Ne vždy však bylo zmíněno, že přehodnocení vztahu k Alianci je pouze jednou z několika změn v systému zajištění francouzské bezpečnosti. I přes návrat do vojenských aliančních struktur totiž francouzská podpora společné Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP) a zdůrazňování vlastní suverenity zůstávají neměnnou konstantou – změny doznávají pouze používané prostředky.
Generál Charles de Gaulle vystoupil z vojenských struktur NATO v roce 1966 na protest proti americké dominanci v Alianci. A čtyřicet let poté zůstává otázka amerického vlivu na evropskou bezpečnost stále úhelným kamenem francouzko-amerických vztahů, což za předchozích prezidentů znamenalo otevřené soupeření obou zemí. Sarkozy však kromě nesporného proamerikanismu přinesl do francouzské politiky také názor, že je snadnější tuto situaci ovlivnit „zevnitř, než zvenčí“. Návrat v Sarkozyho podání sice má i svůj idealistický podtext, ale k uspokojení zbytku politických elit musí splnit především následující tři cíle:
- účastnit se plánování a řízení operací
- sladit francouzské standardy, koncepty a doktríny se spojenci, kteří jsou k nízké interoperabilitě francouzských sil kritičtí
- posílit roli vlastního obranného průmyslu a zajistit mu účast na programech budování strategických přepravních kapacit, systému spojení, průzkumu a protiraketové obrany.
Velkou roli hraje i zjevné zaostávání Francie za některými evropskými partnery (Velká Británie, Německo), jež jsou schopni své názory na směřování Aliance prosazovat mnohem účinněji. Konkrétně Francie zaostává za Velkou Británií především v interoperabilitě s ozbrojenými silami USA. V roce 2003 činil koeficient interoperability britské armády s USA 0,8 - pokud USA přiřadíme 1 - a francouzský jen 0,4 - od té doby se podle dostupných dat nezměnilo téměř nic a zaostávání je tak zřejmé dosud.
“La grande nation” - jak francouzský návrat chápat?
Proamerická rétorika prezidenta Sarkozyho posloužila velmi dobře jako prostředek k získání podpory USA při reintegraci Francie. Je ji ale potřeba chápat v kontextu nové Obamovy administrativy, která si tak může připsat zásluhy za obnovení transatlantické jednoty a dobrých vztahů s Francií, jež byly narušeny za předchozí vlády. Přestože někteří analytici nazývají Sarkozyho díky jeho postoji k USA novým Blairem, velká část francouzské politické scény tento entusiasmus nesdílí. Jejich cílem bylo po 60 let snížit vliv USA v Evropě a nezávislá ESDP vedená Francií k tomu byla vhodným nástrojem. Jakkoliv upřímně tedy Sarkozy myslí svůj postoj k NATO, musí stále brát ohled na zbytek politické scény.
Snahy o užší zapojení země do NATO pocházejí již z Chiracovy éry, ovšem ztroskotaly na neochotě Američanů poskytnout Francouzům vhodnou náhradu v podobě prestižních velitelských postů. Situace se sice změnila a Francie dosáhla významných ústupků v podobě Velitelství pro transformaci (ACT) a lisabonského velitelství Sil rychlé reakce NATO (NRF).
|
|
I tak se dá předpokládat, že v Alianci bude panovat obava ze skutečné ceny za francouzský návrat. Jisté je, že francouzské přehodnocení postoje k NATO není krokem samo o sobě a má Francii přinést dlouhodobý zisk – a především evropští členové NATO však mají právo se domnívat, že tímto ziskem je francouzská dominance na evropském hřišti.
Návrat do vojenských struktur NATO totiž není popřením ESDP – nýbrž překvapivě slouží k jejímu posílení. Znepokojení z obnovení starých snah Francie vytvořit blok států Evropské unie, který bude jednat v NATO jako unitární aktér, lze vycítit i v USA. Nově nalezená shoda obou velmocí tak může brzy dostat vážné trhliny ve chvíli, kdy USA pohlédnou dále než na Sarkozyho přátelský úsměv. Do NATO nevstupuje malá postkomunistická země idealisticky hledící k USA – do NATO se vrací aktér s potenciálem prosadit svou vizi – a ta se v budoucnu nebude s tou americkou pokaždé shodovat.
Francie nyní má ambici Alianci změnit zevnitř
Velitelství pro transformaci v Norfolku a lisabonská NRF jsou formálními projevy francouzského návratu – nebyla však jedinou podmínkou. Francie se vrací do NATO s plným odhodláním organizaci změnit zevnitř – a tedy nikoliv se pouze postavit po bok USA. Kritické hlasy zaznívají především na adresu přebujelé byrokracie a příliš mohutných velitelských struktur. Taková výtka může znít překvapivě ze země, jejíž podmínkou bylo některá z těchto velitelství získat. Avšak vzhledem k plánovanému snížení početních stavů armády o 54 000 mužů bude mít Francie potíže nalézt dostatečné množství důstojníků vyčleněných pro ESDP – obsadit dalších téměř 900 postů v aliančních strukturách tak bude obtížnější, než se na první pohled zdá.
Další oblastí, ve které Francie zaostává je totiž právě počet pozic v klíčových velitelstvích - jestliže Němci i Britové měli cca 800 míst v různých strukturách, Francie měla v roce 2007 jen 290 (z toho jen 110 v integrovaných strukturách nejvyššího významu - IMS, ACO, ACT - a nevelela žádné z nich).
Transformace velitelských struktur by se však dotkla především Britů a Němců – což při snížených personálních nárocích zvýší francouzský vliv. Pro Washington je navíc současnou prioritou Afghánistán – velitelské posty, které Francie obdrží, s ním však nemají mnoho do činění. Naopak zvýšení počtu francouzských vojáků v Afghánistánu je jedním z amerických požadavků a již bylo přislíbeno. Očekávat však navýšení na úroveň britské účasti je přehnané – pravděpodobnější je spíše přímá účast v boji, tedy přemístění francouzských jednotek do neklidnějších oblastí Afghánistánu na jihu země.
NATO: „jedna – ovšem nikoliv pouze jediná cesta kupředu“
I po návratu do vojenských struktur zůstává NATO jen jedním z nástrojů k naplnění změněných priorit obrany a bezpečnosti Francie. Je pouze součástí celkové strategické revize, vyjádřené v nové Bílé knize obrany, kde je i nadále kladen důraz na ESDP.
Jádrem Sarkozyho snah o zefektivnění ESDP je vybudování projektu, jenž je mnohými nazýván „evropská armáda“. V praxi má šestice nejsilnějších evropských zemí (Británie, Francie, Německo, Itálie, Polsko a Španělsko):
-
poskytnout každá 10 000 mužů do společných „intervenčních sil“
-
zavázat se nesnižovat své výdaje na obranu pod 2 % HDP.
Zcela opuštěny nejsou ani plány na vybudování ryze evropských plánovacích struktur. Ty mají umožnit operační plánování nezávislé na NATO – a to i přes francouzská ujištění o neduplikaci kapacit, které je Aliance schopna sama poskytnout.
Sarkozyho bezpečnostní politika měla vždy silný hospodářský rozměr a v tomto rámci je třeba vnímat návrhy na vytvoření společného zbrojního trhu v rámci EU a společné politiky zbrojního exportu. Téměř jako z dob prezidenta Chiraca zní návrh na vybudování evropské „task group“ zformované okolo francouzské nebo britské letadlové lodě (k čemuž je vhodnější právě francouzský Charles de Gaulle). Jednoznačným motivem francouzských snah v oblasti ESDP vždy bylo ušetřit finanční prostředky, avšak současně si zachovat svůj vliv v neztenčené míře. K tomuto cíli se ESDP hodí mnohem více než NATO, jež je zcela nesporně dominováno USA. Naopak návrat do vojenských struktur NATO umožňuje snazší přístup k moderním vojenským technologiím a doktrínám. Společná Evropská bezpečnostní a obranná politika tak představuje politický a NATO vojenský nástroj k udržení vlivu Francie ve světě.
Některé evropské země v čele s Velkou Británií oponují vytvoření autonomního vojenského plánování EU, protože tak může dojít k duplikaci existujícího Nejvyššího velitelství aliančních sil v Evropě (známého jako SHAPE). Zároveň se obávají, že společný zbrojní trh zemí EU přinese jen těžkosti v zbrojní kooperaci s neevropskými zeměmi (především USA). A pomoci Francii zlomit britský odpor v těchto otázkách může pouze tlak USA.
Pro Spojené státy pak představuje Sarkozyho přístup dilema. Na jedné straně si přejí, aby Evropa převzala větší část zodpovědnosti za transatlantickou bezpečnost. Na straně druhé ale nechtějí, aby se tak stalo na úkor NATO a svého vlastního vlivu. Plnohodnotné členství Francie v NATO je tedy přijatelným kompromisem. Za opuštění předsudků vůči ESDP a volnou ruku pro Francii v Evropě, očekávají USA větší zapojení Francie v Afghánistánu.
Sarkozy může tedy chtít „více NATO“ – tím však říká, že bude chtít dosáhnout více i v Evropě. Jak totiž francouzský prezident prohlásil v jednom ze svých projevů: „Není Francie bez Evropy – ale nelze si představit ani Evropu bez silné Francie“.
Lukáš Dyčka
Autor je studentem bezpečnostních a strategických studií
Masarykovy univerzity v Brně
tisknout