natoaktual.cz

Chmurná vize Západu – čínská armáda na vzestupu

15. srpna 2011  13:42
Ekonomické potíže Západu se stávají odrazovým můstkem pro ty, kteří chtějí změnit poměr vojenských sil v celosvětovém měřítku. Zatím nevíme, nakolik pravdivou se tato hypotéza ukáže, letošní léto už ale přineslo pár ukázek různých prohlášení a událostí, které leccos naznačují. Minimálně to, že nastupující ekonomická supervelmoc Čína hodlá využít hospodářských slabin USA a zemí NATO, aby posílila své postavení také ve vojenské oblasti.  

Asi není možné mluvit vyloženě o překvapení, ale nedávný komentář tiskové agentury Nová Čína (Xinhua) přesto ve světě vyvolal mimořádnou pozornost. Číňané tímto způsobem, který zřejmě musel být konzultován na nejvyšších místech v Pekingu, vyzvali Američany, aby omezili své vojenské výdaje, skoncovali se zásahy svých ozbrojených sil v zahraničí a upustili od "hegemonistických" ambicí. Pokud někdo přemýšlel o tom, jak by pak reagovali Číňané, dostal další vzkaz z Říše středu hned vzápětí, kdy Číňané s velkou slávou vyslali na moře svou první letadlovou loď. I když v tomto případě jde spíše o symboliku než reálnou vojenskou hrozbu.

To vše následuje jen krátce poté, co generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen varoval, že škrty v obranných rozpočtech evropských zemí oslabí globální roli Aliance. Mezeru by pak podle něj zaplnily nastupující velmoci jako Čína a Indie. V Česku velmi hlasitě zaznělo, že Rasmussenova kritika se týká i Prahy. Podobné výtky vůči evropským spojencům tradičně zaznívají ze Spojených států. Nyní ale zní přece jen méně věrohodněji, když škrty v obranném rozpočtu pod ekonomickým tlakem chystá také administrativa prezidenta Baracka Obamy.

Pouhý strašák?
Interpretace Rasmussenova varování mohou být různé. Nesmyslný by nebyl ani názor, že šéf NATO globální hrozby přehání. Logicky – snaží se různými způsoby vyprovokovat země Aliance, aby se konečně zamyslely nad tím, co pro svou obranu a bezpečnost dělají. Vojenskou sílu Číny a Indie ovšem pořád není možné srovnávat s tou americkou. Navíc zmínka o Indii působí tak trochu dojmem, že Rasmussen prostě nechtěl jmenovat jen samotnou Čínu. Pokud se totiž někde rýsuje strategický rival USA, NATO či Západu jako takového, je to především v Říši středu. Úvahy Indů pořád více směřují k výbušným sporům se sousedními zeměmi.

Indický ministr obrany AK Antony uvedl, že čínský obranný rozpočet je více než dvojnásobně vyšší než jeho země. Zatímco Čína loni utratila 79 miliard amerických dolarů, srovnatelný údaj v Indii činí 33 miliard. Z dlouhodobějšího hlediska ji samozřejmě není možné opomíjet, ale v této chvíli je centrem úvah západních stratégů především Čína.

Související text Jana Žižky na natoaktual.cz:
Arabská výzva: Evropané jsou z Marsu a Američané z Venuše

Ani v jejím případě ovšem čísla nedokládají, že by už dnes mohla Spojeným státům konkurovat. Peking každoročně navyšuje vojenské výdaje a pro letošek opět chystá více než desetiprocentní nárůst. Rozpočet ve výši 93,5 miliard dolarů je ale pořád výrazně menší než 553 miliard původně požadovaných Pentagonem pro fiskální rok 2012, byť z této částky bude nutné odečíst další očekávané úspory. Navíc je nutné připočíst dalších více než sto miliard na financování operací v Afghánistánu a Iráku.

Čínské záměry
Americké ministerstvo obrany ovšem vychází z analýz, podle nichž mohou být čínské výdaje reálně podstatně vyšší, a to minimálně ze dvou základních důvodů. Tím prvním je porovnání podle parity kupní síly, které ekonomové používají pro srovnávání zdrojů různých zemí. Díky takovému propočtu by se čínský obranný rozpočet fakticky zdvojnásobil. Druhým důvodem je netransparentnost čínských výdajů. Není například zcela jasné, jaká část výzkumu v Číně připadá na vojenský výzkum a jaká na civilní. Podle některých odhadů tak čínské vojenské výdaje dosahují až dvou třetin amerických. I kdyby byl tento údaj přehnaný, nezpochybnitelný je trend – čínské výdaje jdou nahoru, americké klesají. O rozpočtu dalších zemí NATO ani nemluvě.

Jednou věcí jsou ovšem sílící čínské vojenské schopnosti, druhou věcí to, k čemu je vlastně Peking chce použít. Faktem zůstává, že nástup Číny mezi světové velmoci je postaven na ekonomice a mírových prostředcích, nikoliv na násilí a využívání vojenské síly. Číňané si dobře uvědomují, že právě ekonomický růst je jejich nejsilnější zbraní a že také v tomto ohledu mají ještě co dohánět. Zatímco díky celkové velikosti ekonomiky se už dostali na globální druhou příčku a postupně začínají útočit na postavení Spojených států, je jim jasné, že v přepočtu na jednoho obyvatele pořád zůstávají rozvojovou zemí. Nemohou mít zájem vysilovat se vojenskými konflikty. I výtky vůči vojenským výdajům USA je ostatně možné chápat především jako obavy čínského věřitele, který má jako vlastník amerických dluhopisů a exportér zájem na dobrém stavu tamní ekonomiky.

Opomenout ovšem nelze ani to, že celková atmosféra ve světě stále více nahrává tomu, aby Čína o sobě stále více uvažovala jako o rodící se nové supervelmoci. "Už jsme námořní velmocí, takže potřebujeme adekvátní sílu, tak jako ji měly Spojené státy nebo britské impérium," prohlásil podle agentury Reuters čínský odborník ze Šanghajské univerzity Ni Lexiong po vyplutí letadlové lodi. A země v okolí Číny pak pochopitelně mají větší obavy než zbytek světa.

Pro bezpečnost (ne)bezpečné škrty
Má tedy Západ ještě vůbec nějaký prostor pro škrty v obranných rozpočtech, kterým se kvůli ekonomické situaci zřejmě nevyhne? Přední americký politolog Fareed Zakaria tvrdí, že v případě USA ano. Rozpočet Pentagonu podle něj rostl posledních třináct let bezprecedentním způsobem. Podíl Ameriky na celosvětových obranných výdajích se zvýšil ze třetiny na téměř polovinu. A americký obranný establishment dokonce Zakaria označil za největší socialistickou ekonomiku světa, v níž se vojenské služby různě překrývají, výdaje se duplikují a množí se ztráty kvůli nehospodárnosti. Snížení výdajů o 600 – 700 miliard dolarů v příštím desetiletí by Zakaria dokonce považoval za přínosné.

Související text na natoaktual.cz:
L. Palata: Středoevropské armády přestávají být armádami

V Americe ale pochopitelně zaznívají i zcela opačné postoje. Odborník na bezpečnostní problematiku z Brookings Institution Michael O‘Hanlon uvádí, že Zakaria do svých čísel zahrnuje i výdaje na války v Afghánistánu a Iráku, které už beztak výrazně klesly. A tento trend bude pokračovat. O‘Hanlon tvrdí, že budoucí investice do výzbroje by měly být ještě vyšší a připomíná slova ministra obrany Leona Panetty, podle něhož stárnoucí výzbroj z Reaganovy éry musí být nahrazena novou.

Evropský sešup
Ať tak či onak, představa, že by Spojené státy dnes v případě potřeby vstoupily do další války rozsahu té afghánské či irácké, nevypadá vůbec reálně. A jak ukázal konflikt v Libyi, evropští spojenci v NATO také nejsou schopni Ameriku nahradit. Přitom americký podíl na výdajích NATO činí tři čtvrtiny a pravděpodobně bude dále růst.

Anders Fogh Rasmussen se pochopitelně obává, že kvůli omezování výdajů bude Evropa čelit ještě podstatně větším potížím než Spojené státy – počínaje nedostatkem přepravních kapacit a konče neschopností získávat zpravodajské informace. Pokud vše půjde takto dál, nakonec se podle Rasmussena nebudou Evropané moci účastnit ani mezinárodního krizového managementu.

Evropané během hospodářské krize začali více sázet na sdílení vojenských kapacit a společný vojenský výzkum, což se týká především spolupráce dvou zemí, na nichž evropská obranná politika stojí – Velké Británie a Francie. To je na jedné straně logická strategie rozumných úspor, na druhé straně ale také další důkaz, že politická vůle, která by vojenským škrtům bránila, v Evropě prostě neexistuje. Právě Británie se ostatně vydala cestou výrazných úspor.

Celková výše vojenských výdajů samozřejmě nemůže být jediným kritériem, důležitá je jejich kvalita. Proslulý analytik Zbigniew Brzezinski se domnívá, že západní armády už nebudou muset jít do válek za změnu režimu jako v Iráku či Afghánistánu, ale spíše budou muset pružně reagovat na teroristické útoky. Klíčové tedy budou speciální síly a letectvo. Tyto schopnosti by si Amerika snad měla přes všechny problémy uchovat, v případě Evropy to už tak jisté není.

Jan Žižka
autor je zástupcem šéfredaktora deníku E15

natoaktual.cz
zpět na článek