Ruské informační operace: velká výzva pro Západ

Pod pojmem informační válka rozumíme širokou škálu podpůrných operací využívajících strategickou komunikaci, psychologické operace, elektronické vedení boje a kybernetické operace, metody pro zajištění operační bezpečnosti, zpravodajské schopnosti, apod., ve snaze získat informační převahu a s ní spojené konkurenční výhody. Cílem je nejčastěji ovlivnění či narušení názorů protivníka nebo jeho rozhodovacího procesu a zajištění si informační nadvlády.

Strategie Ruské federace se v tomto ohledu ukázala ve výborném světle – Rusko si dovedlo během celé doby trvání konfliktu udržet iniciativu, skrze umné zacházení s informacemi pak také ovlivňovalo srdce a mysli populace nejen domácí, ale i ukrajinské, ba dokonce populací třetích zemí. Mezi zásadní úspěchy ruské informační strategie je třeba počítat také schopnost odrážet či rozmělňovat důkazy o údajném vlastním přímém vojenském zapojení, díky čemuž si Kreml zachovává možnost věrohodně popřít množství ruských aktivit. Ruští „spin doctors“ rovněž dokáží dovedně využít jakéhokoliv zaváhání ukrajinských politiků či představitelů ozbrojených sil. V neposlední řadě ruské pozice opakují také někteří proruští politici z evropských zemí.

Primárním nástrojem šíření ruské propagandy zaměřené na domácí společnost je televize – podle existujících průzkumů právě prostřednictvím relací televizních stanic získává většina Rusů přístup ke každodennímu zpravodajství. Nejsledovanější zpravodajské stanice jsou však pod státní kontrolou, o jejich nezávislosti a dodržování novinářských standardů pak lze v mnoha případech silně pochybovat. Projektem namířeným na ovlivňování názorů v zahraničí je státní stanice Russia Today (RT), která primárně prezentuje názory režimu na dění ve světě, někdy ovšem také vypouští polopravdy a dezinformace, neboť existuje možnost, že je převezmou další světová média.

Jednou z nejzajímavějších subverzních taktik Ruské federace na internetu je bezesporu průběžná akvizice online agentů – placených diskuzních přispěvatelů a tzv. trollů – kteří se v sekcích komentářů domácích i zahraničních zpravodajských portálů, na sociálních sítích či na diskuzních fórech snaží ovlivňovat názory návštěvníků těchto webových stránek. Skrze tendenční výběr zdrojů a šířených informací či vypouštění polopravd a dezinformací tito diskutující podkopávají důvěru čtenářů v určitou autoritu (například vládu či organizaci) nebo zavedený pořádek.

V rámci ruských kybernetických schopností mimo sofistikované špionážní operace nelze ignorovat množství zkušeností s koordinací aktivit tzv. patriotických hackerů, tedy jednotlivců a skupin nevojenských dobrovolníků angažujících se v politicky motivovaných ofenzivních kybernetických kampaních.

Ruské kybernetické milice podle dostupných informací nesou zodpovědnost mj. za útoky na Estonsko v roce 2007, v roce 2008 je pak během ruské vojenské kampaně podle některých zdrojů dokonce měla při útocích na gruzínské servery koordinovat zpravodajská služba FSB.

Přestože útoky těchto bojůvek či milic obvykle nespadají do kategorie těch nejsofistikovanějších, mohou jim být přiřazeny podpůrné úkoly, mezi něž mohou patřit např. útoky proti integritě vládních portálů, jak tomu bylo právě v případě ruské kampaně v Gruzii. Pro útočníka toto nasazení přináší řadu výhod: obránce kupříkladu musí pro vyřešení vzniknuvší situace alokovat část svých zdrojů. Navíc se i skrze poměrně banální typ útoku (např. známého typu DDoS) může vytvořit jakási válečná mlha, jejíž možným důsledkem je snížená schopnost obránce detekovat další útoky na jeho počítačové systémy a sítě.

K informačním operacím se samozřejmě uchýlila i Ukrajina (jakož i další aktéři). V porovnání s Ruskem však nebyla co do využití informačních operací ani zdaleka tak úspěšná. Kromě konsolidované moci ruského režimu, existujícím zkušenostem s exekucí a koordinací informačních operací a zaběhnutých postupů v této oblasti jako hlavní příčinu ruské informační nadvlády vidím především schopnost udržet si stálou iniciativu.

Neustálé zahlcování informačních toků směsicí pravdivých informací, tendenčních polopravd i dezinformací, jejichž cílem je napadat důvěryhodnost ukrajinské vlády, ovlivňovat ukrajinsko-ruské vztahy či ospravedlnit ruské zapojení v konfliktu, testuje mentální odolnost politiků, velitelů i příslušníků ozbrojených složek i populace (a to nejen na Ukrajině, ale i ve zbytku Evropy). Kromě vojenských neúspěchů přímo na bojišti mezi nejpalčivější problémy ukrajinské armády v současné době patří otázka, jak přesvědčit mladé Ukrajince, aby narukovali. Také zde může být klíčem momentální převaha v oblasti informačních operací jedné či druhé strany.

Úspěchy ruských informačních operací v rámci ukrajinského konfliktu nutně vyvolávají otázku, zda jsou západní demokracie schopny podobným kampaním čelit. Na rozdíl od ruského režimu, který by snesl přívlastek autokratický, se totiž musejí země v západní Evropě a Severní Americe v souvislosti s informačními operacemi vyrovnat s řadou nevýhod, jež plynou ze základních principů, na nichž tyto státy stojí – jako jsou např. svobody jednotlivce či pluralita názorů.

Ač ruská ústava garantuje svobodu slova a tisku, současná praxe je jiná. Režimem kontrolovaná média přizpůsobují svou rétoriku, vybrané webové stránky mohou být zablokovány, ruské blogy s více než 3 000 návštěvníky za den se musejí registrovat u Roskomnadzoru. Opozice a komentátoři kritizující Putinův režim dostávají jen velmi omezený prostor v médiích. Dříve nezávislá média provozují autocenzuru ve snaze vyhnout se zařazení na černou listinu.

Tento stav však vede k nižší zranitelnosti současného vládnoucího režimu a jeho politik skrze informační operace. Jelikož většina ruské populace získává informace ze státem vlastněných médií, v nichž pluralita názorů téměř neexistuje a značná část kritiky vládnoucího režimu podléhá cenzuře, možnost ovlivnění názorů ruské populace je pro případné oponenty Ruské federace v porovnání s evropskými demokraciemi značně omezená.

Právě evropské demokracie by však naopak neměly před touto – ač nenásilnou – hrozbou zavírat oči. Přestože fungující a vzdělaná občanská společnost by měla být schopna těmto praktikám vzdorovat, faktem zůstává, že dezinformace během konfliktu přejala i jinak seriózní světová média. Plíživé subverzní metody informačních operací, jež od počátku 21. století ruská oficiální místa cíleně rozvíjí, mají nezanedbatelný potenciál ovlivňovat rozhodovací proces i všeobecné nahlížení na rozličné otázky, a to především v politické a kulturní rovině. Vzhledem úspěchům posledních několika let je možné se domnívat, že si tento nástroj dosahování cílů zahraničně-politické agendy Rusko ve svém arzenálu ponechá.

Pozitivním vývojem poslední doby je, že problematika informačních operací začíná být čím dál více reflektována i na oficiálních místech. Dokladem toho v našem prostředí budiž například nová Národní strategie kybernetické bezpečnosti ČR na období let 2015 až 2020, která byla tento týden schválena vládou. Strategie jako významnou hrozbu konkrétně jmenuje záměrné šíření dezinformací za účelem dosažení politických a vojenských cílů, v kapitole Vize je pak rovněž akcentován rozvoj kultury informační společnosti.

Vzhledem k záběru a šíři celé problematiky tzv. informační války, jakož i těžko uchopitelnému objemu informací, jejichž důvěryhodnost je nutno ověřit, je však toto snažení nutně během na dlouhou trať. Vybudování mentální odolnosti české populace kromě jiného bude vyžadovat vzdělanou, aktivní a kriticky smýšlející informační společnost, zapojení akademické i občanské společnosti či odpovědný přístup médií k informacím.

Tomáš Maďar
autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO)