Battle groups: EU není ani trpaslík, ani obr

Jedno takové uskupení vytvořili Češi společně se Slováky a právě tato battle group má pohotovost od letošního července do prosince. Další bojová uskupení vytvořili například Němci s Francouzi, Italové s Maďary a Slovinci či samostatně Britové.

V případě potřeby mohou být vyslány dvě battle groups najednou do vojenských misí ve vzdálenosti až šesti tisíc kilometrů od Bruselu. Na místě konfliktu pak mají být evropští vojáci do deseti dnů. A zastánci evropské integrace doufají, že obranná politika EU ještě posílí především po schválení Lisabonské smlouvy.

Přesto z Evropské unie ještě žádný opravdový vojenský obr nevyrostl. Dávají to najevo i Švédové, jejichž slovo je dnes v unii slyšet více než obvykle – po Češích totiž nyní v EU předsedají právě oni. Dosud žádná battle group totiž ještě nikde reálně nezasáhla, upozorňuje Stockholm. Tedy jasný důvod k zamyšlení, zda by nasazování bojových uskupení unie nemělo být flexibilnější.

Na misi do Afriky?
Ironií osudu se tak tradičně neutrální Švédsko stává iniciátorem diskuse o silnější vojenské dimenzi Evropské unie. Postoj Stockholmu ovšem má svou logiku – Švédsko není členem NATO, ale má velmi moderní ozbrojené síly. A i když evropské battle groups nemají být alternativou k Severoatlantické alianci, je jasné, že pro země jako Švédsko jsou mise EU zvlášť důležité. Battle groups by do budoucna mohly zasahovat v různých typech operací – v humanitárních misích, při prosazování či udržování míru, odzbrojování znesvářených stran nebo poválečné obnově.

Dnes se hodně v této souvislosti mluví především o Africe, kontinentu několika nebezpečných konfliktů. To už je ale věc politického rozhodování. Vyslali bychom své vojáky z evropských battle groups na černý kontinent? Švédové podle všeho ano, Češi pravděpodobně ne. Bylo by to nepopulární a řada politiků by také bezpochyby připomněla, že Afrika není oblastí českých bezpečnostních zájmů. Naopak Švédové podle dostupných zpráv velmi litovali toho, že pětičlenná severská battle group s jejich účastí loni nebyla vyslána na mise v Čadu a Středoafrické republice.

Češi se Slováky i Němci
Otázka nasazení ve vzdáleném zahraničí ovšem není jediným ožehavým tématem kolem evropských sil rychlé reakce. Koncept battle groups je pro někoho přitažlivý, pro jiného odpudivý tím, že v rámci jednoho uskupení se mohou sejít vojáci různých evropských národů. A to třeba včetně tradičních historických rivalů. Když se zhruba před pěti lety rodil plán německo – rakousko – české battle group, část politiků v Praze varovala před oživováním historických reminiscencí. Leckdo si pak bezpochyby oddechl, když přednost dostala myšlenka česko – slovenského uskupení. A v pražských armádních kruzích pak určitě leckomu lichotilo, že právě v této battle group Češi získali postavení "lead nation" – tedy jakési "vedoucí země". Bojové uskupení o více než 2500 vojácích je z větší části české, Slováci se podílejí čtyřmi stovkami vojáků.

Projekt společné battle group s Němci je ovšem nyní znovu na stole. I když se i mnoha zasvěceným lidem zdálo, že tento plán zcela vyšuměl… Kromě Česka a Německa se má zapojit také Rakousko, Chorvatsko a Makedonie. České ministerstvo obrany potvrzuje, že zástupci těchto států nyní v pracovních skupinách jednají o vojensko-technických aspektech výstavby a přípravy bojového uskupení. A text příslušného "Letter of Intent" by podle stejného zdroje mohl být v blízké době předložen k podpisu ministrům obrany.

Alternativa vůči NATO?
Celková politická situace nasvědčuje tomu, že kritika společného působení Němců a Čechů v jednom uskupení bude mnohem menší než v době, kdy bylo přece jen rozšířenějším zvykem získávat politické body na antiněmeckých náladách. Jinou otázkou je, zda neožijí výtky, podle nichž bojová uskupení EU oslabují tradiční roli NATO. Jedním z terčů českých kritiků Lisabonské smlouvy byla právě obava ze silnější obranné politiky unie po vstupu tohoto dokumentu v platnost. A i zastánci konceptu battle groups na českých ministerstvech se domnívají, že by pak Česko mohlo být pod větším tlakem, aby vyslalo své vojáky třeba právě do Afriky.

Původní plán německo – rakousko – české battle group, u jejíhož zrodu stál například současný český velvyslanec v Berlíně Rudolf Jindrák, byl postaven nejen na ideji zcela nové formy spolupráce s Německem, ale také s Rakouskem. Právě postavení Rakouska je v tomto ohledu specifické – podobně jako Švédsko je neutrální zemí, která není členem Severoatlantické aliance. Toho samozřejmě využívali kritici celého konceptu, podle nichž byla právě chystaná účast Rakouska důkazem, že jde o jednotky, které nemají s jakoukoliv součinností s NATO vůbec nic společného.

Faktem je, že Evropská unie oficiálně stále uznává primární roli NATO při zajišťování evropské bezpečnosti. Role evropských jednotek je z tohoto hlediska spíše doplňující. Ale pravdou je i to, že v minulosti to při dojednávání součinnosti mezi oběma organizacemi také nejednou zaskřípalo. Není pochyb o tom, že zastánci evropské integrace vidí v bojových uskupeních zárodek silných autonomních kapacit unie, které nebudou přímo závislé ani na Aalianci, ani na Spojených státech. A advokáti silné transatlantické vazby mezi Evropou a Amerikou budou naopak vždy proti tomu, aby EU vytvářela jakékoliv paralelní struktury vůči NATO.

Ostatně také argument, podle něhož je nutné battle groups co nejrychleji poslat do akce, aby Evropská unie prokázala svoji vojenskou sílu, leckde narazí na nepochopení. České ministerstvo obrany uvádí, že není nutné hledat příležitost k nasazení bojového uskupení EU za každou cenu. Důležité je, že EU má efektivní nástroj, s jehož pomocí může velmi rychle reagovat na krizové situace. Je to pouhá teorie? Možná spíše postoj, který odpovídá době, kdy Evropa už není oním trpaslíkem, ale do role vojenského obra zatím také nedorostla.

Jan Žižka
Autor je zástupcem šéfredaktora deníku E15