Brzezinski: Bez jednotného silného Západu může přijít chaos

A kdybyste se dnes v Americe lidí zeptali, co se jim vybaví při jméně Brzezinski, tak by si asi jen čtyřicátníci a výše vzpomněli na někdejšího poradce pro národní bezpečnost v administrativě prezidenta Jimmyho Cartera. Zatímco mladším by na mysl spíše přišla pohledná blondýnka Mika Brzenziská, moderátorka ranní zpravodajské talk show na americké kabelové zpravodajské televizi MSNBC, která je v Americe v současnosti už asi všeobecně známější než její otec.

A ještě, když Martin Bútora uváděl Zbigniewa Brzezinského jako "jednoho z nejvlivnějších a nejrelevantnějších myslitelů naší doby", mohl mít posluchač pochyby, zda nejde jen o ten povinně uctivě oslavný odstavec, který se na konferencích obvykle říká. Jenže dnes čtyřiaosmdesátiletý Brzezinski pak přišel k řečnickému pultíku, promluvil a během necelé hodiny, rozdělené stejným dílem na jeho vlastní řeč a na reakci na dotazy z publika, přesvědčivě zvítězil.

Názorně ukázal, proč jsou jeho názory a expertní analýza především na americké scéně (ale nejen tam) stále důležité, sledované a citované. Proč si od něho nebojí příznačně vypůjčovat jiní známí analytici a komentátoři, jako například Fareed Zakaria. A proč je nejspíše pravda, že Zbigniew Brzezinski má blízko i k současnému americkému prezidentovi. Tedy v tom smyslu, že Barack Obama si prý dokáže vyšetřit čas, aby si Brzezinského názory poslechl.

"On vlastně neříká nic, co bychom nevěděli. Umí to ale říct jasně, zcela srozumitelně a v souvislostech. A už to je vzácná věc," zhodnotil Brzezinského vystoupení jeden z přítomných českých diplomatů, který také nejdříve přemýšlel, zda se raději nepůjde projít k Dunaji. Ale nelitoval, že zůstal v konferenčním sále. Ostatně jako asi nikdo z přítomných.

Brzezinského vystoupení bylo přesnou, dost nemilosrdnou, a proto nutně spíše zkrušující analýzou současné mezinárodní situace. Zhruba uprostřed projevu zaznělo asi nejdůležitější centrální shrnutí. "Ve 21. století není ústředním nebezpečím tyranská hegemonie, ale tyranie globálního chaosu. A v tomto rámci je zde skutečné riziko – ještě ne převládající a ještě ani plně viditelné, ale už vystupující na horizontu –, že 21. století se může stát ještě rozbouřenějším, než bylo století dvacáté."

Jak Brzezinski k této znepokojivé předpovědi dospěl? Nejdříve se vrátil o necelé čtvrtstoletí zpět. Do doby po pádu železné opony. Kdy si Amerika ještě "vedla dobře", NATO bylo rozšířeno o někdejší země sovětského bloku a "zdálo se, že vzniká nový světový řád, s Amerikou co by jedinou skutečnou globální supermocností, předurčenou ke zformování stabilnějšího a spravedlivějšího světového uspořádání". V té době byla rovněž Evropa prosycena "nadějí a optimismem". Společně s Amerikou si starý kontinent podle Brzezinského dokázal poradit i s krizí na Balkáně, Evropa stála po boku USA v Afghánistánu. A pokud jde ještě o Brzezinského detailnější pohled na střední Evropu? I ta si zprvu vedla dobře, členství v NATO a EU definovaly nadějnější dobu, a "pokojná přeměna Československa ve dva státy byla příkladem demokratické vyspělosti".

Zbigniew Brzezinski je možná trochu skoupý na vysvětlení příčin, jak a kde se pak věci obrátily k horšímu. Ke Spojeným státům má vysvětlení, že "Amerika se naneštěstí nechala vtáhnout do víru animozit a konfliktů na Blízkém východě". Válka v Iráku pak připravila Ameriku nejen o tisíce vojáků a tři biliony dolarů, ale především deklasovala "morální autoritu USA v řadě míst světa". V Evropské unii podle Brzezinského vypluly napovrch chyby její základní architektury. "Hlavním problémem Evropy je, že současná Evropská unie je více Evropou bank než lidí, více ekonomickou výhodností než emočním závazkem evropských národů." A opět, co se týče konkrétně střední Evropy? Vidíme zde projevy "netolerantního nacionalismu a tendence brát Evropskou unii jako prasátko na peníze než jako zdroj sdílené nadnárodní identity a společných hodnot".

Ale i když by byl Brzezinski stručný v anamnéze, jeho diagnóza současného stavu Západu, tedy USA a demokratické Evropy, je přesná, a chce se říci bohužel. "Je naší sdílenou zodpovědností – Evropanů a Američanů – společně definovat v současnosti těžce zkoušenou relevanci západní demokratické tradice... . Nejde o nic menšího než o formulaci společné strategické vize budoucnosti, která by pak v průběhu času podnítila hlubší a zcela přirozená americko-evropská pouta," naznačí Brzezinski nejdříve magnitudu úkolu. Aby pak ale těžce zapochyboval, zda jsou toho především Evropané vůbec schopni. "Není zde žádný Churchill, ani De Gaulle, ani Adenauer. Současnému politickému uvažování vládne úzce vymezené vidění, bezprostřední starosti voličstva... . Inspirační vize, které očekáváme od demokratických lídrů, scházejí."

Jak bylo řečeno ve výše citovaném výroku českého diplomata, Brzezinski neříká nové věci, ale prezentuje je krystalicky jasně. Právě ve chvíli, kdy by Evropa potřebovala "leadership", silné osobnosti, schopné své vize nejen formulovat, ale také politicky prosazovat, se jí této cenné komodity zoufale nedostává. A při tom je zde tolik nových nejistot, které by měl právě silný transatlantický Západ vyvažovat. Brzezinski se nebojí ani tak samotného vzestupu Číny, jako spíše "zranitelnosti nové Asie různými geopolitickými, etnickými, národnostními a územními konflikty". A také jej znepokojuje, že už v tak velmi nepřehledném světě, plném náboženského fanatismu, dávají nové technologie nové účinné prostředky těm, kdo chtějí, jak říká Brzezinski, "vést anonymní války bez varování". A v takzvaném Arabském jaru, jak Brzezinski odpověděl na otázku v diskusi po svém projevu, mu dělá starosti, že "je stále více a více motivováno historickými narativy, které jsou intenzivně emotivní a plné zklamání".

A Zbigniew Brzezinski by už ani nemusel dodávat, co z toho všeho pro západního transatlantického posluchače vyplývá. Protože je snad třeba ještě nějakých pádnějších argumentů pro to, abychom po obou stranách Atlantiku přestali složitě přemýšlet, co nás vlastně ještě spojuje? Ale nechme to ještě jednou říci Brzezinského. Rostoucí rizika okolního světa podle něho "podtrhují břímě, které na sobě nese Západ". Evropané a Američané musejí ukázat cestu, že "lidé jsou schopni si vládnout". Tedy obhájit svůj model demokracie a nabídnout jej jako stále relevantní cestu okolnímu světu.

Jedním z takových silných mostů do společné budoucnosti by podle Brzezinského mohlo být vytvoření transatlantické zóny volného obchodu. Nechtěným upozorněním, o jak problematický úkol může jít, však bylo pár dní před konferencí GLOBSEC zasedání ministrů obchodu členských zemí EU v Dublinu. Francouzi tam zopakovali své požadavky, že součástí případné dohody nesmějí být audiovizuální sektor a otázka možného dovozu geneticky modifikovaných potravin do Evropy. Jenže americká strana, jmenovitě Senát, si už předem vymiňuje, že buď dohoda zahrne vše, nebo žádná nebude.

"Svět nálehavě potřebuje vitální Západ a jsem si jist, že to dokážeme," ukončil Brzezinski svůj projev. Jeho závěrečné "I am sure we can do it" ale v konferenčním sále zůstalo viset spíše jako memento než jako konstatování faktu. V nejlepším případě to lze brát jako silnou naléhavou výzvu k akci. Ale skutečně to dokážeme? To byla nejspíše otázka, která posluchačům Brzezinského projevu uvízla v hlavě. Stejně jako jeho upozornění, že jinak se může stát, že na 20. století se ještě bude vzpomínat jako na období relativně klidné.

Daniel Anýž
autor je redaktorem Hospodářských novin