Evropská obrana s Lisabonem nemusí být k smíchu

 "Nikdo vás nemůže nutit, abyste vysílali své vojáky do evropských operací," slyšeli irští voliči před opakovaným referendem o Lisabonské smlouvě. A Irsko si dokonce zachová právo veta při rozhodování, zda Evropská unie vůbec vyšle své vojáky do konkrétní bojové operace či mírové mise. To vše je pravda. Ale ne všichni mají obavy z ambicioznější evropské obranné politiky. Zastánci evropské integrace doufají, že až Václav Klaus dokončí ratifikaci Lisabonské smlouvy, vydá se Evropská unie definitivně cestou posilování svých vojenských "svalů".

Nemá se to týkat všech zemí EU, tím si mohou být jisti jak neutrální Irové, tak další státy, které nadšením pro vojenské operace nehýří. Lisabonská smlouva totiž umožňuje vznik "tvrdého jádra" států, které vsadí na posílenou spolupráci v obranné a bezpečnostní politice. Pokud se představy advokátů takového vývoje naplní, zrodí se v této oblasti jakási obdoba eurozóny s omezeným počtem členů. Země, které budou chtít napříště vstoupit do onoho tvrdého jádra, budou muset splnit určité požadavky. Například dosáhnout dostatečně vysokých obranných rozpočtů.

Soft power už nestačí?
Mnozí Evropané zatím sázejí spíše na soft power – měkkou moc. Javier Solana, který řídí zahraniční politiku EU, vidí její přidanou hodnotu především v humanitární pomoci, krizovém managementu, politickém dialogu a zprostředkování. Evropské zahraniční mise se týkají monitorování hranic, dohledu nad mírovými dohodami, budování justičních systémů či ochrany lodí před piráty. Ještě před deseti lety byly podobné mise těžko představitelné, v Bruselu se mluví o velkém úspěchu. Ambicioznější Evropané ale mají pocit, že celá vojenská dimenze EU je ve skutečnosti mnohým k smíchu – ať už ve Washingtonu, Moskvě či Pekingu. Vize rychlého razantního zásahu ozbrojených sil EU je zatím představou z jiného světa. Unie má sice své síly rychlé reakce – takzvané battle groups, ty ale ještě nikdy nebyly nikam vyslány.

Máme-li být bráni vážně a chce-li Evropa mít vliv na světové dění a cítit se bezpečně, musí být schopna přinejmenším pohrozit svou vojenskou silou, říkají kritici. Nejen "soft power", ale také tvrdá "hard power" je důležitá.

Nikde není řečeno, že Lisabonská smlouva bude automaticky znamenat zásadní přelom. Evropská unie není vojenská aliance, prohlašuje Javier Solana a tento jeho výrok bude určitě platný i pro příští léta. V Lisabonské smlouvě se ale také píše o "misích bojových sil k řešení krizí, včetně misí pro prosazování míru, a stabilizačních operacích po ukončení konfliktů." A vytvoření onoho "tvrdého jádra" zemí po ratifikaci Lisabonu už nebude tak snadné zabránit – v tomto případě se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Na další rozhodování uvnitř tohoto spolku už nebudou mít ostatní země EU vliv, i když vyslání jednotek pod hlavičkou EU do vojenské operace by podle lisabonských pravidel museli schválit všichni.

Sarkozyho manévr
Jak daleko jsou plány na vybudování "tvrdého jádra"? Z diplomatických zdrojů proniká, že příslušné návrhy už mají na příslušných úřadech zemí EU připravené v šuplíku. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy se přemístí z šuplíků na jednací stoly. Ke konečnému schválení to pak samozřejmě může být ještě dlouhá cesta a výsledek vůbec není jistý. Přirozeně se očekává, že tahounem bude Francie. Signálem, že se opravdu "něco chystá", byla letošní událost, která na první pohled s posílením evropské obrany přímo nesouvisí – plné zapojení Francie do struktur NATO. Jenže právě tímto manévrem se francouzský neogaullistický prezident Nicolas Sarkozy především rozhodl posílit evropskou obranu. Velká část Evropanů totiž vidí v NATO základ jakékoliv bezpečnostní a vojenské spolupráce. Bez uznání role NATO by Francie se svými plány neprorazila.

Přečtěte si na natoaktual.cz související materiál: Francouzský "návrat do NATO" posiluje ESDP

To vše se ostatně odrazilo i v textu Lisabonské smlouvy – závazky, které z ní vyplývají, "jsou v souladu se závazky v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, která zůstává pro ty členské státy, které jsou jejími členy, základem jejich společné obrany a fórem pro její provádění." Francouzi se určitě nevzdávají autonomní evropské politiky méně závislé na Spojených státech. Ale podle všeho realisticky připouštějí, že prvním krokem musí být vytvoření "evropského pilíře" uvnitř NATO.

Obama to jistí
Sarkozyho záměry se dokonce zdají být zcela v souladu s představami amerického prezidenta Baracka Obamy. Washingtonské obavy z evropských autonomních plánů se váží spíše k éře George Bushe mladšího. Ve Washingtonu dnes buď evropskou obranu nepovažují za tak důležitý projekt, aby mu vůbec věnovali pozornost, nebo naopak předpokládají, že zvýšená aktivita Evropy ve vojenské oblasti by mohla Americe jen prospět – protože by snížila obrovskou zátěž v zahraničních operacích, kterou zatím Američané nesou na svých bedrech. A Sarkozym posílené pojítko Evropy a Ameriky v rámci NATO zvyšuje jistotu, že by oba břehy Atlantiku měly do budoucna mířit stejným směrem.

Šéf Centra pro evropskou reformu Charles Grant dokonce předpokládá, že Američané by mohli přesvědčovat britské konzervativce, aby změnili svůj odmítavý postoj vůči evropskému projektu.

Ať tak či onak, centrum pozornosti se nyní přesouvá do Londýna. V příštích volbách asi zvítězí eurokritičtí konzervativci. Je ovšem také dost pravděpodobné, že by jako vládní strana přece jen usměrnili svou dřívější rétoriku do realističtějších vládních kolejí. Už jen z ekonomických důvodů – sdílení zbrojních programů s ostatními Evropany (a Francouzi na prvním místě) se v postkrizové době vysokých rozpočtových deficitů stává nutností. Británie je společně s Francií, Polskem, Řeckem a Bulharskem jednou z pěti zemí EU, které na obranu utrácí více než dvě procenta hrubého domácího produktu. A Britové jsou také zaháčkováni v evropských zbrojních projektech včetně stíhacích letounů Eurofighter. Londýn by tak nakonec mohl hledat střední cestu – nikoliv přímá účast, ale spolupráce s tvrdým jádrem.

Němci stranou? Nikdy!
Zatímco pro Brity může být evropská obrana nakonec cestou, jak ušetřit a vynakládat finance efektivněji, většina dalších zemí – pokud by se poohlížela po vznikajícím "tvrdém jádru" – by zřejmě musela své obranné výdaje zvýšit. Právě v tom lze ovšem také hledat strategii, jak k evropské obraně více přitáhnout třetího důležitého hráče vedle Francie a Británie – Německo. Představa, že by Němci zůstali stranou klíčového evropského projektu, by pro Berlín byla těžko stravitelná. A bylo by mimochodem zajímavé sledovat, jak by se k podobnému dilematu postavili Češi, kteří už stojí mimo jiné tvrdé jádro – měnovou unii.

Přečtěte si další původní materiál Jana Žižky pro natoaktual.cz: Battle groups: EU není ani trpaslík, ani obr

Optimistický projekt je tedy na světě, ale odpůrci evropské integrace se zatím vzdávat rozhodně nemusejí. Příslušné pasáže Lisabonské smlouvy jsou zatím pouhým textem, který také nemusí být nikdy převeden do praxe. Faktorů, které mohou zbrzdit ambiciózní plány je dost: ekonomická krize, neschopnost Evropanů dohodnout se v klíčových momentech (jako byl začátek války v Iráku), ale také protichůdné ambice Francouzů a Britů zůstat mezi privilegovanými zeměmi globálního "nukleárního klubu" a tudíž neochota přenést vlastní výsostné postavení na Evropskou unii.

Vzpomeňme si: byli to sami Francouzi, kteří už v roce 1954 pohřbili vlastní projekt Evropského obranného společenství.

Jan Žižka
autor je zástupcem šéfredaktora deníku E15