natoaktual.cz

Sýrie: konec Obamovy iluze o ruském resetu

9. září 2013  13:50
Obávám se, že politika presidenta Obamy vůči Sýrii ztratila věrohodnost, ba co hůř, celá jeho zahraniční politika a i on sám věrohodnost ztratili – doma i ve světě. Obama mohl konzistentně tvrdit, že syrská občanská válka – pokud se nerozšíří do zahraničí – hrozbu pro Ameriku i mezinárodní řád nepředstavuje a tudíž Amerika nemá důvod v Sýrii intervenovat.  

Americký prezident Barack Obama | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Vzhledem k tomu, že ani režim presidenta Asada opírající se o alavitskou 12% menšinu a podporován Iránem a Ruskem, ale ani opozice opírající se o sunitskou 60 % většinu a podporovaná Saudskou Arábií a Katarem, nemají sílu jeden druhého definitivně porazit, nejpravděpodobnějším výsledkem občanské války – po ještě dalších měsících bojů a tisících či desetitisících mrtvých – by bylo rozdělení sfér vlivu v Sýrii, kantonizace země na přinejmenším "alavistan", "sunistan" a "kurdistán" (či ještě menší entity) a celkové vyřadění Sýrie coby faktoru na Blízkém východě.

Tedy pro Západ nikoli špatný výsledek.

President Obama však už minimálně před rokem prohlásil, že použití chemických zbraní v Sýrii, které jsou v rukou Asadových nejvěrnějších alavitských jednotek, by pro něj představovalo překročení "červené linie", na které by reagoval vojenským zásahem.

Ztráta Obamovy image

Obama se ukázal jako státník, který se neumí rozhodnout, neumí stanovit svou politiku, nemá koncepci, je vlečen událostmi a neumí vést.

Chemické zbraně byly už v Sýrii použity dávno a několikrát – a Obama na to nereagoval. Nyní byly použity opět a v mnohem větší míře. Obama, aby neztratil věrohodnost, oznámil, že proti Asadovi vojensky zasáhne. Ale rozhodně žádnou velkou válku nechce, žádné vysílání pozemních jednotek, jen bombardování tak po dobu tří dnů, ale aniž by ovlivnilo výsledek občanské války. Britský premiér Cameron se chtěl k Obamovi v zásahu v Sýrii přidat, ale to britský parlament zamítl. Obama následně couvl a celou věc hodil na americký Kongres – před zásahem chce mít nejdřív souhlas Kongresu. Jeho zahraniční výbor dal zásahu zelenou a celý Kongres bude o této záležitosti jednat tento týden.

Ukázal se jako státník, který se neumí rozhodnout, neumí stanovit svou politiku, nemá koncepci, je vlečen událostmi a neumí vést.

Na druhou stranu Rusko má strategii konzistentní. Již od dob druhého Jelcinova prezidentského období v druhé polovině 90. let 20. století dlouhodobou ruskou strategií bylo a je – tehdy nastolenou tehdejším ministrem zahraničí a později premiérem Jevgenijem Primakovem a pak sledovanou i premiérem, presidentem, premiérem a opět presidentem Vladimírem Putinem, tudíž ji můžeme směle říkat Primakovovo-Putinova doktrína - oslabení primárního postavení USA ve světovém mezinárodním řádu a vytvoření multi-polárního světa 5-6 mocností, z nichž jednou je Rusko, prostřednictvím podpory všem protiamerickým diktátorským režimům ve světě. Mezi nimiž důležité místo zabírá Írán. Proto není překvapením, že schůzka Vladimira Putina a Baracka Obamy během zasedání G20 v Petrohradě k řešení syrské krize nikterak nepřispěla.

Přečtěte si další texty Romana Jocha na natoaktual.cz:

Írán je hlavní a nejsilnější proti-americkou mocností na Blízkém a Středním východě. Sýrie je hlavním klientským státem a spojencem Íránu v regionu - a dnes už posledním klientským státem Ruska na Blízkém východě. Pád režimu Asada v Sýrii by mohl způsobit, že (a) Rusko přijde o svou jedinou námořní základnu ve Středomoří v syrském přístavu Tartus a (b) zbraně a půjčky Ruskem dodané Asadovi už nebudou novou syrskou vládou Rusku nikdy splaceny. Pád Asada, který si přeje sunitská Saudská Arábie ve svém dlouhodobém zápasu s šiítským Íránem o hegemonii nad Blízkým východem, by vedl k výraznému oslabení pozice Íránu v regionu. Z těchto důvodů Rusko dělá vše pro udržení Asada u moci, a taky proto je i proti západnímu útoku proti němu.

Ruská pozice je jasná a konzistentní. Co americká?

Když činy nenásledují slova

Obama nemusel veřejně prohlašovat, že v Sýrii zasáhne a nemusel v ní ani zasahovat. Vlastní zájem Ameriky a Západu si to nutně nevyžadoval. Když už ale prohlásil, že použití chemických zbraní je nepřijatelné, měl zasáhnout, bombardovat okamžitě a tvrdě. Měl svá slova podložit svými činy.

Obama nemusel veřejně prohlašovat, že v Sýrii zasáhne a nemusel v ní ani zasahovat. Vlastní zájem Ameriky a Západu si to nutně nevyžadoval. Když už ale prohlásil, že použití chemických zbraní je nepřijatelné, měl zasáhnout, bombardovat okamžitě a tvrdě. Měl svá slova podložit svými činy. Nikoli vyčkávat, nikoli otálet, nikoli týden tvrdit, že hodlá bombardovat (čímž dal čas Asadovi vše potřebné ukrýt), a pak nakonec nebombardovat, nýbrž si nad celou situací umýt ruce a hodit horkou bramboru Kongresu – nýbrž měl jednat rázně. Tím by si vynutil respekt, že jeho slova nelze brát na lehkou váhu.

Pro zásah byl dobrý důvod: nepotrestané použití chemických zbraní jedním diktátorem povzbudí jiné diktátory k jejich dalšímu použití a svět bude méně bezpečný, více nebezpečný a hodně krutější vůči civilistům různých zemí. Je legitimním zájmem Západu i stability mezinárodního řádu, aby silné tabu proti použití chemických (ale i biologických a jaderných) zbraní bylo zachováno.

Obama mohl zasáhnout sám (a když to prohlásil, zasáhnout měl), k tomuto rozkazu svolení Kongresu nepotřebuje. Podle americké ústavy totiž president, coby vrchní velitel ozbrojených sil, může nařídit vojenský zásah kdykoli proti komukoli (jako např. Ronald Reagan v roce 1983 na Grenadě či v roce 1986 proti Libyi). Na delší válku však samozřejmě potřebuje souhlas Kongresu – buď otevřené vyhlášení války, nebo autorizaci k použití síly, každopádně však odsouhlasení finančních prostředků na vedení válečných operací.

Nedivil bych se, kdyby nyní Kongres váhavému, nerozhodnému presidentovi bez koncepce či strategie dát svolení použít sílu odmítl.

Věrohodnost Obamy a jeho zahraniční politiky – a tím pádem i Ameriky coby země – je tak ve světě nenávratně ztracena.

Pokud jde o souboj Obama – Putin o Sýrii, v tomto kole vítězem je Putin. (V neposlední řadě i proto, že celá Obamova politika "resetu" vůči Rusku byla od samého počátku postavena na iluzi.)

V důsledku Obamovy zahraniční politiky nelze nyní Ameriku považovat za západní vůdčí velmoc. Možná někdy opět bude, za nějakého jiného presidenta, ale nyní za Obamy není. Alespoň ne západní a už vůbec ne vůdčí.

Roman Joch
autor působí v Občanském institutu

natoaktual.cz
zpět na článek