Libye dva roky poté, část druhá: Role NATO a jeho kritika

Zásah mezinárodního společenství a posléze Severoatlantické aliance na ochranu civilistů před útlakem ze strany libyjského vůdce v roce 2011 byl v jednom klíčovém aspektu zcela bezprecedentní. Rada bezpečnosti OSN svou rezolucí č. 1973 poprvé posvětila mezinárodní vojenskou operaci na základě konceptu "zodpovědnosti chránit" (responsibility to protect - R2P), který přijala v roce 2005.

Podle doktríny R2P mohou cizí země zasáhnout na území suverénního státu v případě, že ten není schopen nebo ochoten bránit své obyvatelstvo proti válečným zločinům, genocidě, etnickým čistkám nebo zločinům proti lidskosti.

Když selhaly nevojenské prostředky, dostala mise NATO za úkol zajistit ochranu civilního obyvatelstva v Libyi, udržet bezletovou zónu a zajistit dodržování zbrojního embarga, a to za použití "všech potřebných prostředků". Během osmi měsíců trvání operace se tyto cíle rezoluce RB OSN naplnit podařilo. Podívejme se nyní s odstupem času na vybrané aspekty operace Unified Protector.

Zásah legitimní vs. legální

Zásah v Libyi byl bezpochyby krokem legitimním, Kaddáfího kroky odsuzovala nejen OSN a NATO, ale i Evropská unie, Africká unie, Liga arabských států nebo Rada pro spolupráci zemí států Perského zálivu (GCC). I když se názory na konkrétní způsob zásahu lišily, tak určující dokument - tedy rezoluce RB OSN - byl v podobě výše uvedených cílů schválen, tj. nebyl žádnou zemí RB vetován. Panovala tedy shoda v tom, že nikdo nechce jen nečinně přihlížet zločinům páchaným v Libyi.

Jednotky aliančních a partnerských zemí se tedy zapojily do vynucování bezletové zóny, embarga a zajištění ochrany civilistů. Tyto úkoly se podařilo splnit a správnost a zákonnost jejich plnění nikdo nenapadá.   

Nicméně v momentě, kdy začaly alianční jednotky podporovat povstalce v jejich postupu proti městům ovládaným Kaddáfím, se vyrojily pochybnosti, zda takové zásahy již nepřekračují mandát OSN. I když představitelé některých zemí NATO o cíli svržení Kaddáfího režimu explicitně mluvili (ministři zahraničí NATO dokonce 14. dubna 2011 vydali prohlášení, kde "jednoznačně schvalují výzvu Kontaktní skupiny, aby se Kaddáfí vzdal moci"), oficiálním cílem operace, resp. rezoluce, to nikdy nebylo.

Postup Aliance lze interpretovat tak, že NATO sice nemělo mandát na změnu režimu, ale došlo k názoru, že ochranu civilistů není možné efektivně zajistit, pokud se Kaddáfí nevzdá moci - tak o tom mluvil i generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen. Avšak to, že NATO podle některých názorů překročilo mandát OSN, ještě neznamená, že tak nečinilo ve snaze naplnit mandát, tj. prostřednictvím pomoci rebelům (ukončit nadvládu Kaddáfího) efektivně zajistit bezpečnost civilistů.

Takováto poměrně široká interpretace zmíněné rezoluce nejspíše pomohla rychleji ukončit občanskou válku v Libyi, ovšem jejím dlouhodobým následkem bude to, že zejména členové RB OSN začnou být vůči podobným řešením opatrnější. K tomu už koneckonců došlo, když Rusko explicitně uvedlo operaci v Libyi jako důvod pro odmítnutí podobné rezoluce v případě Sýrie. Ukázalo se tak, že první použití R2P konceptu v reálné operaci si různé strany v RB OSN vykládaly natolik různě, že se znovu shoda už nemusí nenajít.

To může dlouhodobě znemožnit vznik dalších rezolucí v duchu doktríny R2P, a NATO se tak může ocitnout v situaci, kdy podporu dalších mezinárodních institucí pro své mise nebude moci získat.

Operace Unified Protector Po násilném potlačení protivládních nepokojů provedeném silami libyjského vůdce plukovníka Muammara Kaddáfího přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci na ochranu civilního obyvatelstva Libye, k čemuž bylo možné použít „všechna potřebná opatření“. S tímto mandátem zahájila Severoatlantická aliance operaci Unified Protector s cílem: udržet bezletovou zónu nad Libyí, zajistit dodržování zbrojního embarga, provést vše nezbytné na ochranu civilního obyvatelstva. Vojenská intervence probíhala šest měsíců od 23. března do 31. října 2011 a týkala se pouze libyjského vzdušného a námořního prostoru, pozemní jednotky se této operace neúčastnily. Libyjsci oslavují pád Kaddáfího režimu Trosky zničeného zbrojního skladu v Libyi po náletu NATO Norská stíhačka F-16 startuje k misi nad Libyí

Libye a zkušenosti pro fungování NATO

Z pohledu Severoatlantické aliance proběhla operace Unified Protector efektivně a splnila své cíle. V širším smyslu také podtrhla stálou potřebu existence silných jednotek schopných rychlého nasazení. Operace potvrdila také význam vnitroaliančního konsenzu: i když své jednotky přímo nasadilo "jen" šestnáct zemí, ostatní operaci schválili a tím ji podpořili minimálně morálně a dodali jí legitimitu. Poukázala konečně i na potřebu úzké spolupráce s partnery. Role Švédska, Spojených arabských emirátů a Kataru zde nebyla zanedbatelná - jak z hlediska kapacit, tak legitimity.

Pokud jde o praktické provedení operace Unified Protector, odnáší si z ní NATO vlastně stejné závěry, jako ze všech bojových operací od dob Kosova. Dnes tyto závěry zní ovšem snad ještě naléhavěji než v roce 1999: vojenské schopnosti evropských členů NATO upadají stejně rychle, jako klesají jejich obranné rozpočty, a bez USA by bylo složité, ne-li nemožné, misi realizovat.

Nedostatky konkrétních schopností (v oblasti zpravodajství, doplňování paliva za letu, zneškodnění protivzdušné obrany), které se projevily v Libyi, však poněkud blednou tváří v tvář základní otázce: jak prosadit změny a získat schopnosti v době, kdy na posilování vojenských kapacit nejsou v Evropě ani peníze, ani politická vůle. A jak čelit dalším výzvám ve chvíli, kdy ochota USA angažovat se "v čele" postupně vyprchává a s aktuálně hrozícími škrty v americkém státním rozpočtu nejspíše dále klesne.

Jenže odpověď na tyto otázky neposkytne žádná mise, alianční operace v Libyi tak pouze napomohla utvrdit celkový obraz kýžených změn v NATO - a takto se to objevilo i v deklaraci ze summitu v Chicagu v roce 2012. Jaké konkrétní kroky to budou a zejména jak se je podaří implementovat, to se teprve uvidí.

Jaké byly "skutečné" důvody k zásahu aneb co by kdyby

Intervence v Libyi přinesla - nikoli nečekaně - ještě jeden vedlejší produkt. Během uplynulých dvou let se objevila řada spekulací ohledně toho, jaké byly ty "skutečné" důvody zásahu NATO v Libyi. Chtěl Západ vnutit své společenské uspořádání další muslimské zemi? Vybírá si jen určité země, kde zasáhne? Zažehl arabské jaro v touze po ropě? Jde veskutečnosti o rozparcelování Afriky mezi USA a Čínou?

Realpolitické interpretace světového dění byly a jsou lákavé, zvláště když podtrhávají černobílé vidění světa, kde vystupujeme my (dobří) a oni (zlí). Rozklíčovat komplexnost pohnutek zapojených zemí bude však možné až s větším odstupem. Nyní víme, že:

1. Kaddáfího režim brutálně utlačoval své obyvatelstvo,
2. mezinárodní společenství se rozhodlo provést zásah, který realizovalo NATO s partnery i z arabských zemí,
3. útlak a ohrožení obyvatel Libye ze strany Kaddáfího režimu na základě provedené operace podařilo ukončit či urychlit jeho ukončení.

Bylo tedy nutné na situaci v Libyi reagovat? Ano, mezinárodní společenství se k tomu na základě doktríny R2P schválené OSN odhodlalo. Není možné zločiny proti lidskosti ignorovat na daném místě jen proto, že jinde k zásahu nedošlo.

Existovala nějaká jiná, efektivnější cesta? Těžko říct, ale v daný okamžik žádná jiná organizace ani země s alternativním postupem, který by dokázal na situaci dostatečně rychle reagovat, nepřišla.

Byla operace dostatečně připravena? Vždy se jde připravit lépe, prověřit spojence (rebely), které chci podpořit, atd. V rámci možností a potřeby zasáhnout rychle se zdá - vzhledem k úspěšnému výsledku -, že intervence byla připravena dostatečně.

NATO podle některých zdrojů odmítá vyšetřit civilní oběti náletů, proč? NATO podle dostupných zdrojů přímo nepotvrdilo civilní oběti náletů, v jedné zprávě (19.6.2011) přiznalo, že vlivem selhání zbraně mohlo dojít k civilním obětem. Zdá se však, že v porovnání s jinými operacemi vzhledem k celkovému počtu náletů (skoro deset tisíc útoků) jsou uváděné počty případných obětí minimální. Komisaři OSN pro lidská práva ve své zprávě uvedli, že alianční operace v Libyi byla provedena "s prokazatelnou snahou vyhnout se civilním obětem".

Je nyní situace v Libyi ideální? Není. Zatím se rodí nový způsob vládnutí, což bude po desetiletích diktatury nějaký čas trvat. Ale lze celkem bezpečně říci, že kdyby k zásahu ze strany NATO nedošlo, byla by na tom Libye nyní podstatně hůře - občanská válka by trvala déle, o život by přišlo mnohem více lidí, bylo by více uprchlíků, země a její infrastruktura by byla výrazně poškozena. Transformační problémy, o kterých jsme zde psali minulý týden, by se projevily tak jako tak, jen ve větším měřítku.

Šlo o ropu?

Kritici zásahu v podstatě hned po jeho zahájení tvrdili, že vojenské operace byly motivovány touhou Západu po surovinách, a nikoli deklarovanou snahou o zastavení útlaku místních obyvatel. Že se ropa dostala do centra pozornosti v souvislosti s libyjským konfliktem, je samozřejmě pravda – ovšem pozornosti spíše ze strany obchodníků na surovinových burzách než samotných politiků a vlád. V současnosti je těžké si představit, že by 28 jednotlivých demokracií z Evropy a Ameriky bylo schopno prosazovat a před voliči obhájit společnou politiku, která je realizována za účelem profitu na nerostném bohatství země konfliktu, aniž by upřednostnila ty společenské či lidskoprávní problémy, které nás právě do Libye přivedly.

Libye má sice velké zásoby roby (největší v Africe), ale stále je to méně než třeba Kanada, Rusko nebo Venezuela. Pokud jde o aktuálně významnější údaj, tedy produkci ropy, pohybuje se Libye se svými 1,5 miliony barelů denně v polovině druhé desítky světových vývozců. I kdyby vypadla celá její produkce, světový trh ten výpadek dokáže pokrýt, jak se na několik měsíců na jaře roku 2011 také stalo.

Snad citelnější ozvěnou konfliktu - než samotný výpadek dodávek - byly nervózní komoditní trhy, kde ceny ropy na jaře 2011 poskočily až nad 110 dolarů za barel. Pokud by konflikt pokračoval, ceny by možná ještě vzrostly, a to z obavy, že se nepokoje přelijí i za hranice Libye. Nicméně když se ukázalo, že konflikt nejspíše nebude mít dlouhého trvání, ceny během léta 2011 opět klesly pod hranici 100 dolarů za barel.

Z náznaků a kusých informací víme, že Francie a Itálie – země, kde libyjská surovina tvoří cca 15-20 % objemu dovážené ropy – se od libyjské vlády pravděpodobně snažily získat pro své ropné společnosti výhodnější pozice. I kdyby tomu tak bylo, zůstává otázkou, jaký to může mít dlouhodobý efekt. Je jasné, že pokud je ekonomika země téměř absolutně závislá na vývozu jedné suroviny, bude mít její vláda maximální snahu prodávat ji za co nejvyšší ceny co nejvyššímu počtu zájemců. Že tomu tak je, dokazuje příklad Německa, které velmi pečlivě zdůrazňuje, že i když se do operace nezapojilo, nepozoruje ze strany Libye jakékoli znevýhodňování a dováží odtud nyní ještě více ropy než před vypuknutím konfliktu.

Je tedy možné, že ropa hrála v konfliktu v Libyi roli ve smyslu obavy o růst cen ropy, pokud by konflikt pokračoval a rozšiřoval se. A za další, některé země (Francie) zdá se očekávaly, že když se do konfliktu významně zapojily, budou pak francouzské firmy ze strany Libye "preferovány" při obnově země. Je samozřejmě otázkou, jak se pak ke všemu postaví libyjská vláda. Ať už tak, nebo onak, v obou případech šlo o důvody sekundární: k operaci NATO by došlo i v případě, pokud by nebyly brány v potaz.

Dobré řešení neexistuje

Vojenský zásah mezinárodního společenství a NATO v Libyi v roce 2011 zabránil ještě většímu útlaku obyvatel Libye a odstartoval obnovu země po 42 letech autokratické vlády. Operace zároveň poukázala jak na nedostatky ve vnitřním fungování Aliance (schopnosti), tak na potenciální nebezpečí při oslabení konceptu R2P.

Bylo by bláhové žít v představě, že svět je černobílý a že někdo má někde řešení, které je správné a lze jej snadno provést tak, aby se všechny problémy rázem vyřešily. Tak to nebylo snad nikdy a dnes to v Africe platí ještě méně.

Mnohem spíše jde o volbu mezi zlem větším a zlem menším: nechat volný průchod potlačování obyvatel, nebo se pustit do boje s výsledkem, který není jistý, snadný ani rychlý. Škoda, že pohled ze střední Evropy, s její historickou zkušeností, není více chápavý.

Petr Zlatohlávek
autor působí v Informačním centru o NATO v Praze