Probíhají ovšem i rozsáhlé zbrojní dodávky opačným směrem, neboť země NATO stále více provozují ruské transportní letouny a helikoptéry. Jsou tyto (dříve nemyslitelné) transfery jen pragmatickým využitím příležitostí, nebo se dají chápat jako další známky skutečného sbližování Západu a Ruska?
Globální zbrojní síť
V průběhu studené války se zbrojní průmysl ve vyspělých západních zemích začal velmi silně internacionalizovat. Řada dodávek techniky se uskutečňovala prostřednictvím licenční výroby v zákaznické zemi, později se etablovala také praxe společné výroby, kdy zákazník zajišťoval produkci některých prvků i pro původního dodavatele (např. mnoho součástek stíhačů F-16 se vyrábí v Evropě či Izraeli). Nejvyšší stupeň spolupráce reprezentuje společný vývoj, kdy více států sdílí náklady na celý program od počátečního designu až po sériovou produkci; zpočátku bývaly takové projekty pouze dvoustranné (např. letouny Tornado a Alpha Jet), postupně však vznikla i multilaterální kooperace, jak dnes ukazuje letoun F-35, na němž se různými způsoby podílí jedenáct zemí.
Z této spolupráce i z čistě ekonomických faktorů poté logicky vyplynulo propojování zbrojovek (hlavně evropských) do nadnárodních korporací, jako je BAE Systems nebo EADS. Naopak bývalý Sovětský svaz praktikoval "zbrojní nacionalismus" a až na určité vedlejší kategorie techniky, jež produkovaly vybrané země Varšavské smlouvy (mj. proudová cvičná letadla L-29 Delfín a L-39 Albatros z Československa), si všechny zbraně zajišťoval sám. Ovšem právě tato snaha o maximální nezávislost (spolu s uzavřeností vojenskoprůmyslového komplexu), resp. neochota sdílet náklady (kdežto na Západě se dělily mezi více kooperujících zemí) poté značně přispěla ke kolapsu zoufale neefektivní ekonomiky Sovětského svazu.
Záchrana v krizi
Zbrojní průmysl nově vzniklé Ruské federace se v 90. letech ocitl v těžké krizi, jelikož zmizel zdánlivě neomezený přísun státních financí. Nedostávalo se prostředků prakticky na cokoliv a řada ambiciózních projektů byla zrušena, případně nabrala velké zpoždění. V této situaci však rozpoznaly příležitost některé západní firmy, jež nabídly bývalému nepříteli pomoc a zapojily se do vývojových projektů finančně i technologicky. Šlo zejména o firmy z Francie a Itálie, tj. ze států, které v civilní sféře (např. v produkci aut) spolupracovaly už se SSSR. Italská značka Aermacchi "zachránila" projekt cvičného letounu Jak-130, několik francouzských společností se zúčastnilo vývoje konkurenčního stroje MiG-AT, společnost Eurocopter podpořila program vrtulníku Mil Mi-38 a některé helikoptéry Kamov získaly západní motory a elektroniku. Další rovinu spolupráce poté nabídl vývoz vojenské techniky do zemí, které chtěly používat spojení toho nejlepšího ze Západu a Východu. Nejznámější příklad představuje Indie, jež si objednala víceúčelové bojové letouny Suchoj Su-30MKI s francouzskou a izraelskou elektronikou a pak následoval analogický scénář s tanky T-90S. Podobný přístup si zvolily rovněž jiné regionální mocnosti jako Malajsie či Alžírsko, jež kupují ruská bojová letadla Suchoj a MiG s kombinací nejvyspělejších ruských a západních systémů.
Thales získává pozice
Právě díky těmto kontraktům si v Rusku vybudovala silnou pozici evropská nadnárodní firma Thales Group, která je nejvýznamnějším dodavatelem západních součástek pro exportní verze ruských zbraní. Ale v současnosti už to nejsou jen vývozní varianty, jež využívají technologie západoevropského původu.
Na ruské letectvo totiž výrazně zapůsobily kvality průzkumných a zaměřovacích kontejnerů Thales Damocles, které obdržely stíhačky Su-30MKM pro Malajsii. Rusko se rozhodlo pro jejich získání a v lednu 2008 byla podepsána dohoda o licenční výrobě systému Damocles, který mají používat letadla Suchoj ruských vzdušných sil. Pozemní síly si poté objednaly pro své tanky T-90S stejné infračervené senzory, jimiž jsou opatřeny obrněnce tohoto typu v indické armádě. Společnost Thales zajišťuje i část elektroniky palubních stíhačů MiG-29K pro indické a ruské námořnictvo, je angažována také v několika ruských projektech civilních letounů (Suchoj SuperJet 100) a v ruském kosmickém programu (toho se účastní též italská firma Alenia) a prodává Rusku vybavení pro oblast vnitřní bezpečnosti. Z mezinárodní kooperace ale těží i námořní sektor; zahraniční součásti dostanou ruské korvety pro Indonésii, jež se navíc budou stavět podle ruských plánů ve Španělsku. Je to asi první případ, kdy Rusko poskytlo licenční práva na vojenskou techniku západní zemi.
Velké objednávky
Přes význam francouzských a italských značek se jejich fungování v Rusku omezuje na úlohy subdodavatelů či pomocných partnerů. Větší úspěch se roku 2009 podařil izraelské firmě IAI, která dodala bezpilotní letadla pro průzkum bojiště ruské armádě. Tu údajně ohromily výkony letounů izraelské výroby, jež v srpnu 2008 nasadila Gruzie, ale domácí ruské firmy nedovedly zajistit podobné letouny ve srovnatelné kvalitě. V současnosti už dokonce probíhají rozhovory o licenční produkci izraelských bezpilotních prostředků v Rusku. Ale asi největší pozornost si získal zájem Rusů o západní obojživelné výsadkové lodě. Jejich loďařský průmysl nyní prostě nemá kapacity na stavbu takových lodí, a proto Moskva od léta 2009 jednala s Francií o koupi či licenční stavbě jejích plavidel třídy Mistral. Studovala též nabídky z Nizozemí, Španělska a Jižní Koreje. Proti těmto plánům se ovšem zdvihl silný odpor nejen v zemích NATO (největší nechuť vyjadřují pobaltské státy), ale také v samotném Rusku, protože tamní loděnice tvrdily, že při adekvátních investicích mohou srovnatelná plavidla postavit samy. Nakonec však ruský loďařský holding OSK a francouzské loděnice DCNS vytvořily konsorcium, které pak získalo kontrakt na stavbu dvou plavidel třídy Mistral ve Francii a dalších dvou přímo v Rusku. Vedle toho byla v prosinci 2010 uzavřena další velká smlouva, tentokrát s Itálií, která poskytla ruské firmě KAMAZ licenční práva na výrobu 2500 obrněných vozidel IVECO LMV. Navíc Rusko odebere vzorky italských bojových obrněnců Centauro a Freccia, jež by se také mohly vyrábět licenčně. A spekuluje se i o dalších akvizicích a kooperačních projektech, mj. o vývoji nových letadlových lodí s Francií nebo ponorek s Německem.
Země NATO nakupují
Dodávky zbraní ovšem putují i opačným směrem, tj. z Ruska na Západ. Důležitými odběrateli jsou už řadu let armády Řecka a Kypru (získaly mj. ruské obrněnce a střely země-vzduch), ale podstatně méně se ví, že některé západní firmy v 90. letech tiše nakupovaly ruské technologie. Např. americké kosmické nosné rakety Atlas mají ruské motory a pohyblivá tryska na letounu F-35B byla koupena od značky Jakovlev – šlo o využítí komponentu původně vyvinutého pro sovětský nadzvukový letoun s kolmým startem Jak_141, který se však nikdy nedostal do výzbroje na letadlových lodích
Naopak velmi viditelným faktem je rozsáhlé užívání těžkých transportních letounů Antonov An-124 Ruslan, bez kterých by NATO a EU prakticky nemohly realizovat zahraniční vojenské operace; Aliance má díky programu SALIS (Strategic Airlift Interim Solution) přednostní právo na provoz šesti letadel An-124 se stálou základnou v německém Lipsku.
Ruská firma OAK a ukrajinská kancelář Antonov nyní vedou jednání s americkou společností Boeing, jež by měla zajišťovat montáž nových An-124 pro západní trhy. Firmy OAK a Antonov dokonce projevily zájem o smlouvu na tankovací letadla pro US Air Force a neúspěšně mu nabídly úpravy svých typů Il-96, resp. An-124 a An-112. A výjimečně dobře si nyní vedou helikoptéry ruské značky Mil, které si ve značných počtech kupují (popř. pronajímají) některé státy NATO pro nasazení v Afghánistánu. Vrtulníky Mi-8/17 jsou velice spolehlivé, odolné, nenáročné a jednoduché na provoz i na údržbu. Současně to znamená obrovskou šanci pro Českou republiku, jelikož naše firma LOM Praha zajišťuje jejich servis a modernizaci.
Vzájemné prohlubování vztahů
Jaká je tedy motivace zbrojních obchodů mezi Západem a Ruskem? Na počátku to zřejmě byl skutečně jen pragmatismus, neboť ruský zbrojní průmysl naléhavě potřeboval západní finance pro udržení svých projektů, kdežto západní státy jevily zájem o některé pokročilé technologie, které Rusko mohlo nabídnout. Postupně se však etablovala hlubší spolupráce, zejména na bázi integrace západních prvků (hlavně elektroniky a leteckých motorů) do ruské techniky, stavěné nejprve pro vývoz do třetích států, ale stále častěji i pro samu Ruskou federaci. Přímé akvizice nebo licenční výroba zahraniční techniky jsou pak prostě další logické kroky. Rusové už zcela otevřeně přiznávají, že v některých oborech techniky značně zaostávají, popř. nemají kapacity pro výrobu, takže se musejí obrátit o pomoc k jiným zemím.
|
Přečtěte si další původní materiály Lukáše Visingra pro natoaktual.cz: |
Na Západě panuje do určité míry analogická situace, jelikož západní firmy zkrátka nedovedou zajišťovat strategická transportní letadla či univerzální helikoptéry s potřebnými parametry a současně za nízké ceny, za jaké je nabízejí Rusové. Právě tyto smlouvy však už patrně naznačují něco více než ryze ekonomické zájmy, protože stabilizace Afghánistánu je i v nejvlastnějším zájmu Moskvy, jež se na ní stále více podílí. Nejspíše i proto jsou západní státy ochotné poskytnout Rusku přístup i k některým pokročilým technologiím. Nové smlouvy s Francií a Itálií dokládají, že Rusko opravdu začíná být bráno jako rovnocenný spojenec.
Obavy států, jež mají s ruskými ambicemi svoje nedobré zkušenosti, jsou zajisté pochopitelné; zároveň ovšem platí, že v řadě zásadních témat se Západ bez ruské podpory neobejde. Snad nejlépe to popsal francouzský ministr obrany Herve Morin, který prohlásil: "Přece nemůžeme říkat Rusku, že si přejeme partnerství s ním, a pak mu říkat, že mu neprodáme zbraně, protože mu nevěříme."
Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue.
tisknout