by nedošlo alespoň k tomuto navýšení, příští rok by se poměr výdajů na obranu k hrubému domácímu produktu dostal pod jedno procento, takto bude dle odhadů o jednu až tři setiny nad. HDP roste a zatím se nedaří s ním držet krok tak, aby nárůst na dohodnutá 1,4 % HDP v roce 2020 byl lineární a nikoli – pokud se bude chtít politická dohoda dodržet – skokový.

Podobně dlouhodobě negativní zkušenost je s akvizicemi v oblasti běžných i investičních výdajů. Důvodů je celá řada a většina z nich v diskusích zaznívá, od nestability rozpočtu, přes imperativ fiskálního roku, kterému se nedá vyhovět, až po úřednicko-vojenský ping-pong, který vyústí buď ve zrušení dané akvizice, či protažení doby nákupu. Nenalhávejme si, že jsme v tom unikátní, s akvizicemi v obranném sektoru bojuje mnoho zemí, proto je nutné s tím počítat při plánování (v průměru je u komplexnějšího systému délka od prvotního požadavku po dodání mezi pěti až deseti lety).

Problém v této oblasti se dá opět shrnout do tří bodů: neschopnost rozhodnout, neschopnost rozhodnutí v následujících letech (zvláště při obměně personálu) udržet a převzetí odpovědnosti. Co tím myslím? Do rozhodovacího procesu vstupuje velké množství lidí (škarohlíd by řekl, že zde začíná rozmělňování odpovědnosti), kteří mají tendenci měnit návrhy na rozhodnutí, vést diskusi a upravovat specifikace. Dochází tak k oddalování rozhodnutí se všemi negativními důsledky. Dokonalým příkladem byl neúspěšný tlak na to, aby specifikace byly dokončeny do září roku předcházejícího akvizici. V praxi byl mnohdy tento termín dodržen, ale jednalo se o jakési „protospecifikace“, které byly dále upravovány a upravovány řadu měsíců, až se zdrželo vypsání soutěže.

Ale ani když už k rozhodnutí dojde, neznamená to, že je vyhráno. Zvláště pokud se jedná o komplikovanější víceletý projekt. Není neobvyklé, že se do popsané představy přidávají zbraňové a další systémy, až v nějakou chvíli vzniká nový prostředek, který vyžaduje mnoho úprav, čímž dochází k prodražování. Dobrým příkladem jsou například Iveca či debata o víceúčelových vrtulnících. Často se opakuje, že mají nahradit „bitevní vrtulníky“ a podle toho se k nim přistupuje. Jedná se ovšem o nesmysl v samotné své podstatě. Bitevní vrtulník může být nahrazen pouze bitevním vrtulníkem. Víceúčelové vrtulníky nemohou plnohodnotně suplovat schopnosti specializovaných transportních a bitevních vrtulníků a ještě vyjít levněji.

Zde je ukryté dobře známé riziko z příběhu o pejskovi a kočičce, kterak vařili dort: dali do něj jen tuze dobré věci, ale přesto se z něj psovi udělalo tuze špatně. Je jedno, že ten pes byl zrovna ten zlý. Jestliže má být výsledkem víceúčelovost, je nutné něco obětovat. Pokud se nic obětovat nemá, pak je nutné jít cestou specializace a pořizovat prostředky, které plní primární požadavek (boj, či transport). Toto rozhodnutí bylo před pár lety vládou učiněno, nyní se uvažuje o změně. V pořádku, ale je nutné to říct jasně a hned, protože pokud se budou z víceúčelových vrtulníků vytvářet „bitevní“ a za několik let padne rozhodnutí pořídit skutečné bitevní, pak se nyní vyhodí zbytečně peníze.

A konečně za třetí, převzetí odpovědnosti. Jelikož se i třeba z myšlenky na jiné formy zadání než otevřené učinil pomalu zločin, ti, kteří se mají pod akvizici toho či onoho podepsat, jsou hodně obezřetní. To je zajisté správné, nicméně pak jsou často vypisovány „pseudosoutěže“, jen aby se neřeklo, a specifikace se upravuje podle unikátních parametrů produktu, který někdo požaduje. To je samozřejmě špatně a v praxi to vede k napadání a ke zdržování soutěží a tedy nepořízení žádoucí výzbroje a výstroje.

Autor tohoto textu je přesvědčen, že velká část i složitých systémů se dá bez problémů pořizovat soutěží, ale vyžaduje to přístup bez předsudků a nevymýšlení si unikátní řešení tam, kde bohatě stačí ta existující. Nicméně pokud se například nějaký prostředek dokupuje, či je zapotřebí, aby „zapadl“ do vybudované architektury, nedávají soutěže smysl.

Zahlazování vnitřního dluhu

Ozbrojené síly České republiky mají nyní velkou šanci zbavit se onoho dluhu, který jsme před čtyřmi lety v Bílé knize o obraně vyčíslovali na přibližně sto miliard korun a v horizontu pěti až deseti let zahájit reálný rozvoj. Je však zapotřebí neopakovat chyby v minulosti. K oblasti personálu se musí přistupovat realisticky a nestavět ostatní plány na předpokladu jeho radikálního nárůstu. Nábor se musí vrátit na střední školy a nepůjde to bez úzké spolupráce s ministerstvy vnitra, spravedlnosti a financí. Do roku 2020 by proto mělo být spíše než vytyčování milníků radikálního růstu naplnění stávajících tabulek na 90-93 procent (sto nebude nikdy) a teprve pak zvyšovat žádoucí počty podle schopnosti náborů. Zároveň je nutné se v tomto období soustředit a silně investovat do budování zálohy aktivní i výstavby štábů a velení ze zálohy povinné.

Zaplnění do roku 2020 nedostatků ve výstroji a výzbroji a příprava realistických investičních projektů, které umožní mezi lety 2020-2025 rozvoj, budou vyžadovat velké úsilí. V první řadě je nutné dovybavit armádu osobními zbraněmi, například automatickými puškami Bren z České zbrojovky. To je ukázkový příklad, kdy nová soutěž nedává smysl - polovina armády je touto puškou vyzbrojena, takže je nejefektivnější dozbrojit zbytek a mít dostatek zbraní i pro zálohu (peníze na to v rozpočtech budou). Podobné je to s vybavením jednotek vozidly Pandur v různých speciálních úpravách, které byly před lety seškrtány, či obměnou V3S, které jsou v armádě v zásadě kvůli speciálním nástavbám za vozidla na podvozku Tatra (vcelku jednoduchým řešením je vytvoření oněch nástaveb v univerzálních kontejnerech, které se podle potřeby naloží na univerzální podvozek).

Jednoznačně velkou pozornost si zaslouží dělostřelectvo a jeho modernizace, stejně jako pořízení náhrady BVP. Tyto prostředky se dají bez problémů soutěžit (například v užším řízení), podobně jako je tomu v případě víceúčelových vrtulníků či prostředků vzdušného průzkumu MADR – na trhu existuje několik výrobců, z jejichž produktů se dá vybírat, pokud opět nepřeváží nešťastná snaha vytvářet si vlastní „ideální“ produkt, který nikdo jiný nemá.

V tuto chvíli je jasné, kde jsou deficity, které je nutné zaplnit – od personálu, vybavení základen, přes munici, výstroj a výzbroj chybějící ve skladech, až po techniku. Jejich zaplnění bude vyžadovat velkou dávku pozornosti a času, podobně jako příprava velkých akvizičních projektů (dělostřelectvo, pásová vozidla, prostředky průzkumu, aktivní i pasivní prvky protivzdušné obrany, komunikační prostředky a podobně).

Předpokladem úspěchu je realismus. Pokud převáží představa, že se dá všechno napravit během několika let (jestliže se radiálně nezhorší bezpečnostní situace) dopadne to podobně jako v minulosti. Dostatek peněz totiž není zdaleka vše, jak se ukazuje. Peníze jsou a mají přibývat, poptávka (potřeba) je také vysoká, ale schopnost finance smysluplně utratit je stále nízká.

A konečně, kromě realističnosti je důležité neustále myslet na to, že každá investice je závazkem na desítky let dopředu (zjednodušeně, pořizovací hodnota systému je pětinou nákladů na životní cyklus). S rozhodnutími učiněnými dnes se budou muset vyrovnávat ti, kteří budou armádu „spravovat“ a nasazovat za deset dvacet let. A nebylo by fér jim přidělat víc starostí než radostí.

František Šulc
autor je analytik a konzultant v oblasti obrany a bezpečnosti