NATO nám zajistí jen tolik bezpečnosti, kolik do ní investujeme

Je dobře, že máme díky NATO profesionální armádu, ale bezpečnost a obrana naší země je záležitost výsostně politická, tedy nejen věcí odborníků. Když jsem v roce 2009 na tomto místě psal o nedostatku strategické bezpečnostní kultury v české politice (Proč se stále nedokážeme shodnout na zahraničně-bezpečnostní politice?), rozbíhala se právě debata o nové strategické koncepci NATO. Bohužel musím konstatovat, že moje tehdejší skeptické závěry zůstávají v platnosti, ba naopak získaly na větší průkaznosti. Před důležitým zářijovým summitem Aliance ve Walesu si Česká republika nevytvořila dobrou výchozí pozici.

Lze to doložit na postoji vládních představitelů ke dvěma podstatným otázkám. Zaprvé na neochotě české politické reprezentace ke strategickým rozhodnutím zejména pokud jde o posílení a věrohodný střednědodý výhled obranného rozpočtu, zadruhé na nedostatku elementární spojenecké solidarity v situaci, kdy jsou naši spojenci ohroženi agresivní chováním Ruska a volají po posílení věrohodnosti kolektivní obrany.

Jak to dnes vypadá s naším obranným rozpočtem? Vláda, která nastoupila v roce 2010, nejen kvůli ekonomické krizi neuvažovala o zvyšování obranného rozpočtu, ale dokonce čelila návrhu Věcí veřejných převést až čtvrtinu rozpočtu ministerstva obrany do školství. Zachování nominální výše obranného rozpočtu byl tehdy cíl vpravdě ambiciózní, i když to de facto znamenalo další reálný pokles. Česká republika se ve srovnání s dalšími spojenci dostala do červeného pásma a česká armáda dále snížila ambice své akceschopnosti. V této situaci jsem přivítal a podpořil úsilí postavit u příležitosti 15.výročí našeho vstupu do Aliance financování obrany na pevnější základy a politickou dohodou - podobně jako například v Dánsku či jiných aliančních zemích - poskytnout věrohodnou víceletou perspektivu jejího financování a rozvoje.

Bezpečnostní konference, která se uskutečnila 12. března pod záštitou prezidenta republiky, se sice zúčastnili předsedové parlamentních stran a deklarovali vůli k takové dohodě dojít. Na konkrétní výsledek však čekáme, zatím se stále jedná. Mezitím Polsko oznámilo, že zvýší svůj obranný rozpočet až na pověstnou laťku dvou procent HDP. To jsme my při vstupu do NATO slibovali také…

Během nedávné návštěvy prezidenta Baracka Obamy v Polsku americká administrativa oznámila v reakci na ukrajinskou krizi záměr posílit kolektivní obranyschopnost spojenců na východní hranici Aliance. Američané se konečně rozhoupali. Kdyby s podobnou iniciativou přišly Spojené státy před několika lety, po rusko-gruzínské válce a v reakci na dopis představitelů střední Evropy Obamově administrativě, byla by jistě přijata daleko jednoznačněji a vstřícněji.

Závazek ke společné obraně na základě solidarity, společně sdíleného cíle a spravedlivého sdílení nákladů ostatně tvoří pilíř Strategické koncepce (čl.3), která byla schválena na summitu NATO v Lisabonu na podzim roku 2010. Musela však přijít ruská anexe Krymu a podpora iredenty na východní Ukrajině, aby se tento závazek začal naplňovat konkrétními kroky. Dnešní balíček "ujišťujících opatření" - který musí být ještě schválen Kongresem Spojených států amerických - umožní lépe koordinovat obranné plánování a konat společná cvičení rozsahu a zaměření, které posílí věrohodnost společné obrany na celém území Aliance.

Přestože se v něm nenavrhuje trvalé rozmístění amerických vojáků ani zřízení nových amerických základen na území "nových" členských států NATO, cítil předseda české vlády potřebu vůči němu vyjádřit odstup. Považuji to za přinejmenším krátkozraké a obávám se, že to podkopává důvěru naší zemi coby spolehlivého spojence. Navíc zcela zbytečně. Vždyť ve skutečnosti v posledních letech systematicky upevňujeme věrohodnost našich závazků.

Podílíme na společných cvičeních v našem regionu (naposledy na cvičení Steadfast Jazz v loňském roce), opakovaně zajišťujeme ochranu vzdušného prostoru baltských zemí a posilujeme regionální obrannou spolupráci v rámci visegrádské skupiny. Premiéru Sobotkovi nic nebránilo vyjádřit solidaritu spojencům, kteří navrhovaná opatření vítají. A pokud naše bezpečnostní situace přítomnost spojeneckých sil v České republice v současnosti nevyžaduje, mohl se připojit k těm, kteří se na něm tam, kde je to třeba, budou aktivně podílet. Navíc jménem deklaratorně proevropské vlády mohl americký návrh vzít jako výzvu a sebevědomě se přihlásit k tomu, že se na zajištění bezpečnosti Evropy hodláme podílet více než doposud a nespoléhat pouze na USA. Proč to neudělal?

Do zářijového summitu NATO zbývají tři měsíce. Chceme-li být bráni jako odpovědný a spolehlivý člen Aliance, je třeba uzavřit dlouhodobou politickou dohodu o financování obrany za horizont mandátu této vlády. Bezpečnostní strategie ČR a Bílá kniha o obraně jsou solidním vodítkem, kam v nejbližších letech v obraně investovat. Dále je žádoucí pokračovat v regionální obranné spolupráci především v rámci visegrádské skupiny s Polskem, Slovenskem a Maďarskem, případně s dalšími zeměmi. Střední Evropy by měla v Alianci být aktivním regionem, který nečeká jen na pomoc ostatních. Zároveň by to posílilo pozici České republiky v rámci Evropské obranné a bezpečnostní politiky, jíž byla věnována Evropská rada loni v prosinci. Aktivní středoevropská obranná spolupráce nás posílí jak v NATO, tak v Evropské unii. Pokud ovšem chceme.

Jiří Schneider
autor je spolupracovníkem Prague Security Studies Institute (PSSI), v letech 2010-2014 byl prvním náměstkem MZV