natoaktual.cz

Sýrie 2015: slábnutí Asadova režimu a omezení expanze Islámského státu

12. ledna 2015  14:20
Jan Daniel, Ústav mezinárodních vztahů
S blížícími se jednáními v Moskvě mezi představiteli části syrské (nedžihádistické) opozice a režimem prezidenta Asada naplánovanými na konec ledna je dobré zrekapitulovat, kam se situace v Sýrii posunula od předchozího neúspěšného setkání obou stran v Ženevě a jaké jsou hlavní trendy.  

Sýrie (ilustrační foto) | foto: Syrské ministerstvo informací

Minulý rok přinesl Sýrii naprosté minimum pozitivních zpráv. Naopak, pouze prohloubil pesimismus ohledně možnosti rychlého ukončení konfliktu a obnovy této válkou zničené země. Na začátek analýzy tak bude užitečné uvést několik čísel, které dokumentují míru rozvratu, do kterého se Sýrie během roku 2014 dostala. S více než 75 000 mrtvými se jednalo o dosud nejkrvavějších dvanáct měsíců od počátku povstání v březnu 2011 a zároveň rok, kdy se celkový počet obětí občanské války přehoupl přes 200 000.

Od začátku bojů bylo nuceno ze země uprchnout více než 3 miliony Syřanů a přes 6 milionů jich bylo vysídleno v samotné Sýrii. Počet syrských uprchlíků v zahraničí tak za poslední rok vzrostl podle oficiálních čísel OSN bezmála o milion. Podle odhadů neziskových organizací se ale jedná ještě o několik statisíců vyšší číslo, neboť například v Libanonu přebývají desetitisíce až statisíce neregistrovaných Syřanů bez oficiálního statusu uprchlíků. V minulém roce nicméně zaznamenalo nejvyšší oficiální nárůst uprchlíků ze Sýrie Turecko, které jich přijalo zhruba půl milionu.

Během čtvrtého roku syrské občanské války také kompletně selhala politická jednání mezi nejednotnou exilovou opozicí a zástupci režimu Bašára Asada, došlo ke konsolidaci a prudkému rozmachu Islámského státu (IS), obrodě džihádistické fronty An-Nusra a upevnění Kurdy ovládaných území (s výjimkou Kobani a jeho okolí), Rok 2014 zároveň přinesl naprostý úpadek ostatních opozičních bojůvek, včetně těch, které jsou označovány jako umírněné. Právě tyto skupiny, které nejsou spojeny s „velkými hráči“, pak představovaly v minulém roce hlavní kořist pro IS a frontu An-Nusra.

Podle odhadů analytika Joshuy Landise nyní režimní síly a spřátelené milice ovládají zhruba 45 % území Sýrie a 65 % zbývající populace země, zatímco IS okupuje 35 % syrského teritoria, ale pod jeho kontrolou se nachází znatelně menší počet počet obyvatel (odhadem 15 %). Ze zbývajících skupin ovládají největší území Kurdové (9 %) a An-Nusra (přes 5 %). Na ostatní opoziční skupiny tak zbývá jen kolem 5 % území, ale mnohé z nich mohou fungovat jen pokud přijmou autoritu džihádistů z An-Nusra. Reprezentanti umírněné nenásilné opozice pak byli v naprosté většině nuceni se buď spojit s nějakou z ozbrojených skupin, nebo odejít do zahraničí.

Jakým směrem se tedy syrský konflikt a jeho aktéři vyvíjí a existují nějaké šance na jeho mírové ukončení v následujícím roce?

Slábnutí expanze Islámského státu

Islámský stát se v minulém roce stal bezpochyby nejvýraznějším aktérem syrské občanské války. Po rychlé expanzi v severní Sýrii a severozápadním Iráku trvající zhruba od podzimu 2013 do podzimu 2014 se ale zdá, že se ale jeho potenciál k dalším výbojům do jisté míry vyčerpal. IS utrpěl v minulém roce poměrně závažné ztráty – odhady monitorovacích organizací se pro IS a An-Nusru společně pohybují okolo 16 000 mrtvých – a zároveň byly díky aliančnímu bombardování významně omezeny jeho ekonomické kapacity.

Zprávy z území ovládaných IS tak mluví o zásadních problémech se zajištěním fungujících veřejných služeb, což se ukazuje jako problém nejen v iráckém Mosulu, ale i v samém srdci IS v Rakka a jeho okolí. IS tak sice o sobě ve své propagandě mluví jako o státu, ale ve skutečnosti se na jeho území stále platí několika národními měnami, léky poskytují mezinárodní humanitární organizace a některé zaměstnance pracující ve veřejných institucích stále paradoxně platí syrská a irácká vláda.

IS chybí odborníci schopní postarat se o fungování státní správy a zásadně selhává v ekonomickém plánování. Jím nastavené regulace v ekonomické oblasti jsou kvůli rostoucí inflaci a nedostatku zboží masově obcházeny. Právě neschopnost IS zajistit odpovídající fungování veřejných služeb a místního hospodářství jsou spolu s některými (často selektivně aplikovanými) nařízeními vycházejícími z radikálního výkladu islámského práva jedním ze základních zdrojů nespokojenosti obyvatel.

Analytici také upozorňují na to, že minulé úspěchy IS vycházely hlavně z rychlých úderů proti nepřipraveným oponentům a v Iráku také díky síti lokálních spojenců. Další menší úspěchy IS z konce minulého roku se pak odehrály v oblastech, které byly odříznuté od podpory, nebo byly obsazeny slabšími konkurenčními skupinami a byly do jisté míry snadným cílem. Jak se ukázalo při bojích v Kobani i jinde, potenciál k další rychlé expanzi IS pak byl omezen také díky aliančním leteckým úderům. Ty staví IS před volbu zda na jedno místo koncentrovat větší síly a riskovat jejich postupné ničení ze vzduchu, nebo zda spíše útočit v menších a obtížněji zasáhnutelných skupinách, které ovšem nemusí stačit na to, aby překonaly obranu protivníka.

Všechny tyto problémy ovšem neznamenají, že by se měl IS nutně zhroutit v příštím roce stejně rychle jako dokázal expandovat. Přinejmenším v Sýrii je na svých územích stále dominantní silou a naprostou většinu opozice (například místní kmeny a další islamistické skupiny) dokázal za pomoci velmi brutálních metod buď zlikvidovat, nebo začlenit do svých jednotek. Stále také přitahuje jak místní, tak zahraniční džihádisty, kteří dokáží alespoň částečně nahrazovat jeho ztráty ze syrských a iráckých bojišť, a jeho komunikace navenek je na ně explicitně zaměřena. Pokračující boj proti režimu Bašára Asada pak propagandu IS jen podtrhuje „reálnými činy“ a dodává jí na důvěryhodnosti.

Islámský stát bez iniciativy

Minulé úspěchy IS vycházely hlavně z rychlých úderů proti nepřipraveným oponentům a v Iráku také díky síti lokálních spojenců. Další menší úspěchy IS z konce minulého roku se pak odehrály v oblastech, které byly odříznuté od podpory, nebo byly obsazeny slabšími konkurenčními skupinami a byly do jisté míry snadným cílem.

Zpráva OSN z podzimu minulého roku tak mluví o vzrůstajícím přílivu zahraničních džihádistů a odhaduje jejich počet na nejméně 15 000, přičemž zhruba 2700 z nich pochází ze západních států. Zprávy amerických zpravodajských služeb pak mluví o ještě vyšším čísle, které na konci roku 2014 může dosahovat až 17 000 bojovníků ze zemí mimo Sýrii a upozorňuje, že přitažlivost IS a dalších skupin pro zahraniční džihádisty v minulém roce rozhodně neslábla, spíše naopak. Nejvyšší počty zahraničních bojovníků stále přicházejí z arabských zemí, především z Tuniska, Saudské Arábie, Jordánska či Maroka. Mimo ně bojuje v Sýrii nejvíce islamistů z Ruska (více než 800, především díky čečenským spojencům IS), Francie (zhruba 700 osob), Británie (500 osob) a Německa (300 osob). Z pohledu západních států je poměrně významný i počet Belgičanů, jichž v Sýrii údajně působí přes 250, což je poměrně vysoké číslo vzhledem k počtu obyvatel a velikosti muslimské komunity v zemi.

Fragmentace a ekonomické problémy režimu

Mimo této „zahraniční podpory“ hraje IS do karet také slabost jeho syrských oponentů. Ti jsou sice dostatečně silní na to, aby dokázali jeho útoky odrazit (jako Kurdové se zahraniční podporou v Kobani), ale nemají dost prostředků či vůle na to, aby mohli postoupit do hloubky jím držených území. Džihádisté z An-Nusra, ke kterým také míří nezanedbatelná část zahraničních džihádistů, se podobně jako IS zaměřují spíše na likvidování ostatních opozičních skupin a střety s režimem. I přes vzájemné boje na západě země u hranic s Libanonem, dané spíše lokální dynamikou, se zdá že s IS udržují prozatím gentlemanskou dohodu o neútočení. Kurdské jednotky zadržely postup IS a zatlačily jej zpět při jeho pokusech o proniknutí na kurdská území, ale není příliš pravděpodobné, že by chtěly vystavovat své bojovníky rizikům spojeným s dobýváním oblastí obývaných sunnity.

Stejně tak proti IS není příliš schopný zasáhnout postupně slábnoucí Asadův režim. Ten i přes některé úspěchy z minulého roku (například v okolí Aleppa) a posílením kontroly nad velkými městy a jejich okolím trpí nasazením na příliš mnoho frontách, nedostatkem vojáků, rozpadající se infrastrukturou a ekonomickými problémy. I přes finanční a další pomoc, kterou dostává z Ruska a Íránu se zdá, že není v Asadových silách konsolidovat zbytky fungující syrské ekonomiky a zajistit v dlouhodobějším horizontu civilistům žijícím na územích pod kontrolou režimu alespoň minimální přijatelnou životní úroveň.

Stále se zhoršující ekonomická situace režimu může být ještě podtržena problémy v Rusku a Íránu, jež mu mohou být nuceni částečně omezit podporu. Nejmenované diplomatické zdroje citované zpravodajskými servery uvedly již na konci prosince, že Moskva nejspíše odmítla novou Asadovu žádost o půjčku v hodnotě miliardy dolarů. Plánovaných dodávek zbraní, za než syrský režim alespoň částečně platí íránskými penězi, a materiální pomoci se nicméně prozatím problémy ruské ekonomiky nedotkly a nezdá se ani, že by Rusko výrazně oslabovalo diplomatickou podporu Asadovu režimu. Rusko si také nadále udržuje námořní základnu v syrském Tartusu, která byla v loňském roce využívána v souvislosti se společným cvičením ruského, kyperského a izraelského námořnictva. Přes přístav v Tartusu (případně v Latakii) pak Rusové také dodávají režimu pokročilejší zbraňové systémy.

I přes ruskou a íránskou podporu žije dnes podle OSN až 90 % Syřanů na hranici chudoby a nezaměstnanost, stejně jako inflace, dosahuje nejméně 50 %. Další zhoršení ekonomické situace by tak nejspíše zvedlo novou vlnu nespokojenosti obyvatelstva. To na některých místech již v minulém roce protestovalo proti nevybíravým praktikám odvodů nových rekrutů do armády, vysokým cenám, nebo nedostatku základního zboží. Rozšíření podobných nepokojů by pak znamenalo omezení bojeschopnosti syrské armády a režimu jako takového a zároveň by mohlo vést k tlaku na změnu přístupu syrského režimu k jednáním o nějaké formě politického řešení konfliktu.

Rusko stále s Asadem

Nejmenované diplomatické zdroje citované zpravodajskými servery uvedly již na konci prosince, že Moskva nejspíše odmítla novou Asadovu žádost o půjčku v hodnotě miliardy dolarů. Plánovaných dodávek zbraní, za než nicméně syrský režim alespoň částečně platí íránskými penězi, a materiální pomoci se nicméně prozatím problémy ruské ekonomiky nedotkly a nezdá se ani, že by Rusko výrazně oslabovalo diplomatickou podporu Asadovu režimu.

Někteří analytici navíc poukazují na to, že mimo armády s jejím letectvem, opevněnými základnami a pokročilými zbraňovými systémy (a na druhé straně také množstvím nových odvedenců) dnes stojí obranná síla režimu z velké části také na lokálně fungujících domobranách a paramilitárních milicích. Ty jsou ovšem s režimem provázány jen do určité míry a byly již zaznamenány případy, kdy se odmítly přemístit ze svého území do oblastí, kde vládní síly bojovaly s povstalci.

Růst významu lokálních milicí ovšem poukazuje na trend postupného fragmentování politické moci i na územích, která jsou stále pod Asadovou kontrolou a také na oslabování nacionalistické ideje syrského státu, jež je nahrazována loajalitou k jiným vazbám – lokálním, rodinným, kmenovým atd. To však neznamená, že režim a Bašár Asad v jeho čele nebudou schopni se v nějaké formě udržet u moci i během příštího roku, byť to pro ně bude stále obtížnější.

Lokální příměří

Existují tedy nějaké možnosti urovnání konfliktu, nebo alespoň některých jeho částí? Po kolapsu jednání mezi režimem a reprezentanty exilové opozice z loňského února přišel nový zmocněnec OSN pro Sýrii Staffan de Mistura na podzim s plánem prosazujícím lokání příměří, či lépe zmrazení bojů v určité oblasti. Ty by měly vzhledem k množství bojujících aktérů, jejich nejednotnosti a nízké ochotě ke kompromisům představovat nejvhodnější cestu pro zmírnění utrpení obyvatelstva do doby, než bude možné najít udržitelné politické řešení na národní nebo globální úrovni.

Přečtěte si související texty na natoaktual.cz:

De Mistura a výzkumníci, kteří se tímto plánem zabývali, citují pozitivní příklady z okolí Damašku a dalších míst, kde takovéto příměří skutečně vedlo k určitému zlepšení situace civilistů. Přerušení bojů, ve většině případů realizované na nátlak místních komunit, či z důvodu vyčerpání bojujících stran, totiž s sebou nepřineslo jen zastavení zabíjení, ale také možnost přístupu humanitární pomoci a zásob potravin, nebo obnovení některých veřejných služeb (například v podobě dodávek elektřiny či pitné vody).

Mezinárodní společenství přijalo de Misturův plán z velké většiny kladně a poměrně pozitivně se k němu postavil i syrský režim, ale existují i obavy z faktorů, které mohou pozitivní dopad místních příměří oslabovat a komplikovat jejich dosažení. Syrský režim například v některých případech využil lokálního příměří k tomu, aby si uvolnil jednotky pro útok v jiné oblasti. Příměří na jednom místě tak paradoxně může znamenat zintenzivnění střetů jinde a může se tak stát efektivní součástí režimní strategie. V často citovaném příkladu Homsu bylo podle některých analytiků zastavení bojů dosaženo až po totálním vyčerpání obležených rebelů, kteří prakticky neměli jinou možnost než přistoupit na podmínky režimních sil. Spíše než o cestu k míru, na které by se dalo do budoucna stavět, tak šlo o brutální vítězství jedné strany.

Zásadním problémem je také zmíněná nejednotnost jednotlivých stran konfliktu, což se ukazuje v současných jednáních o zastavení bojů v Aleppu. Mimo komplikovaných jednání s mnoha aktéry to sebou nese riziko, že příměří bude respektovat pouze jedna ozbrojená frakce (nebo část režimních sil) a jeho porušení jinou skupinou snadno zničí obtížně budovanou důvěru mezi jednotlivými protivníky. Podobné riziko pak představuje i zasahování regionálních mocností do konfliktu a manipulace jejich klientskými skupinami. V neposlední řadě je důležitým faktorem komplikujícím dosažení místních příměří lokální válečná ekonomika a fakt, že řada jednotlivců a skupin z bojů a plenění stále profituje.

Při vědomí veškerých těchto limitů je ale třeba jedním dechem dodat, že lepší plán nejspíše v současnosti neexistuje. Současná ruská iniciativa, která má přivést k jednacímu stolu v Moskvě představitele opozice a režimu, by poté měla plán lokáních příměří doplňovat a prostřednictvím politických jednání by měla představovat jeho další úroveň. Vzhledem k současným nejasnostem a zmatkům ohledně účastníků ze strany roztříštěné opozice je ale otázka, jestli může přinést více než loňské neúspěšné rozhovory ze Ženevy.

Existují důvody k optimismu?

Snaha odhadnout vývoj konfliktu v následujících měsících je samozřejmě pouhým věštěním z křišťálové koule. Zdá se, že se všechny jeho strany dostaly do fáze, kdy nejsou schopné kompletně zvítězit za pomoci ozbrojeného boje, ale dokáží se (i díky mezinárodní podpoře) ubránit před útoky druhých a přežít. Této situaci pak napomáhá i letecká kampaň Spojených států a jejich spojenců proti IS a dalším džihádistům, která sice omezuje možnosti jejich expanze, ale v současné podobě je nedokáže vytlačit z jimi obsazených teritorií. Lokální příměří v podobě navržené OSN tak v tomto kontextu dávají naději alespoň na lokální zlepšení situace civilistů chycených v bojových zónách, ale je otázkou zda dokáží položit základy mírového procesu „zdola“.

Přečtěte si další texty Jana Daniela pro natoaktual.cz:

Samotný konflikt mezi režimem, opozicí a džihádistickými skupinkami zároveň není oddělitelný od širších dynamik v regionu a rivalit mezi jednotlivými státy. Ačkoli se s expanzí IS v polovině minulého roku zdála situace uklidňovat a napětí mezi Saudskou Arábií, Katarem a Íránem polevovat, nyní se tyto naděje ukazují jako do značné míry liché. Neshody na globální úrovni pak zabraňují jednotnému tlaku na konkrétní řešení. Příliš optimismu pro rychlou shodu na řešení situace v Sýrii nenabízejí ani současné vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem.

Bohužel tak existuje jen minimum indicií, které by v současnosti napovídaly, že válka v Sýrii by měla v nejbližších měsících skončit. Spíše se dá čekat pokračování vleklého opotřebovávacího konfliktu mezi režimem, různými opozičními bojůvkami a radikálními islamisty, doplněné o západní snahy o omezení ambicí džihádistických skupin a jejich pokusů o expanzi. To není dobrá zpráva pro válkou již nyní naprosto zničenou Sýrii, pro její sousedy hostící statisícové komunity syrských uprchlíků a jak ukazují útoky v západních městech ani pro Evropu.

Jan Daniel
autor působí jako výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů

natoaktual.cz
zpět na článek