Viktor Orbán a kyvadlo

K této dialektice přidává inherentní rozpor, který provází středovýchodní Evropu po staletí – na jedné straně nekritické vzhlížení k „Západu“, kdy vše, co je evropské, je hodno pochvaly a následování. Východními rysy jsou naopak lenost a zaostalost, těch se hleďme zbavit. Takto pojaté podřadné postavení v různých obdobích a v různých koutech regionu vyvolávalo ve Středoevropanech pocity nedoceňování a nutnosti kompenzace.

V důsledku podněcovaly myšlenková a politická hnutí glorifikující národní dějiny a národní výjimečnost, hledání duchovních kořenů, které často stojí právě v protikladu k prospěchářskému, upadlému a zvrhlému Západu. Tato směs obdivu a závisti, „dvojakost vztahu, zahrnující jak prvek lásky, tak prvek nenávisti, se takřka vůbec neměnila“. Třetím znakem středoevropského politického života, na který Wandycz a další historikové poukazují, je skutečnost, že liberalismus a emancipace se v devatenáctém století nepojily (přinejmenším nikoli výlučně) s procesem osvobození jednotlivce.

V podmínkách národně-obrozeneckého úsilí byl pojem svobody daleko více spjat s emancipací národa. Občanská společnost se stávala záštitou národní identity, jež byla ohrožována cizí nadvládou. Zatímco v „západních“ společenstvích byla občanská společnost garantem pluralismu a autonomie společnosti před zásahy státu, stala se ve středovýchodní Evropě obráncem autonomie národní. V extrémních případech pak toto pojetí vedlo až k uniformizaci a k netoleranci všeho cizího ve jménu společného boje proti mimonárodním a protinárodním silám. Wandycz tyto postřehy formuloval na počátku devadesátých let, ovšem v mnohém se tohoto národoveckého pojetí svobody drží středoevropské občanské strany dodnes.

Znaje tuto trpkou historicko-kulturní směs, ujařmující po staletí politický vývoj ve střední Evropě v černobílých rámcích, neměli bychom se divit protiliberálním a protizápadním erupcím, jichž jsme v posledních měsících svědky. Z pohledu historika se neděje nic nevšedního ani nenadálého. Myšlenkové a politické proudy, stavějící cestu k nově objevovaným vlastním – národním – duchovním principům nade vše ostatní jsou jen jedním z mnoha dalších pohybů středoevropského dějinného kyvadla. Jenže za posledních dvacet pět let jsme přivykli lineárnějšímu chápání politického vývoje. Běh událostí tomuto porozumění napomáhal.

Středoevropský region, historicky plný etnických, nacionálních, sociálních a hospodářských pnutí a křivd byl schopen po celé čtvrt století pomalu postupovat ke konsensuálnímu, dostředivému a sebeomezujícímu charakteru politiky – přinejmenším politiky sousedské a regionální. Proto nyní, máme-li dojem, že se dějinné kyvadlo začíná vracet bezprostředně nad našimi hlavami, cítíme se znejistěni. Intuitivně se nám sice nechce schovávat za stoicismus historiografie, zároveň ale obtížně hledáme praktické odpovědi. Do našeho lineárního světa kyvadlový pohyb nepatří.

Pokud by si někdo chtěl lépe představit zvuk vracejícího se kyvadla, postačí se navrátit do horkého konce června do rumunských lázní Tusnad. Zde maďarský premiér Viktor Orbán přednesl na tradičním setkání projev, který ve zhuštěné formě zpřítomnil všechny zmíněné roviny tradičního protizápadního středoevropského smýšlení. Západ selhává hodnotově, morálně i ekonomicky, jedinou odpovědí je silný, neliberální stát, který umožní prosazovat maďarské národní zájmy a tradiční hodnoty. Silný stát ochrání maďarskou střední třídu před nezřízeným apetitem nadnárodních bank, které jsou spolu s Evropskou unií jedním z hlavních zosobnění vnějšího nepřítele maďarského lidu (není nutno připomínat, že v odporu proti nadnárodním bankám rezonuje i silný antisemitismus). Maďarská budoucnost – bez ohledu na euroatlantické vazby – nespočívá v tupé důvěře v liberální demokracii, nýbrž v přijetí systémů neliberálních, ba nedemokratických (což jsou Orbánova slova), které se nacházejí v Rusku, Číně či Singapuru.

"Krize po roce 2008 byla z tohoto pohledu pro Orbána požehnáním. Mohl se opřít nejen o (legitimní) společenský pocit zmaru a podvedení plynoucí z pokryteckého a polovičatého způsobu vládnutí postkomunistických socialistů. Především však může pracovat s nejasnými obavy a frustracemi z budoucnosti té velké části maďarské společnosti, která je na prohrávající straně globalizace."

Orbánův projev byl politickým narativem a jako takový stojí mimo kategorie jako pravda a její protiklad. Přesto stojí za to se nad jeho konstrukcí pozastavit. Již samotný jazyk je klíčem k pochopení. Základem je černobílé zpodobnění světa, které nepřipouští „prostor mezi“. Na jedné straně je zlo, kterým je upadající liberální západní svět a na straně druhé dobro, které představuje „nové Maďarsko“. Jde o působivou verzi schmittovského politična, které, dovedeno do důsledků, rozděluje svět na absolutní přátele a absolutní nepřátele. Maďarský premiér rétoricky postavil „nové Maďarsko“ do protikladu k jím vyobrazenému Západu.
 
Druhým úhelným kamenem Orbánovy konstrukce je vyobrazení „změny režimu“ jako počáteční zkušenosti pro veškerý politický život. Viktor Orbán užívá jazyka filozofického a tvoří politickou konstrukci karteziánsky průzračnou a humeovsky empirickou. Politika vychází z faktů a faktem pro něj je, že v roce 2008 došlo ke změně světového režimu. Tuto změnu si zatím nemusíme uvědomovat, ale maďarský premiér si ji všiml a proto je nutno na tuto událost reagovat změnou režimu i doma. Naštěstí pro Maďary, v parlamentních volbách získala „občanská, národní a křesťanská moc“ v parlamentu ústavní většinu a tudíž dochází ke kýžené režimní změně i na domácí scéně a proto je Maďarsko připraveno na světové výzvy reagovat.

Třetím krokem je zjednodušení (k němuž se otevřeně přiznává) a karikatura liberalismu. S její pomocí maďarský premiér vykládá veškerou degeneraci „Západu“, zároveň dokládá nemožnost jeho obrody. Prohřešky liberalismu v jeho podání spojují důsledky dravé ekonomické globalizace, selhávání demokracie v ochraně slabých a nedostatečnost liberalismu v zajištění silného státu (sic!), kdy liberální hodnoty zahrnují „sex, korupci a násilí“. Jinými slovy, Orbán spojuje (neo)liberalismus ekonomický, problémy fungování demokracie a elementární svobodu jednotlivce jako základní princip politického společenství, vše pod nálepku upadajícího Západu.
 
Viktor Orbán se o občanskou revoluci pokoušel již v době svého prvního funkčního období, v letech 1998 – 2002. Jeho metou bylo sjednotit maďarskou společnost za vládnoucí stranou, vnuknout lidem představu, že stát není od toho, aby reguloval a dohlížel na státní správu, ale že jeho rolí je být bezprostřední součástí života každého jednotlivce. Cíl byl stejný jako dnes – upevnit a posílit moc státu, kterou reprezentuje jeho premiér. Ovšem vnější okolnosti byly odlišné – středoevropské země byly na cestě do Evropské unie a „Západ“ byl na vrcholu svých ekonomických, kulturních a politických sil.

Krize po roce 2008 byla z tohoto pohledu pro Orbána požehnáním. Mohl se opřít nejen o (legitimní) společenský pocit zmaru a podvedení plynoucí z pokryteckého a polovičatého způsobu vládnutí postkomunistických socialistů. Především však může pracovat s nejasnými obavy a frustracemi z budoucnosti té velké části maďarské společnosti, která je na prohrávající straně globalizace. Tuto obtížně uchopitelnou bázeň je pak vcelku snadné nasměrovat vůči nadnárodním bankám, paternalistickému měnovému fondu či neempatické Evropské unii, stejně jako vůči sousedům, kteří nedostatečně chrání zájmy etnických menšin (Maďarů), přistěhovalcům, zbohatlíkům a tak podobně. Pozitivní program pak pochopitelně spočívá v silném, empatickém státu a jeho vůdci, který všem těmto jevům nastavuje zaťatou pěst, výměnou za to, že se lidé vzdají špetky nepotřebné a vlastně škodlivé svobody.

Hospodářské a sociální potíže Maďarska, stejně jako selhávání státu v období vlády postkomunistických socialistů jsou realitou a nikoli výmyslem současného vedení. Stejně tak fakt, že globalizace přináší pro mnoho Maďarů velice nepříznivé důsledky. Těch, kdo ztrácejí dravou hospodářskou a kulturní globalizací je potřeba se tázat na jejich potíže – a mít pro ně pochopení a hledat řešení. Pochopení pro obavy a nejistoty a snaha je řešit se ale nerovná jejich cynickému a populistickému používání pro posilování vlastní moci. Při pohledu na způsob vládnutí a politických změn Viktora Orbána přitom nelze nevidět, že nad snahami o řešení problémů stojí právě úsilí o zapečetění vlády nad maďarskou společností.

"Izolované Maďarsko se ještě více stáhne do sebe a přichýlí ke zjednodušujícím nacionalistickým receptům a/nebo se ještě otevřeněji přimkne k těm zemím, které nyní Orbán otevřeně vzývá (Rusko a Čína). Přehlížet současný vývoj není zkrátka možné."

Evropa ani svět si neví s Maďarskem rady. Vířivý politický vývoj v Evropské unii, soustředění na vlastní problémy členských států a skutečnost, že podobné nálady, jakých Orbán využívá v Maďarsku, jsou přítomny na celém kontinentu, nenabízí dobré podmínky pro řešení. Reakce se tak pohybují mezi záměrným přehlížením a netečností až k náznakům či snahám o diplomatickou izolaci. Ani jedna z těchto poloh pochopitelně k ničemu nepomůže, ba naopak jsou pro budoucnost nebezpečné.

Izolované Maďarsko se ještě více stáhne do sebe a přichýlí k zjednodušujícím nacionalistickým receptům a/nebo se ještě otevřeněji přimkne k těm zemím, které nyní Orbán otevřeně vzývá (Rusko a Čína). Přehlížet současný vývoj není zkrátka možné, jak z reálpolitického hlediska, neboť důsledky jsou citelné v zahraničně a bezpečnostně politické orientaci Orbánovy vlády, tak i z normativního hlediska, kdy se maďarský režim posouvá k hranicím (a rétoricky za hranice) evropských politických principů.

Další kroky Orbánova kabinetu naznačí, jaký strategický cíl v tomto směru vlastně sleduje a hodlá dosáhnout v kontextu blížícího se roku 2018, ve kterém si Maďarsko jistě bude připomínat století od ukončení první světové války jakožto předehry k Trianonské smlouvě o dva roky později.
 
Každé společenství nutně prochází vlastním jedinečným rozjímáním nad hodnotami, které ji definují, a vyvozuje z ní představy o svém budoucím směřování. Nelze soudit lidskou a společenskou mnohost dle jednoho měřítka, tím spíše, že měřítka sama jsou společenským a lidským výtvorem. Kritická reflexe a pluralistické zpochybňování svých hodnot patří k tomu lepšímu, co Evropa dává světu. Ovšem pochybnosti a jejich vyústění v podání Viktora Orbána nejsou ničím jiným, než oním vracejícím se kyvadlem, které v důsledku nabízí jen ty recepty, které již byly vyzkoušeny a trpce selhaly.

Michal Kořan
zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů