Audit působení České republiky v NATO: náklady a výnosy členství

Z pohledu dobrého atlantisty, za něhož se chce pokládat i autor tohoto textu, přináší tato situace klady i zápory. Mezi klady patří, že české členství v Alianci se dnes už veřejně nijak nezpochybňuje, pomineme-li naprosté okraje českého politického spektra. Potvrzují to i průzkumy veřejného mínění, podle nichž Alianci dlouhodobě důvěřuje solidní většina české veřejnosti. Tato přibližně šedesátiprocentní veřejná podpora je přitom velmi stabilní a z roku na rok příliš nekolísá.

Rubem mince ale je, že v souvislosti s naším členstvím v NATO zároveň převládá jakási ospalá a blahosklonná jistota, založená na představě, že jakmile jsme se do Aliance dostali, už v ní navždy budeme a navíc už navždy budou mít ostatní členské země, především ty největší a vojensky nejsilnější, povinnost naši zemi chránit a bránit. Jsou k tomu přece smluvně zavázáni. Proto můžeme dále snižovat své výdaje na obranu, vzdávat se důležitých vojenských schopností a účastnit se aliančních misí jen tehdy, pokud to není nebezpečné a moc nás to nebude stát.

Zodpovědné členství

Myšlenka, že vstupem do NATO mělo skutečné úsilí teprve začít (a nikoli skončit), dnes asi zní většině čtenářů tohoto portálu jako naprosté klišé. To přece my všichni, kdo se bezpečnostní politikou zabýváme, víme. Koneckonců nelze v žádném případě popřít, že většina lidí zodpovědných za české působení v Alianci (diplomaté, vojáci, vedení ministerstva obrany) si to od začátku uvědomovala a jednala v mezích svých možností rozumně.

Většině z nich bylo a je jasné, že případnou pomoc v nouzi ze strany spojenců si musíme (stejně jako další členské země) znovu a znovu zasluhovat svým každodenním působením v Alianci. Že nic není automatické, samozřejmé a předem dané, jak ostatně dokládá i poměrně vágní znění pátého článku Severoatlantické smlouvy. Bez ohledu na formální spojenecké závazky bude totiž jednání spojenců vždy určováno jejich aktuální politickou vůlí a nám nezbývá, než je průběžně a různými způsoby ujišťovat o tom, že stojí za to nám v případě krize pomoci, protože i my jsme připraveni pomoci jim.

O to větším šokem pak bývá konfrontace s takovými názory politiků či novinářů, které jsou s tímto jednoduchým principem v rozporu. Pozoruhodným příkladem z poslední doby je komentář Martina Fendrycha k jednáním o případném prodloužení pronájmu letadel Gripen.

Autor dochází k závěru, že ČR nadzvukové letectvo nepotřebuje a měla by se jej vzdát. To je jistě legitimní názor, zaráží však bohorovnost, s níž autor tvrdí, že Aliance od nás provozování nadzvukových letadel neočekává a že naše vystoupení ze systému NATINADS nikomu nebude vadit: "Hlídání vzdušného prostoru (…) si můžeme klidně pronajmout. Ať nám nikdo nevěší bulíky na nos, že by nešlo zákonem zařídit, aby třeba polská či německá stíhačka nemohla u nás sestřelit letadlo, které unesli teroristé. Nadzvukové letouny nepotřebujeme. (…) Stejně nás 14 kousků před skutečným útokem nikdy neochrání."

Audit členství v Alianci

Je tedy zřejmé, že o našem členství v Alianci a zejména o očekáváních a povinnostech, které to přináší, je nutné neustále mluvit a průběžně připravovat veřejnost na to, že spojenecké garance, jimž se od roku 1999 těšíme, vyžadují na oplátku také nějaké náklady a oběti.

A právě s cílem nenechat českou expertní a politickou debatu o nákladech a přínosech členství v NATO usnout a se záměrem přispět k pravidelné výměně názorů mezi zástupci relevantních úřadů a nevládními experty se sdružení Jagello 2000 a vysoká škola CEVRO Institut rozhodly každý rok pořádat "audity" členství ČR v NATO, spojené s březnovým výročím našeho vstupu.

Pilotní audit, tedy expertní kulatý stůl, se uskutečnil v prostorách vysoké školy CEVRO Institut 21. března tohoto roku. Organizátoři doufají, že tím zakládají tradici každoročního setkávání české bezpečnostní a zahraničněpolitické komunity, jež bude moci neformálně prodiskutovat naše působení v Alianci v uplynulém roce, zhodnotit jeho úspěchy a nedostatky a identifikovat úkoly a výzvy pro rok následující. Hned druhý ročník auditu, připadající na březen 2014, bude navíc spojen s rozsáhlejším připomenutím patnáctého výročí vstupu do NATO.

Z každého auditu bude zpracován výstupní materiál, obsahující kromě faktografického přehledu českého působení v NATO v uplynulém roce i přehled nejzajímavějších názorů a postřehů, které na akci zazněly, ovšem při respektování pravidla Chatham House.

Aliance znovu (stále) na rozcestí?

Úvahy o tom, že se Aliance nachází na rozcestí, že jsou funkčnost transatlantické bezpečnostní spolupráce i alianční solidarita ohroženy a že alianční země nedokážou reagovat na probíhající změny v globálním bezpečnostním prostředí i v domácí politice klíčových spojenců, dnes rovněž zní jako klišé. Vždyť se o něčem podobném v zásadě nepřetržitě mluví už dvě desetiletí, ať se jednalo o období bezprostředně po skončení studené války, o chaotický začátek první Clintonovy administrativy, o transatlantickou roztržku v době první administrativy George W. Bushe či o nástup Baracka Obamy, prvního "post-západního" amerického prezidenta.

Současné změny ve fungování Aliance a v politice prosazované důležitými spojenci, stejně jako vnitropolitické posuny probíhající či nastupující v České republice, se tak nevymykají z tradice kritické debaty o funkčnosti a smysluplnosti transatlantické bezpečnostně-obranné spolupráce. V řadě ohledů jsme ale konfrontováni se skutečně novou kombinací trendů a faktorů. Patří mezi ně:

• Redukce amerických zahraničně-politických ambicí a snižování vojenských kapacit v Evropě v důsledku mocenského oslabování USA a nárůstu neoizolacionistických tendencí v americké politice a společnosti.
• Pokračující ekonomická, rozpočtová a institucionální krize v Evropě; jedním z jejích důsledků je pokračující demilitarizace kontinentu a mnohdy dramatické snižování obranných výdajů, což v posledních letech platí i o České republice.
• Ukončení velkých aliančních misí, především mise ISAF v Afghánistánu, a nejistá perspektiva nasazení národních vojenských kapacit v multilaterálním rámci, což vede k nutnosti promýšlet nové způsoby zvyšování interoperability mezi spojenci, zlepšování jejich schopnosti vzájemné spolupráce a budování a cvičení relevantních vojenských schopností.
• Oslabování atlantismu v české politice a veřejnosti, odchod významných atlantistů z českého veřejného života a možná zásadní politická změna po sněmovních volbách v roce 2014, včetně posunu v zahraničně-politické orientaci země.

Souběžnost těchto faktorů v sobě obsahuje potenciál k zásadní redefinici podoby západního bezpečnostního společenství i role České republiky v něm. První ročník auditu přinesl podnětnou diskusi k tomuto obecnějšímu tématu, ale i ke konkrétnějším aspektům českého působení v Alianci.

Jak poznamenal jeden z účastníků kulatého stolu, český vztah k NATO dnes trpí podobnou technokratizací a byrokratizací, jako působení v EU: české úřady mají tendenci přijímat vše, co přichází z bruselského centra, mechanicky to (s větším či menším zdarem) implementovat a následně si odškrtnout splněný úkol.

Politická a hodnotová rovina naší bezpečnostní politiky se v důsledku toho vytrácí, což se v budoucnu nemusí s ohledem na význam veřejného mínění a demokratických voleb vyplatit. Jedním z cílů každoročních auditů českého členství v NATO by měla být i reflexe tohoto problému a hledání řešení.

Jan Jireš
autor je ředitelem Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut