Přístup k zajištění obrany a bezpečnosti Francie je výsledkem balancování v trojúhelníku mezi NATO, Evropskou bezpečnostní a obrannou politikou (ESDP) a tradičně silným důrazem na samostatný postoj Francie. Jestliže za prezidenta Chiraca bylo NATO v pozadí, lze od Sarkozyho očekávat nastolení rovnováhy mezi NATO na jedné straně a Francií s ESDP na straně druhé. Posun ve prospěch NATO však nelze chápat v nijak dramatických intencích. Sarkozy je sice obecně vnímán jako
| O NATO se Sarkozy vyjádřil, že: „Jde o výkonnou vojenskou organizaci, která ovšem postrádá dlouhodobý cíl“. |
Návrat do Evropy
Prvním konkrétním Sarkozyho příspěvkem k debatě o směřováni ESDP je výzva k vybudování soběstačných sil k obraně území a obyvatelstva zemí EU. Případný úspěch této myšlenky by významně posunul ESDP za hranice – v současné době převažujícího - krizového managmentu, čímž by ovšem došlo k narušení Sarkozyho vyjádření o nutnosti nezdvojovat kapacity EU a NATO. Přes poměrně konkrétně a detailně navržené změny s dalekosáhlým dopadem postrádají Sarkozyho návrhy k dalšímu vývoji ESDP výraznější institucionální a politický rámec.
Podstata Sarkozyho plánů leží v posílení materiální základny a v podpoře obranného průmyslu. Snížení jeho fragmentace a zvýšení dynamičnosti je jedním z proklamovaných plánů, přičemž cesta vede přes podporu a aktivní účast ve společných evropských projektech. Podporu vyjádřil především posílení strategických přepravních kapacit, rozvoji systémů včasné výstrahy a v neposlední řadě i projektu britsko-francouzské letadlové lodě. V několika svých prohlášeních také vyzval menší členy EU k navýšení výdajů na obranu na 2 % HDP a varoval, že: „Je nepřípustné aby Francie, Velká Británie a Německo platily bezpečnost všech ostatních“.
„Sarkozyho“ předseda vlády François Fillon vypracoval seznam pěti oblastí, ve kterých je nutno posílit činnost ESDP: (1) rozšířit a lépe koordinovat práci zpravodajských služeb a to především v boji proti terorismu; (2) zvýšit akceschopnost a rozmístitelnost sil; (3) zvýšit výdaje na obranný výzkum a vývoj; (4) vypracovat a zavést Evropskou strategii obranného průmyslu; (5) zaujmout společné evropské stanovisko k protiraketové obraně. Sarkozyho postoj k základnám protiraketového systému v Evropě vyjadřuje mírné znepokojení s politickou agresivitou s jakou USA tyto základny prosazují, nicméně nepovažuje je za vojenské ohrožení Ruska. Konečný postoj Francie k tomuto problému bude ovlivněn vlastními zdroji a opět schopnostmi obranného průmyslu – v případě pomalého procesu centralizace a pokračujícím nízkým výdajům v celoevropském měřítku lze předpokládat příklon k tradiční politice jadernému odstrašení namísto nové (dražší) varianty protiraketového deštníku.
Jaká cesta pro Francii v NATO?
O NATO se Sarkozy vyjádřil, že: „Jde o výkonnou vojenskou organizaci, která ovšem postrádá dlouhodobý cíl“. Zastává také tradičně odmítavé francouzské stanovisko k přeměně NATO na globální organizaci s úkoly na pomezí humanitárních, vojenských a policejních aktivit. Pro Sarkozyho musí NATO zůstat obrannou aliancí zaměřenou na zajištění evropské bezpečnosti a bez ambicí nahrazovat roli OSN. Podle ustanovení Berlin Plus by EU měla být schopna plně využívat kapacit NATO především v oblasti plánování, kontroly a velení. Nicméně jeho postoj je ovlivněn vnímáním rozdílných geopolitických cílů USA a evropských členů, jejichž větší autonomie podle něj nijak USA neohrozí.
Francie by do budoucna měla v NATO splnit především tyto tři body: 1) účastnit se plánování a řízení operací; 2) sladit francouzské standardy, koncepty a doktríny se svými spojenci – nejen s USA, ale především se svými nejbližšími partnery Velkou Británií a Německem, kteří jsou k nízké interoperabilitě francouzských sil kritičtí; 3) posílit roli vlastního obranného průmyslu a zajistit mu účast na programech budování strategických přepravních kapacit, systému spojení, průzkumu a protiraketové obrany. K dosažení těchto cílů lze očekávat další navyšování počtů francouzského personálu v řídích strukturách NATO – ten již vzrostl ze 117 „styčných důstojníků“ v roce 1992 na 290 francouzských zástupců ve všech strukturách velení (od roku 2002 i v obou strategických velitelstvích).
Další navyšování stavů bylo oznámeno také v Afghánistánu, který Sarkozy považuje za klíčovou oblast pro NATO. Tento postoj je především v USA chápán jako výraz Sarkozyho proamerického postoje. Otázkou zůstává nakolik tomu tak ve skutečnosti je – k vyslání vojáků do Iráku se totiž Francie nechystá a Afghánistán tak bude první skutečnou zkouškou nové pozice Francie v NATO. V současné době v Afghánistánu působí 1 050 Francouzů v rámci sil ISAF pod velením NATO a dalších 3 000 můžu je nasazeno k zajištění námořní a vzdušné podpory Američany vedené operace Enduring Freedom (jak z letadlové lodi Charles de Gaulle, tak i z pozemních základen Dušanbe v Tádžikistánu a od října 2007 z afghánského Kandaháru). Současné tvrdé boje na jihu země však nastolují otázku, jak bude nová hlava státu reagovat, vyskytne-li se nutnost vyslat další vojáky? Pokud bude Sarkozyho reakce nedostatečná, podkope to jeho kredibilitu mezi spojenci především v USA, Velké Británii a Kanadě a výrazně sníží důvěru ve schopnost Francie plnit své zahraničně-politické závazky.
Další výzvou, s níž se bude muset Nicolas Sarkozy vypořádat, je Kosovo. Francie významně podporovala návrh Martii Ahtisaariho, podle nějž by měla celá provincie získat nezávislost pod mezinárodním dohledem. I kdyby však mohl být zlomen odpor Ruska v Radě bezpečnosti OSN, nebude pro 16 000 mužů sil NATO (včetně 2 000 Francouzů) nesnadné udržet mír mezi Albánci a Srby. Pokud se ukáže, že není možné vytvořit fungující multietnický stát, zvýší se riziko separatistických tendencí v okolních státech, což poznamená stabilitu celého Balkánu a tím i EU.
Ambiciózní plány – nejistá budoucnost
Nástup Nicolase Sarkozyho rozhodně neznamená žádné převratné změny ve francouzské bezpečnostní politice. Ty, které nastanou, budou mít spíše podobu postupného procesu. V postbipolárním světě nemá samostatná zahraniční politika evropských velmocí příliš šancí na úspěch. Tony Blair toto dilema řešil přimknutím se k USA. Francie však nyní paradoxně profituje z Chiracova vymezení se proti nim. Jak ukázal Sarkozyho úspěch s propuštěním bulharských zdravotních sester v Libyi, může Francie vyjednávat a dosahovat úspěchů tam, kde USA a Velká Británie jsou odmítány. V Palestině se Sarkozymu nabízí možnost využít započatých jednání s Hamasem. Případný úspěšný průběh by dával Francii šanci hrát důležitou roli na Blízkém východě a přispět k uklidnění vztahů Íránu se Západem. Avšak strategická orientace Francie je definována již delší dobu a je jisté, že Evropa a ESDP zůstanou stále v centru pozornosti francouzského obranné politiky.
Nástup Sarkozyho nazývají někteří francouzští komentátoři jako „návrat do Evropy“, to znamená do ESDP. Je však nejasné kolik politického kapitálu a úsilí nový prezident do posílení ESDP opravdu vloží a zda najde v Evropě partnery (počínaje Velkou Británií) k realizaci svých plánů.
Lukáš Dyčka
Autor studuje bezpečnostní a strategická studia
na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity
tisknout