Donbas a Luhansk před prvními „svobodnými“ Vánocemi

Po letní ukrajinské ofenzivě a osvobození Slovjansku spolu s řadou dalších měst, která byla zastavena za aktivního přispění Ruska, došlo ke stabilizaci fronty. Ukrajinci výrazně vylepšili své obranné pozice (například přístavní město Mariupol bylo v době srpnového vpádu z Ruska směrem k němu takřka bez jakékoliv ochrany) a celý konflikt se postupně transformoval v poziční válku, v níž nemá ani jedna strana rozhodující převahu. Tato patová situace je možná tím vůbec nejtragičtějším, co mohlo místní obyvatelstvo potkat, neboť v případě rychlého vítězství ukrajinské strany by mohla začít rekonstrukce regionu ještě před zimou.

Podle vyjádření ukrajinských politiků by měl být po zakončení války vyčleněn na rekonstrukci Donbasu speciální fond a angažovat by se měly západní státy v čele s EU, ale i organizace jako je OBSE nebo Světová banka, které v regionu působí již dnes. Náklady na rekonstrukci regionu vyčíslil bývalý vicepremiér pro regionální politiku a současný předseda parlamentu Volodymyr Hrojsman v říjnu na 11 miliard hřiven (v té době zhruba 850 milionů dolarů). Sám ovšem zdůraznil, že se jedná o předběžnou sumu, a již dnes je jasné, že bude kvůli pokračujícím bojům stoupat.

Situace ukrajinských jednotek, které byly na začátku konfliktu v zoufalé situaci a dělaly naprosto zásadní taktické chyby (příkladem může být květnový masakr u města Volnovacha, kde zemřelo 16 ukrajinských vojáků), se sice v průběhu roku zásadně zlepšila, stále ale stojí z velké části na dobrovolných praporech (z některých se již staly pluky) a takzvané národní gardě. Oba druhy jednotek se přitom do značné míry prolínají, o čemž svědčí i to, že dobrovolný prapor Donbas a pluk Azov byly v průběhu bojů začleněny právě do národní gardy.

Zvláštností všech těchto jednotek je to, že jsou narozdíl od armády podřízeny ministerstvu vnitra a právě proto měly mimo jiné dlouhodobě problém se získáním těžkých zbraní, které jim armáda nechtěla poskytnout. O často chaotické situaci svědčí i neochota spolupráce mezi některými jednotkami a zřejmě vůbec nejzávažnějším incidentem bylo srpnové opuštění bojové zóny praporem ukrajinské armády Prykarpatťa z Ivano-Frankivské oblasti.

Na druhé straně fronty to sice přinejmenším z vyjádření představitelů obou samozvaných republik vypadá lépe, ale opak je pravdou. Takzvaná Doněcká a Luhanská lidová republika (nemluvě o takzvaném Novorusku) je pouhou fikcí. Ve skutečnosti totiž jednotlivá obsazená města a oblasti ovládají různé ozbrojené skupiny, které mnohdy fungují nezávisle na sobě.

Například v Doněcku a okolí má působit mimo jiné prapor Vostok složený z velké části z dobrovolníků ze severního Kavkazu zatímco nedalekou Horlivku ovládají jednotky Igora Bezlera přezdívaného „Běs“ původem z Krymu, podle některých zdrojů veterána afghánské války. Na této fragmentaci nic nezměnily ani takzvané „volby“, které na začátku listopadu potvrdily dosavadní vedení obou samozvaných republik.

Vzhledem k této fragmentaci, ale i pochopitelně velmi omezeným možnostem (a pravděpodobně nezájmu ozbrojenců) nelze očekávat nějaké systematické řešení situace civilního obyvatelstva, které tak může vyústit v ještě větší humanitární katastrofu. Na tom by nemohlo nic změnit ani to, kdyby byly takzvané „humanitární konvoje“ z Ruska skutečně plné pomoci civilistům, o čemž lze pochybovat. Ty však s největší pravděpodobností plní především propagandistickou funkci. Kromě katastrofického zásobování potravinami, ale i například léky a zničení části bytového fondu, nevyplácí Ukrajina lidem na obsazených územích žádné platy nebo důchody (pro ty je potřeba se vydat na území kontrolovaná Ukrajinci).

Kvůli frontové linii je materiální zásobování celého regionu pochopitelně možné pouze z Ruska, ale i to je spolu s veškerou humanitární pomocí nedostatečné. Přinejmenším ale již nedochází k situacím jako v srpnu, kdy byl kvůli tvrdým bojům odříznut od veškerých zásobovacích cest celý Luhansk.

Jasným důkazem toho, že ukrajinské straně jde i o osud civilistů, je ale nicméně fakt, že za frontu stále proudí (pokud nebyla zničena infrastruktura) plyn a elektřina z Ukrajiny. Zcela zásadním problémem je však vliv ruské propagandy, která mezi civilisty silně deformuje vnímání situace a jež může být do budoucna obrovským problémem v případném procesu reintegrace těchto regionů do Ukrajiny. Veškeré civilní oběti jsou totiž pochopitelně dávány za vinu Ukrajincům, kteří jsou ruskými médii dlouhodobě démonizováni.

V ukrajinských médiích už se sice objevilo množství informací o různých protestech civilistů žijících na okupovaném území. Otázkou ovšem pochopitelně je, nakolik jsou tyto informace pravdivé, a pokud ano, jestli mohou mít na změnu situace nějaký vliv.

Pro Ukrajinu je současná patová situace v určitém slova smyslu dobrou zprávou, neboť i vzhledem k posílené obraně je velmi nepravděpodobné další zásadní rozšíření konfliktu. Pro Ukrajinu navíc hraje i čas. Kontrola Donbasu není pro přežití a fungování Ukrajiny zásadní a naopak pro Rusko bude při zhoršující se ekonomické situaci stále složitější válku podporovat a aktivně se do ní zapojovat. Rusové se tedy de facto chytili do vlastní pasti, neboť musí (nejen) finančně podporovat Krym i část Donbasu a zároveň na ně padá i tíha tragické situace civilního obyvatelstva. Naopak ruský zisk z celé situace je dosti pochybný.

Narozdíl od srpna se sice již v mnoha oblastech aktivně nebojuje, což výrazně zmenšilo přímé ohrožení civilistů, ti ale i přesto mimo jiné kvůli používání zastaralých nepřesných zbraní umírají až příliš často. Právě zmrazení a prodlužování konfliktu je pro civilní obyvatelstvo největším problémem.

Civilisté totiž budou mít narozdíl od ukrajinských jednotek i ozbrojenců v průběhu zimy mnohem horší možnosti materiálního zajištění.
Prozatím se nezdá, že by se situace měla nějak zásadně změnit, a je otázkou, jestli nějakou roli sehraje právě přicházející zima, se kterou se bude muset vypořádat především ruská strana. Velmi špatná situace civilního obyvatelstva by v kombinaci s ekonomickou slabostí Ruska a únavou ozbrojenců mohla jisté změny přinést. Zcela jistě to ale není záležitost nejbližších dní.

Michal Lebduška
autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)