Fakt, že dokument byl nakonec 9. června přijat s podporou hlasů Číny a Ruska značí jednu zásadní věc: nové sankce nejsou zdaleka v takovém rozsahu, jak by si Západ přál, zejména nepostihují export ropy, na které je Írán a jeho režim existenčně závislý. Přesto se našly dvě země, které hlasovaly proti, a to Brazílie a Turecko (Libanon se zdržel hlasování). Co vedlo Turecko k hlasování proti rezoluci s tak významnou podporou, nehledě na to, že hlasovalo i proti spojencům v NATO? Jaké jsou vztahy Turecka s Íránem a stojí Ankaře za možný odklon od svých tradičních politických a ekonomických partnerů?
Brazilsko-turecká iniciativa
|
Přečtěte si na natoaktual.cz další materiály související s tématem: |
Ačkoli obě země tvrdí, že iniciativu průběžně konzultovaly s Washingtonem, a ten na druhou stranu kontakt potvrzuje, nezabránilo to různým interpretacím, co dohoda znamená pro úsilí o kontrolu jaderného programu Íránu. Brazílie a Turecko argumentují, že dohoda je velmi blízko pozici, kterou USA zastávaly v říjnu 2009, Bílý dům argumentuje, že dohoda není zdaleka uspokojivá. Brazilský prezident Lula na obhajobu dohody o výměně použil v diplomacii velmi nestandardní metodu, když zveřejnil důvěrný dopis od prezidenta Obamy z 20. dubna 2010.
Nehledě na dohodu, sankce byly nakonec schváleny, když klíčové bylo zajištění podpory Pekingu a Moskvy, odpor Ankary a Brazílie nemohl znamenat zásadní ohrožení. Přijetí však vyvolalo zlobnou reakci v obou zemích a Írán oznámil, že důsledkem sankcí bude odvolání dosažené dohody. Teherán však dříve přijímal a následně odvolával dosažené dohody a nelze s jistotou říci, že k dohodě přistupoval v dobré víře, že bude uskutečněna. Dřívější zkušenosti spíše dávají za pravdu domněnce, že se ze strany Teheránu jednalo o pokus oslabit jednotu mezinárodního společenství před rýsujícím se konsensem nad sankcemi.
Turecké rozhodnutí hlasovat proti sankcím bylo dlouho signalizováno premiérem Erdoğanem, mezi odbornou obcí v Turecku však spíše převažoval názor, že dojde-li na hlasování, Ankara se zdrží. Co vedlo Turecko k izolovanému postoji na půdě RB? Jednak to byl deklaratorní nesouhlas s faktickým odmítnutím brazilsko-turecko-íránské smlouvě o výměně paliva, kde mělo Turecko podporu v Brazílii, ovšem bagatelizovat nelze ani roli tureckého premiéra, který je znám impulzivním chováním, zvlášť když do dané dohody vložil osobní politický kapitál.
Turecko-íránské vztahy v kostce
Jak jsou vlastně vztahy s Teheránem důležité pro Ankaru? Je nepochybné, že mají rostoucí tendenci zejména v oblasti obchodu. Obě země plánují jeho objem ze stávajících 10 mld. USD do konce příštího roku zdvojnásobit. Z dalších oblastí má strategickou povahu spolupráce obou zemí v energetické oblasti, kde Ankara klade důraz především na dovoz a následný prodej íránského zemního plynu. V listopadu 2008 bylo podepsáno memorandum, jehož důsledkem je i dohoda o turecké investici ve výši přesahující 4 mld. USD do rozvoje naleziště Jižní Pars v Perském zálivu. Skeptici ovšem upozorňují na velmi špatné zkušenosti tureckých firem z minulosti (za příklad může sloužit tendr na privatizaci mobilní sítě v Íránu, kterou vyhrál turecký operátor Turkcell, následně byl ovšem výsledek revokován a vítězem se stal projekt napojený na Revoluční gardy) a na neschopnost tureckých firem investici provést bez západních technologií. Za zmínku rovněž stojí stávající dohoda o dodávkách plynu, která byla v různých fázích porušována z obou stran (z íránské strany nenahlášené přerušení dodávek, z turecké neodebrání nasmlouvaného množství plynu).
|
Přečtěte si další související materiál Michala Thima pro natoaktual.cz: |
Co za to?
Tato debata však často stojí na zjednodušených kategoriích ve smyslu, kdo není s námi, je proti nám. Pro Turecko je současná situace bezprecedentní v jeho moderní historii, tj. Ankara na tom nikdy nebyla tak ekonomicky dobře a neměla takový politický potenciál, jako má teď. Touha ho využít je vlastní všem relevantním silám, ať už jsou to umírnění islamisté vládnoucí strany AKP, nebo Republikáni, tradičně symbolizující úsilí Turecka stát se součástí Západu (ačkoli ti se ve snaze reagovat na dřívější vládní úspěchy v přístupových rozhovorech do EU začali profilovat protievropsky). Pokud debatu oprostíme od ideologických a kulturních kategorií, nabídne se nám obraz, který hovoří poměrně jasně: sousedé Turecka nepředstavují ekonomicky udržitelnou alternativu stávající ekonomické orientaci na evropské trhy. Turečtí představitelé také často argumentují tím, že rozvoj vztahů s Íránem povede ke snížení energetické závislosti na Rusku prostřednictvím dodávek íránského plynu na evropské trhy. Tedy, že úsilí Ankary je motivováno prospěchem jejích tradičních partnerů.
Otázka, co Ankara dostává výměnou za své angažmá ve prospěch Teheránu, je ovšem zcela na místě. Odpověď je, že zatím nic moc. Současná vláda se blíží k okamžiku, kdy se bude muset rozhodnout, zdali se politický potenciál investovaný do Teheránu transformoval v nějaký benefit. Samotná turecká zkušenost s Íránem je spíše negativní a rozhodně se nedá tvrdit, že by vzájemné vztahy byly plné bezmezné důvěry. Toto rozhodnutí by však mělo být přijato dříve než později. Ankara totiž velmi snadno může zjistit, že při sledování svých ambicí skončila s prázdnou náručí na jedné straně a rozladěnými hlavními partnery Turecka na Západě na straně druhé.
Michal Thim
autor je hlavním analytikem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Článek čerpá ze série rozhovorů s tureckými experty na téma íránsko-tureckých vztahů podniknutých v Ankaře a Istanbulu ve dnech 14. dubna až 6. května 2010.
tisknout