Srbsko a Kosovo dosáhly dohody, práce však teprve začíná

I když širší podoba dohody dosažené zástupci Srbska a Kosova a zprostředkované Evropskou unií v Bruselu před necelým měsícem byla víceméně známá, tak až do poslední chvíle nebylo jisté, zda kosovský premiér Hashim Thaçi a premiér Srbska Ivica Dačić smlouvu skutečně podepíší. Kvůli očekávanému obsahu dohody musely obě strany mnohé obětovat – to je základ politického kompromisu a jsem rád, že k němu došly.

Bok po boku, ne proti sobě

Pokud bychom měli vyzdvihnout určitou část vyjednávacího procesu, musíme zdůraznit jeden důležitý psychologický rozměr vyjednávání. Smlouva byla dohodnuta za pomoci Evropské unie v Bruselu a následně vysoká komisařka pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU Cathy Ashton, Hashim Thaçi a Ivica Dačić jeli do sídla Severoatlantické aliance, aby NATO podpořilo návrh, na kterém se všichni dohodli.

A zde je ten psychologicky důležitý moment: úplně poprvé zde Dačić a Thaçi neseděli proti sobě na opačných stranách vyjednávacího stolu, ale vedle sebe společně s paní Ashton na jedné straně a se zástupci NATO naproti. Žádali něco společně od NATO a seděli vedle sebe na stejné straně stolu - to byl psychologicky nesmírně důležitý moment.

Klíčová část dohody? Nepřímý souhlas

Dohoda dosažená v Bruselu obsahuje patnáct jasně definovaných bodů. Ale zajímavější je fakt, že zásadní část dohody mezi oběma stranami zůstala vyjádřená jen implicitně a není součástí těchto zmíněných patnácti bodů.

Během vyjednávacího procesu s baronkou Ashton se Thaçi a Dačić jasně dohodli, že právě vznikající kosovská armáda, Kosovské bezpečnostní síly (což technicky vzato není armáda, ale spíše proto-armáda), nevstoupí na sever země, pokud o to nepožádají sami kosovští Srbové v případě nějaké mimořádné události. To je další velmi důležitý moment.

Výhra pro všechny?

Historická dohoda mezi Srbskem a Kosovem také představuje zlomový krok na cestě ke kosovské nezávislosti. Zde je zásadním bodem to, že Srbsko uznalo kosovskou jurisdikci na celém území Kosova. Jedná se de facto o uznání – nikoliv de iure – nezávislosti Kosova srbskou vládou.

Otázkou zůstává, zda tuto dohodu dokáže i Bělehrad interpretovat jako výhru. Máme-li být upřímní, tak pokud se touto dohodou podařilo Bělehradu zbavit se mnoha kosovských problémů, potom říkám ano, pak tuto dohodu může poládat za výhru i Bělehrad. Nezapomínejme, že jádrem dohody je severní Kosovo, kde žije asi 40 tisíc Srbů, mluvíme tedy o celé zemi, jejíž populace se může stát rukojmím malé skupinky obyvatel o velikosti 40 tisíc lidí. Jestliže nyní Bělehrad začne naplňovat smlouvu, a tudíž získá pozvánku k přímému vyjednávání o vstupu do EU a bude na něm rychle pracovat, Bělehrad podle mě udělal dobře.

Implementace smlouvy: ta složitější část procesu

Jedna věc je už teď jasná, a sice že bude velmi obtížné výsledek smlouvy reálně uskutečnit. Prvním problémem je například to, jak vláda v Bělehradě přesvědčí kosovské Srby, aby s dohodou souhlasili a udělali, co je třeba – což oni odmítají. Dokonce se mluví o referendu, ale pravděpodobně na něj nedojde, protože pokud by se konalo, Srbsku by se v podstatě dveře k vyjednávání o vstupu do EU zavřely.

Logika věci je následující: pokud by se referendum o právě dosažené dohodě konalo, nezbude dostatek času na samotnou implementaci smlouvy. Důvod je nasnadě a spočívá v tom, jak se v EU zahájení přístupových jednání schvaluje. V EU každý chce, aby toto Srbsku vyšlo, i Německo. Ale rozdíl mezi Německem a ostatními zeměmi v EU je ten, že Spolkový sněm je jediným parlamentem v EU, který musí o otázkách rozšíření hlasovat, alespoň v této fázi ano, což žádný jiný parlament nemusí. A poslanci – právě jsem se z Berlína vrátil – mají jasno v tom, že Srbsko musí na implementaci smlouvy tvrdě zapracovat ještě předtím, než se Spolkový sněm dostane k hlasování o zahájení rozhovorů v červnu. Takže pokud by se konalo referendum, celý proces by se o několik týdnů protáhnul, na patřičnou implementaci by nebyl čas a německý parlament by tomu nedal zelenou. Srbsko by nedostalo, co chce, a proto podle mě na referendum nedojde.

Přesvědčování kosovských Srbů

Nejnáročnější část naplnění dohody představuje přesvědčování kosovských Srbů, že i pro ně smlouva nese různé výhody. Domnívám se, že srbská vláda nakonec uspěje, obzvláště poté, co si předáci kosovských Srbů uvědomí, na kolik peněz budou moci dosáhnout. Protože jakmile se kosovští Srbové rozhodnou, že udělají, co chce Srbsko, pak tamní obyvatelé uvidí výhody a přínosy dohody – a nutno dodat, že tu mluvíme v první řadě o penězích.

Dnes to funguje následovně – zástupci čtyř srbských okresů na severu Kosova jsou voleni podle srbského práva, podle nové smlouvy budou v podstatě znovuzvoleni podle kosovského systému. To znamená, že dostanou peníze z Bělehradu tak, jak tomu bylo doposud, ale dostanou zároveň peníze i od vlády v Prištině, pak také peníze od EU, která jí bude chtít poskytnout určité výhody a oblast stabilizovat, a pravděpodobně i Američané a další se budou o severní Kosovo zajímat. A připomínám, že stále mluvíme o oblasti s počtem obyvatel větší vesnice.

Také nelze vyloučit možnost, že předáci kosovských Srbů prakticky dostanou nařízeno, aby s dohodou souhlasili, protože Srbsko bude chtít využít všechny finty, aby dosáhlo svého. Dlouhou dobu se mluvilo například o tom (zejména za Tadiće), že někteří ze severokosovských předáků půjdou do vězení kvůli korupci a rozkrádání vládních peněz – z nějakého důvodu k tomu zatím nedošlo. Nepřekvapilo by mě však, kdyby se podobné aféry opět objevily.

Tim Judah
autor je redaktorem týdeníku Economist