Džihádistický stát v Sýrii a Iráku na obzoru?

Konflikt, který již delší dobu doutnal mezi iráckou armádou, islamistickými bojůvkami a řadou místních kmenových povstalců, nabral nečekané obrátky jak v souvislosti se stále rostoucí nespokojeností velké části iráckých sunnitů s šíitským premiérem Málikím, tak v důsledku významného posílení materiálních kapacit ISIS a její morálky.

Tato skupina, která kdysi vznikla spojením několika malých sunnitských skupinek a místní odnože Al-Káidy právě v severozápadním Iráku, se v minulém roce rozšířila i do Sýrie, kde do svých řad přijala řadu místních i zahraničních islamistů (mimo Saúdské Arábie, Tuniska a Čečenska se mluví také o několika stovkách Evropanů). Jak ale dokázala získat za relativně krátkou dobu tak silnou pozici? A jak na její ofenzívu odpoví Spojené státy?

Islámský stát v Iráku a aš-Šámu

Rychlý rozmach ISIS a rozsah jím ovládaného území, který předkládají některá média, je do jisté míry iluzorní. Jeho bojovníci ovládali část Iráku v okolí měst Ramádí a Falúdža již od ledna a současná ofenzíva se tak týkala především velkých měst a strategických objektů podél hlavních komunikačních linií mezi Sýrií a Bagdádem. Rozsáhlá a méně obydlená venkovská území mimo ně se ocitla (podobně jako v Sýrii) stranou zájmu džihádistů. Další významná centra, jako právě Mosul, pak byla svěřena pod kontrolu spojeneckým iráckým povstalcům, byť ISIS je v nich do jisté míry také přítomný.

Z vojenského hlediska ale ofenzíva zůstává i tak obrovským úspěchem. ISIS se svými několika tisíci ozbrojenci dokázal iráckou armádu, která jej početně převyšovala až v poměru 15:1, dokonale překvapit a po několik kritických dní si udržoval totální převahu. Řada pozorovatelů v této souvislosti upozornila, že jádro ISIS tvoří zkušení bojovníci, kteří na bojovém poli působí již bezmála deset let a své protivníky velmi dobře znají. Na propagačních videích skupiny je tak například vidět důmyslné palebné krytí dobře koordinovaných malých týmů, i disciplinované soustředění se na klíčové cíle (například na velitelské kádry a speciální jednotky irácké armády).

ISIS navíc v minulém roce získal přístup k syrským ropným vrtům u města Rakká, což mu poskytlo rozsáhlé finanční zdroje z černého trhu s ropou. Podle západních expertů stojí jeho financování v posledních letech mimo zmíněného obchodu převážně na zdrojích z výkupného za unesené cizince, rabování a zdanění civilistů na "jeho" územích. Na rozdíl od dalších syrských islamistických bojůvek pak ISIS nemusí příliš spoléhat na dary bohatých jednotlivců z Perského zálivu, což se ovšem pravděpodobně s jeho bojovými úspěchy změní. Na konci května byly celkové finanční zdroje skupiny odhadovány na 875 milionů USD. Po vyrabování Mosulu a irácké centrální banky se ovšem rozšířily o další zhruba půl miliardy USD a celou řadu amerického vojenského vybavení určeného pro iráckou armádu, včetně vrtulníků a vozidel Humvee. ISIS tak nyní představuje velmi silného a nebezpečného soupeře.

Jedním ze zásadních faktorů úspěchu ISIS při současném tažení bylo ale také její účelové spojení s širokou paletou iráckých povstalců. Spolu s ISIS a dalšími sunnitskými islamisty tak bojují již od lednového nájezdu na Falúdžu a Ramádí některé místní kmeny, baathističtí pohrobci režimu Saddáma Husajna a dokonce i súfistická bojůvka, jež kdysi paradoxně vznikla na obranu proti irácké Al-Káidě. Tento obrat je charakteristický pro řadu dalších sunnitských skupin, které se po roce 2006 sice přidaly k americké kampani proti radikálním džihádistům, ale posléze si je svou necitlivou a šíitům stranící politikou odcizil premiér Málikí. Právě jejich účast na současné kampani poskytuje ISIS složené z "profesionálních džihádistů" z různých zemí alespoň určité propojení s místní populací a zdání legitimity. Díky tomu mohou představit svůj boj jako "revoluci" proti šíitskému diktátorovi a spojenci Íránu, na což slyší v Perském zálivu mnoho bohatých a vlivných jednotlivců.

Nelze tak vyloučit, že se do boje v Iráku vrhnou v logice soupeření o zdroje a podporu donorů ze Zálivu i další islamistické organizace prozatím válčící v Sýrii. Na sociálních sítích se koneckonců již objevily (neověřitelné) fotografie bojovníků Ansar al-Islám, bojující proti ISIS v Sýrii, jak vyvěšují svou vlajku v rodišti Saddáma Husajna - Tikrítu. Jak ale také ukazují poslední zprávy ze severu Iráku, vzájemné vztahy mezi ISIS a jeho různorodými iráckými spojenci rozhodně nejsou bez napětí a již se podle kurdských zdrojů objevily i první ozbrojené střety.

Postupnému rozpadu povstalecké fronty napovídají i zkušenosti z úspěchů radikálních džihádistických skupin z dřívějších konfliktů v Alžírsku či samotném Iráku. Extrémní a násilnický světonázor džihádistů je v dlouhodobějším horizontu odcizí méně radikálním spojencům, stejně jako běžným civilistům. Spíše než aby tu vznikl nový džihádistický stát, se tak severozápad Iráku hrozí propadnout přes veškeré prozatímní úspěchy ISIS do podobného násilného chaosu, v jakém se již nějakou dobu nachází sousední Sýrie.

Šíité a Kurdové

Jedním z paradoxních dosavadních dílčích vítězů celého konfliktu jsou iráčtí Kurdové. Ti dokázali v minulých týdnech rozšířit hranice oblasti pod svou kontrolou a obsadit mimo jiné i na ropu bohatý Kirkúk, o nějž vedli s centrální vládou dlouhodobé spory. Díky boji proti ISIS zároveň vzrostla jejich důležitost pro iráckou vládu i mezinárodní společenství a lze tak očekávat další ústupky jejich požadavkům směřujícím k vyšší nezávislosti. Kurdská pozice nicméně zůstává tváří v tvář radikálním islamistům značně ožehavá. Jejich zapojení do bojů jim znemožňuje se tentokrát od zbytku Iráku odstřihnout způsobem, jakým to udělali během občanské války zuřící v letech po svržení Saddáma a budou tedy muset vynaložit mnohem více sil na obranu hranic svého území. Na kurdském území zároveň našlo útočiště velké množství uprchlíků ze severních oblastí Iráku, o které bude třeba se postarat a jejichž dlouhodobá přítomnost v Kurdistánu může být rozbušku budoucích střetů.

Jak vyjde ze současné situace premiér Málikí, jemuž mnozí v Evropě a Spojených státech kladou současnou situaci za vinu, je asi klíčovou otázkou. Právě jeho nedůvěra vůči iráckým sunnitům a odmítání jejich mnohdy plně legitimních požadavků vedlo k odcizení sunnitské části populace a příklonu k radikálům. V logice postupného rozdělení společnosti podle náboženských linií ale zároveň posiluje jeho postavení mezi šíity, kteří potřebují v současném konfliktu silného vůdce a ochránce. V tomto kontextu je dobré poznamenat, že většina komentátorů prozatím považuje konflikt primárně za politický a motivovaný nespokojeností části obyvatel s Málikího vládou než za náboženský. Většina iráckých sunnitů tak nechce svůj nezávislý stát a vyhnání šíitů, ale lepší způsob rozdělení moci v samotném Iráku. Po potenciálních teroristických útocích na šíitská svatá místa, či rozsáhlejších útocích cílených na sunnity, se ale může opět rychle rozpoutat sektářský konflikt, který Irák sužoval po svržení Saddáma Husajna.

Prozatím se však i mezi šíity objevují hlasy volající po Málikího přijetí zodpovědnosti za současnou situaci, a to i ze strany vlivného ajatolláha Sistáního. Je velmi obtížné si v současné situaci představit zásadnější politické reformy, které jsou ale naprosto nezbytné pro získání opětovné důvěry ze strany iráckých sunnitů. Zároveň není pravděpodobné ani Málikího odstoupení, neboť ten dokázal během své vlády provázat se svou osobou prostřednictvím sítě personálních a klientelistických vazeb celou řadu iráckých politických institucí. Málikího konec, po kterém nyní volají Spojené státy, by tak byl koncem celého současného politického systému, což je asi to poslední, co by v současné situaci přispělo k efektivní obraně proti ISIS. Za Málikím také stále stojí po předchozím debaklu zkoordinovaná irácká armáda a dobrovolné šíitské milice, které se začaly formovat hned po pádu Mosulu (a vzhledem k jejich účasti při bojích v Iráku nejspíše již i dříve).

Šíité a vládě stále loajální sunnité dokázali v minulých dnech zastavit postup ISIS a jeho spojenců směrem na Bagdád a města s hlavními šíitskými svatyněmi – Karbalá, Nadžáf a Samaru. Podle některých analytiků je současná irácká armáda navíc silnější než byla před několika týdny, neboť v ní zůstaly především zkušené a vycvičené jednotky a hromadné popravy šíitských vojáků ze strany ISIS jim poskytly další motivaci k boji. Prozatím ale není schopná rychle zvrátit situaci na bojišti. Současný Irák tak zůstává rozdělen na tři oddělené oblasti – jedna z nich je sever kontrolovaný Kurdy, další je severozápad při hranicích se Sýrií pod nadvládou ISIS a vzbouřených sunnitů a zbylý střed a jih obývaný primárně šíity, jež je stále ovládán iráckou vládou. O tom, jaký bude další vývoj se nicméně, podobně jako v Sýrii, bude rozhodovat také za iráckými hranicemi.

Mezinárodní hráči v irácké aréně

Klíčovými zahraničními aktéry v současném Iráku jsou bezpochyby Írán a Spojené státy. Íránci sledují ofenzívu protišiítské ISIS se značným znepokojením a v zemi již nějakou dobu působí jednotky jejich Revolučních gard, které pomáhají s výcvikem a výzbrojí šíitských milicí. V zájmu Íránců je především bezpečnost a stabilita na jejich západních hranicích a politická jednota iráckých šíitů, kteří jim umožní mít v zemi nadále rozhodující vliv. Pro Íránce je Irák zásadně důležitý i jako geopolitická spojnice mezi Íránem a Sýrií. Dlouhodobě protežovaný Málikího režim je tak pro Teherán zkrátka příliš důležitý, než aby jej bylo možné nechat padnout.

Írán nicméně prozatím podporuje irácké šíity spíše skrytě a je pravděpodobné, že rozsáhlou a otevřenou vojenskou i materiální pomoc si nemůže v současnosti příliš dovolit. Jeho ekonomika je významně oslabená dlouhodobými sankcemi ze strany Západu a zároveň stále nákladnější podporou Asadovu režimu a libanonskému Hizballáhu. Pokud by ovšem došlo k přímému ohrožení Bagdádu, nebo významných šíitských svatyní, tak by Teherán nejspíše s přímou vojenskou pomocí neváhal. To by ale Irák posunulo na samou hranu krvavého náboženskému konfliktu.

Hrozba postupu radikálních džihádistů a chaosu v Iráku také neočekávaně sblížila Írán se Spojenými státy. Byť otevřená jednání odmítl samotný nejvyšší duchovní vůdce Íránu ajatolláh Chameneí a skepticky se k nim staví i celá řada významných amerických politiků a vládních bezpečnostních expertů, je pravděpodobné, že k určité úrovni koordinace bude muset dojít. ISIS koneckonců nedávno deklaroval, že Washington a Jeruzalém jsou pro něj další cíle na řadě a představuje tedy pro Spojené státy a jejich zájmy na Blízkém východě významnou bezpečnostní hrozbu.

Diplomaté z obou zemí spolu již údajně o situaci v Iráku jednali na konferenci ve Vídni, kde se řeší íránský jaderný program, a vůli k budoucím vzájemným rozhovorům vyjádřil také americký ministr zahraničí Kerry. Britové poté trend "oteplování" vzájemných vztahů ještě prohloubili a v minulých dnech ohlásili znovuotevření své ambasády v Teheránu. Pro samotné Íránce ovšem představuje pozice USA a Západu obecně jen těžko překousnutelný paradox, neboť je to právě Washington, který opakovaně mluví (a nejen to) o podpoře syrských povstalců v boji proti Asadovu režimu – tedy o podpoře těch skupin, z jejichž řad z pohledu Teheránu vzešel samotný ISIS. Teherán zároveň ostře odmítl jakékoli významnější angažování amerických vojáků v Iráku a zásadní rozpory mezi oběma zeměmi trvají také ohledně Málikího budoucnosti v čele země. Zatímco Washington požaduje jeho odstoupení, Írán jej prozatím (spíše z důvodu jednoty šíitů a stability země než jeho osoby jako takové) nadále podporuje.

Hádankou prozatím zůstává, jak se k irácké krizi v dlouhodobějším horizontu postaví Saúdská Arábie a další arabské země Perského zálivu a zda budou ochotné spolupracovat na jejím řešení. ISIS je na jedné straně příliš extrémní i pro jejich vládnoucí režimy a v minulých měsících začaly i ony postihovat své občany, kteří radikální džihádisty podporují, či se rozhodli vydat se za ně bojovat. Na druhé straně ovšem znamená oslabení Málikího vlády zmenšení íránského vlivu v regionu a další odsávání omezených íránských zdrojů. Jak již bylo zmíněno, mnoho radikálních sunnitů v Perském zálivu také vidí situaci v Iráku spíše optikou povstání jejich souvěrců proti šíitskému režimu a roli ISIS chápou v tomto kontextu jako v podstatě pozitivní. Lze tak očekávat, že arabské státy Perského zálivu se budou stavět k aktivitám USA v Iráku a podpoře boje proti džihádistům odmítavě a nejvýše se budou soustředit na to, aby se bojovníci ISIS nedostali přes jejich hranice a nepodněcovali zde nepokoje.

Ve složité situaci se ocitlo i Turecko, které bylo v minulosti mnohými obviňováno z velmi vlažného přístupu k ISIS. Právě jeho politika otevřených hranic umožnila příchod řady zahraničních džihádistů na syrská a posléze i irácká bojiště. Není také bez zajímavosti, že zatímco Džabhat al-Nusra, tedy syrská odnož Al-Káidy a oponent ISIS na iráckých bojištích, je na oficiálním tureckém seznamu teroristických organizací, ISIS zde prozatím i přes výzvy západních diplomatů není. Turecko se tak podle některých teorií snažilo podpořit v Sýrii sílu, která by efektivně bojovala proti Asadovu režimu a zároveň dokázala na severu země čelit posilování nezávislosti místních kurdských domobran. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak se tato síla v posledních měsících obrátila v kontextu pohraničních střetů mezi ISIS a Tureckem a několika únosů tureckých občanů v Iráku proti němu. Turecko má navíc s iráckým Kurdistánem překvapivě dobré vztahy a je jedním z důležitých investorů v tomto regionu. Nárůst síly a pozice ISIS v severním Iráku tak pro něj představuje závažný problém, který jej možná přinutí přehodnotit svou politiku v Sýrii. Aktivní postup proti ISIS by ale znamenal růst teroristické hrozby (nejen) pro jižní oblasti země a je otázkou, jestli k němu existuje v samotném Turecku dostatek politické vůle.

Velmi nepříjemné dilema musí řešit i Izrael, pro který představuje rozšíření ISIS v regionu hrozbu, ale potenciální sbližování Washingtonu a Teheránu vidí velmi nerad a nejspíše proti němu bude aktivně vystupovat. Chaos v Sýrii a Iráku navíc znamená spíše než oslabení nepřátel Izraele vzájemnými spory, především zvýšení nejistoty na jeho hranicích a šíření radikálních islamistů, pro které je zničení židovského státu cílem následujícím hned po vyvraždění "Peršanů" a svržení bezbožných arabských režimů. Izrael tak má, podobně jako Spojené státy, v současné situaci jen velmi málo dobrých voleb a musí pečlivě rozvažovat, která varianta je pro něj vlastně ta nejméně špatná a zda taková vůbec existuje.

Jan Daniel
autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK