Ke společnému ochraně vzdušného prostoru Česka a Slovenska je ještě daleko

Rozdělení Československa bylo téměř idylické i v oblasti, kde většinou dochází k největším problémům, a to byla armáda. Česká republika tu ve fázi dělení umožnila vytvoření životaschopných slovenských ozbrojených sil, když fakticky zavřela oči nad výraznými přesuny armádního majetku, výzbroje i dislokace některých klíčových jednotek

Nejvýraznější ústupek udělala Česká republika u letectva, kde byl u nejmodernějších (a nejdražších) letounů MiG-29 zvolen poměr 1:1, který nebyl uplatněn v žádné jiné položce při dělení federálního majetku. Šlo tehdy o letouny v podstatě zánovní, neboť do výzbroje tehdejší ČSLA přicházely teprve mezi březnem a listopadem 1989.

Už poměr 2:1 při dělení zbytku armády znamenal obrovské přesuny vojenských sil a materiálu, protože převážná část armády byla ještě z dob Varšavské smlouvy dislokována v Česku, zatímco Slovensko bylo týlovým prostorem, kde byla naopak soustředěna převážná část zbrojní výroby. Celkově bylo převážně směrem na Slovensko přesunuto 300 tanků, 2000 automobilů, 1200 kusů týlové techniky, 87 000 kusů zbraní a 60 tisíc tun munice a jiného materiálu. Bylo zapotřebí 1993 železničních souprav a 117 silničních převozů.

Co se uvedených MiGů-29 týče, obě nové země zvolily zcela opačnou strategii. Česká vláda se letounů rozhodla zbavit, zatímco Bratislava za Mečiarových vlád jejich počet naopak v rámci postupné deblokace ruského dluhu zdvojnásobila a dodnes tvoří páteř slovenských vzdušných sil, i když modernizována na západní standardy byla pouze polovina z nich.

Rozdělení vstupem do NATO

Rozdělení armád znamenalo obrovský zásah i do osobních životů vojáků – armáda byla zřejmě nejvíce federální složkou státu a dělení znamenalo změnu působiště pro desítky tisíc důstojníků i s rodinami, Slováků v české a Čechů ve slovenské armádě zůstalo po roce 1992 minimum.

Poměrně velkorysý přístup Prahy a fakt, že při dělení armády nedošlo k žádným zásadním problémům, vytvořily dobré podmínky pro budoucí spolupráci. Faktem však je, že podobně jako v politice, tak i ve spolupráci armád se přes všechna slova o "bezproblémových vztazích" muselo čekat až na pád Vladimíra Mečiara (a potažmo Václava Klause), než se skutečná spolupráce opravdu rozběhla. Spolupráci zkomplikovalo i to, že Slovensko bylo z důvodů nedodržování demokratických zásad vyřazeno z první vlny rozšíření NATO, byť česká diplomacie i tady dělala vše pro to, aby Bratislavě pomohla.

Shodou okolností jsem se zúčastnil v září roku 2001 prvního společného vojenského cvičení obou armád, které se konalo na středním Slovensku. Dodnes si vzpomínám na přátelskou, téměř nostalgickou atmosféru, která se v horách středního Slovenska mezi českými a slovenskými důstojníky vytvořila. Velká reportáž o tomto cvičení bohužel vyšla jen na jednom vydání Hospodářských novin, pro které jsem tehdy dělal středoevropského zpravodaje. V ten den, 11. září, totiž atentáty ve Spojených státech zastínily vše ostatní. Ale možná v tom bylo cosi symbolického, co připomnělo blízkost obou armád, která by se v časech nějaké vážné krize mohla ještě hodit.

My škrtáme, vy škrtáte

Dnes jsou Česko i Slovensko, které vstoupilo v další vlně, součástí Severoatlantické aliance a mají za sebou spolupráci, která přerostla až ve vytváření společných jednotek v bývalé Jugoslávii. Nějaká vážná mezinárodní krize není na obzoru, to, co limituje ozbrojené síly obou zemí je naopak krize finanční a snaha vlád v obou zemí škrtat ve výdajích na obranu. Obě naše armády se přitom pohybují v rámci Visegrádské čtyřky, která se dohodla na vytvoření společné bojové jednotky o síle tří tisíc mužů, jež by zúročila zkušenosti, jež vojáci všech čtyř zemí nabyli na misi NATO v Afghánistánu. Pro představu poměrů, které dnes na poli obrany panují, lze v hrubých obrysech říci, že obranné rozpočty Slovenska a Maďarska dohromady nedosahují ani úrovně Česka a naopak rozpočet Polska přesahuje výrazně rozpočty všech tří dalších zemí Visegrádu dohromady

Téma synergie při výzbroji a využití ozbrojených sil V4 je dlouhé jako visegrádská spolupráce sama, ale výsledky jsou zatím velice skromné. Podobně tomu je i ohledně dosavadní spolupráce Česka a Slovenska.

Za daných podmínek RENEGATE není možné naplnit

Proto je třeba s mírnou rezervou brát i poslední nápad (nikoli úplně nový), který vyslovili ve společném pořadu v České televizi premiéři Petr Nečas a Robert Fico. Společná obrana vzdušného prostoru obou zemí je sice samozřejmě realizovatelná, ale nikoli jednoduchá. Signifikantní je ostatně už termín, od kdy by měl projekt začít, tedy rok 2016.

Tento čas "plus čtyři roky" se vyskytuje i v mnoha jiných projektech vojenské spolupráce a často se během let jen přesouvá z dalšího roku na další rok. Kromě jisté nechuti generalit k takto těsnému druhu spolupráce jsou tu i problémy technického rázu. Tou první je současná dislokace hlavních leteckých základem – v česku v Čáslavi a na Slovensku ve Sliači a geografický "protáhlý" tvar bývalého Československa.

Tyto skutečnosti podle názoru odborníků neumožňují dodržet při ochraně leteckého prostoru obou zemí operační časy dané pro krizové situace typu možného vzdušného teroristického útoku, neboli naplnění parametrů systému Severoatlantické aliance RENEGATE.

Základním technickým problémem totiž je praktická neproveditelnost ostrahy slovenské východní hranice z čáslavské základny a západu Čech ze Slizce, což je dané omezeným doletem zejména MiGů-29.

I kdyby se však technické úskalí podařilo odstranit, bylo by nutné ještě vyřešit jeden pořádný legislativně-politický oříšek v podobě tzv. národních autorit. Neboli, kdo by byl oprávněn vydat českému letounu pokyn k sestřelení cíle nad Slovenskem a obráceně.

Pokud by Česko a Slovensko myslely své plány na společnou ochranu vzdušného prostoru vážně, měla by Bratislava s Prahou vážně uvažovat o společném nákupu letecké techniky, společném budování infrastruktury vzdušných sil a mnoha dalších krocích. Z psychologického hlediska je úzká spolupráce armád určitě přijatelná i proto, že na vysokých velitelských složkách jsou stále ještě lidé, kteří byli ve společné armádě. Stejně jako všechno, i toto si však vyžádá zpočátku investice, které až časem mohou přinést nějaké úspory a další užitek.

Vzájemná spolupráce při ochraně vzdušného prostoru však je možná, neboť není zúžena pouze na vlastní ochranu supersoniky. Možnosti jsou v oblastech společných akvizic radarové techniky, kterou musí obě strany v brzké budoucnosti modernizovat a bez níž je účinná protivzdušná ochrana nemyslitelná a ještě více v oblasti společného výcviku.

Piloti totiž jsou "nejdražšími" vojáky obou armád a obě letectva využívají osvědčených strojů L-39 Albatros.

Společný výcvik českých a slovenských pilotů, třeba na strojích L-159, je realistickou představou, která by navíc mohla zaujmout i Maďary, kteří již vlastní výcvik nemají a maďarští piloti musí cvičit ve vzdálené Kanadě. O seriózním mezinárodním projektu by pak jistě měli zájem jednat i Poláci, pro které je téma leteckého výcviku také velmi aktuální.

Luboš Palata
autor je redaktorem Lidových novin a MF Dnes a stálým spolupracovníkem natoaktual.cz