Polsko se velmi odlišuje od Česka, Slovenska či Maďarska také tím, že jeho obyvatelstvo bere velice vážně bezpečnostní situaci své země, že v něm ani zdaleka neplatí onen pocit, že armáda není vlastně potřeba, neboť jsme obklopeni samými přáteli a z bezprostředního okolí nám nic nehrozí. Polsko se v tomto spíše blíží pobaltským státům, které si jsou stejně jako Varšava vědomy křehkosti svého postavení, potenciální nestability regionu, v němž se nacházejí, a především sousedství Ruska.
Ruska, které sice měřeno čistě ekonomickým pohledem je velmocí druhé kategorie, ale z čistě vojenského a strategického pohledu je státem, jež nemá v Evropě rovnocenného protivníka. O Evropě středovýchodní nemluvě.
Polsko s Ruskem, přes "odsun" vlivu Moskvy o stovky kilometrů na Východ, stále přímo sousedí. Kaliningradská enkláva, nejvýraznější geopolitická "anomálie" na mapě Evropy, je pozůstatkem druhé světové války a zůstává klínem vraženým přímo do středu evropského kontinentu.
Pro Polsko je klíčová také otázka Běloruska a Ukrajiny, které ani téměř dvacet let po rozpadu Sovětského svazu nejsou stabilními státy a jejich dlouhodobá existence není ani dnes zaručena, o plné nezávislosti na Moskvě nemluvě. Polsko, jako jediný stát z nových členských zemí NATO, má svoji vlastní, velmi výraznou "východní politiku", založenou mimo jiné na heslu části polské pařížské emigrace "bez svobodné Ukrajiny nebude svobodného Polska". V roce 1939 došlo v posledních dvě stě padesáti letech už k čtvrtému dělení Polska, při němž zmizelo zcela z mapy, aby pak Poláci přinesli největší oběti ze všech národů za obnovení své státnosti, jež byla následně znejistěna posunem celé země o 300 kilometrů na Západ. Nic z toho žádný středoevropský národ, dokonce ani Němci, nezažil.
Členství v NATO nestačí?
Proto není divu, že se Poláci, na rozdíl od Čechů, Maďarů či Slováků, neuspokojili samotným ziskem členství v NATO, ale velice pozorně sledují jeho vývoj a debata o "nové strategické koncepci Aliance" je v posledních měsících jedním z důležitých celospolečenských témat. A řekněme si to přímo, i obav o budoucnost NATO a jeho další existenci.
Přestože Poláci mají určitý sklon k romantickému přeceňování své role, nepřehánějí příliš, pokud tvrdí, že jak napsal nejvýznamnější polský list Gazeta Wyborcza "nová strategická koncepce NATO se začala rodit v Krakově". Konference na konci února tohoto roku byla skutečně velice významným fórem a projev odstupujícího generálního tajemníka NATO Jaap Hoop de Scheffera byl v této debatě zřejmě nejvýznamnějších dosavadním veřejným vystoupením. Z polského hlediska o to důležitějším, že ministr zahraničí a zcela dominantní tvůrce polské bezpečnostní politiky Radoslaw Sikorski po tomto projevu prohlásil, že se s pohledy Hoop de Scheffera Polsko zcela shoduje. Schefferova "krakovská" vize by se dala shrnout do čtyř bodů.
Za prvé Aliance musí jasně definovat nové, aktuální, hrozby.
Za druhé musí definovat, v jakých případech, vedle čistě vojenského napadení, platí Washingtonská dohoda, která garantuje obranu napadaného státu všemi členy NATO.
Za třetí jak bude NATO spolupracovat a propojeno s OSN či EU (ale i se státy jako Rusko či Čína), bez jejichž pomoci nelze řešit otázky jako Afghánistán či Balkán.
A za čtvrté je to přinejmenším částečná změna tradičních ozbrojených sil, určených k obraně území Aliance, v mobilní síly schopné rychle zasáhnout kdekoli na světě.
Tento zásadní souhlas, vyslovený Sikorskim, však neznamená, že by v Polsku i o těchto čtyřech pilířích nové koncepce NATO neprobíhala debata. Ministr obrany Bogdan Klich například veřejně varoval před přílišným rozšířením úkolů Aliance – i na takové oblasti jako je boj proti globálnímu oteplení.
Otázkou, a to i z hlediska velice omezených zdrojů, je i přeměna nejméně části armád členských států v "expediční síly". Polsko do svých zahraničních misí v posledním desetiletí velice investovalo – materiálně i lidsky – a do jisté míry se ocitlo na kraji svých možností. V době "iráckého schisma" bylo společně s Velkou Británií nejzásadnějším spojencem USA v Iráku a i jeho angažmá na Balkáně či v Afghánistánu je mnohem zásadnější než dalších "nových členů" NATO.
Gruzie jako varování
Současně však Polsko s velkými obavami sleduje vzrůstající sílu i agresivitu postjelcinovského Ruska, svého souseda, s nímž se na východě Evropy polské strategické zájmy přímo střetávají a jemuž je silná proamerická orientace Varšavy (na rozdíl od "proruské" Evropy západní) trnem v oku. Z války v Gruzii, které se Polsko tvrdě zastalo, vyvodila Varšava dokonce nutnost "vyšších záruk bezpečnosti", než je NATO, jež se staly součástí dohod s USA o protiraketové základně. Pro Polsko (ale nejen pro něj) je životně důležité pokračování rozšíření NATO na Východ o Ukrajinu, Gruzii a další postsovětské státy, protože si je vědomo (na rozdíl od velké části EU) limitů spolupráce s Ruskem a z toho vyplývající rovnice – když nebudou postsovětské země v NATO, dostanou se do područí Moskvy. Nejde o nějakou protiruskou hysterii, současný kabinet Donalda Tuska se snaží o velmi pragmatické vztahy s Ruskem. Jde o zhodnocení situace, které se zakládá na hlubokých znalostech Ruska a ruského prostředí i analýzy kroků Kremlu. Především v tomto směru je proto třeba Polsku naslouchat. A dát polskému hlasu váhu, kterou by ve východní politice NATO mělo mít. Tedy váhu zásadní.
Luboš Palata
Autor je zástupcem vedoucího zahraniční rubriky českých Lidových novin
a českým a slovenským zpravodajem Gazety Wyborczi a stálým zpravodajem German Times.
Je nositelem několika českých i zahraničích novinářských ocenění.
tisknout