natoaktual.cz

Česká debata o protiraketové obraně - divoký začátek a nejasný konec?

15. listopadu 2006  15:48
Po výsledku voleb do amerického Kongresu a části Senátu je nejasný nejbližší osud jednání o protiraketové základně. Jednak v reakci na porážku Republikánů rezignoval ministr obrany USA Rumsfled a zároveň se do klíčových pozic v Kongresu dostávají Demokraté, kteří se prezentovali jako mnohem skeptičtější vůči globálnímu rozšíření projektu protiraketové obrany.  

Zprávy v amerických médiích o záměru Pentagonu požádat o vyčlenění finančních prostředků ve výši 56 milionů USD v rozpočtu na rok 2007 k přípravě výstavby evropské základny antiraket (interceptors) přitáhly na počátku léta pozornost středoevropské veřejnosti k tématu americké protiraketové obrany (US Missile Defense). Tyto zprávy následně odstartovaly během léta 2006 velmi ostrou politickou a veřejnou debatu, která se v českém kontextu vlastně poprvé za posledních patnáct let zaměřila na důležitou otázku bezpečnostní politiky.

Po patnácti letech významně reflektované téma bezpečnosti
Česká debata o protiraketové obraně prozatím bohužel prakticky pomíjí základní kontext tohoto projektu – fakt, že jde o reakci na konkrétní závažnou bezpečnostní hrozbu v podobě šíření balistických raket a ZHN. Zodpovědná debata se nemůže tomuto rámci vyhnout a politici by měli jasně odpovědět na základní otázky vyplývající z této hrozby. První se týká vnímání a hodnocení této hrozby, zda ji tedy ČR má vnímat jako vážnou, dynamicky se vyvíjející a se schopností způsobit výrazné škody v případě uskutečnění raketového útoku proti evropskému cíli. Pokud je odpověď na tuto základní otázku kladná, vyplývá z ní nutnost podniknout kroky k eliminaci či oslabení takové hrozby. V úvahu připadají tři základní typy reakcí – národní, bilaterální nebo multilaterální.

Čistě národní odpověď je v případě ČR (či prakticky jakéhokoliv jiného evropského státu) nerealistická vzhledem k nákladům protiraketového systému. V úvahu tedy připadají kooperativní řešení – buď bilaterální se státem, který je ve vývoji protiraketových technologií nejdále a ČR k němu pojí spojenecké vazby, nebo multilaterální v rámci NATO nebo EU. Čeští politici by se tedy měli jasně přihlásit k jednomu z těchto řešení a přijmout i jeho případné slabiny.

Nepřesně je v ČR podávané také téma, zda zvolit pro ochranu před balistickými raketami americký nebo alianční systém. Ve skutečnosti se nejedná o dvě navzájem se vylučující volby. Americký protiraketový systém je v současnosti jediný dostatečně pokročilý a může být po roce 2010 rozmístěn i v Evropě. Naproti tomu NATO se nachází v mnohem prvotnější fázi rozhodovacího procesu.

V rámci Aliance probíhá prozatím spolupráce na vývoji menšího systému protiraketové obrany bojiště (ALTBMD), tj. buď ochrany rozmístěných jednotek nebo velikostně omezených populačních center Aliance. Tento systém pro NATO vyvíjí konsorcium firem pod vedením firmy SAIC a očekává se, že by mohl být funkční po r. 2010.

Protiraketová obrana v režii NATO a výchozí podmínky
Na summitu v Praze v listopadu 2002 přijala Aliance závazek vypracovat Studii proveditelnosti protiraketové obrany území členských zemí. Tato studie o rozsahu 10 000 stran byla dokončena v květnu 2006 a její závěr ve stručnosti zní, že obrana celého území NATO proti širokému spektru raketových hrozeb je realizovatelná. Nyní se ovšem musí všech 26 členských států Aliance rozhodnout, zda chtějí takovou protiraketovou obranu NATO vybudovat, jaké národní systémy k tomu poskytnou a kolik financí na tento projekt uvolní ze společných aliančních rozpočtů.

Z podstaty fungování Aliance a stavu vývoje protiraketových technologií je jasné, že alianční systém bude muset vycházet ze stávajících amerických technologií a je předpoklad, že by oba systémy měly být budovány na principu kompatibility a koordinace, nikoliv duplicity. Tento postup může výrazně ovlivnit i evropský spojenec, který vyjde USA vstříc ve věci umístění protiraketové základny na svém území. Vzhledem k historickým zkušenostem se dá téměř s jistotou říci, že pokud nebude funkční americká protiraketová obrana, nebude ani obrana alianční.

Dvoustranná jednání o protiraketové základně by navíc od počátku mohla být prezentována jako iniciativa plně kompatibilní s aliančním postupem. Výstavba americké protiraketové základny ve střední Evropě může sloužit jako předstupeň aliančního systému protiraketové obrany a znamenala by další transfer pokročilých technologií, know-how a zbraňových systémů využitelných pro takový alianční systém. Dosažení dohody o americké protiraketové základně by výrazně ilustrovalo ochotu evropských spojenců sdílet bezpečnostní rizika a přispět nejenom k bezpečnosti vlastní země a evropského kontinentu, ale také k bezpečnosti USA.

Rozhodne jedině samotná ČR: nejde o rok 1968!
Rozhodnutí o strategické otázce bezpečnostní politiky jako je tato je plně v rukách české politické reprezentace, která by se neměla zbavovat své zodpovědnosti laciným gestem odkazujícím na referendum. Ústava ČR naprosto jednoznačně svěřuje pravomoc rozhodnout o zřízení cizích vojenských základen či rozmístění cizích vojenských jednotek na českém území Parlamentu ČR, který jedná na návrh Vlády ČR.

Poslanci a senátoři disponují nezpochybnitelnou demokratickou legitimitou a mohou činit takováto závažná rozhodnutí, za něž pochopitelně musí nést zodpovědnost. V každém případě půjde o suverénní rozhodnutí ČR, které nebude činěno pod hrubým nátlakem jako tomu bylo v roce 1968.

Rozhodování o této otázce by ovšem měla přecházet detailní jednání s americkou stranou, analýza podmínek spolupráce, včetně smluvního zakotvení hlavních právních, funkčně-technických a finančních aspektů. V ideálním případě bude možné zakotvit provázání stávající americké protiraketové obrany s připravovaným aliančním systémem. Jasně by měla být deklarována ochrana evropských spojenců jako důležitý cíl systému. Pokud vyjednávání o smlouvě nebudou úspěšná, nebo ji odmítne Parlament ČR, bude takový výsledek nutné akceptovat a ČR se pak rozhodně nemusí obávat odvetných kroků ze strany USA, neboť její základní spojenecký status nebude ohrožen.

Po výsledku listopadových voleb do amerického Kongresu a části Senátu je nejasný nejbližší osud jednání o protiraketové základně. Jednak v reakci na porážku Republikánů rezignoval ministr obrany USA Donald Rumsfled a zároveň se do klíčových pozic v Kongresu a jeho výborech dostávají Demokraté, kteří se prezentovali jako mnohem skeptičtější vůči globálnímu rozšíření projektu protiraketové obrany.

Omezení jejího rozpočtu je tedy možné očekávat, nic to ovšem nemění na základní otázce - jak naložit s hrozbou balistických raket a jaká protiopatření vůči ní může ČR činit. Čeští politici svým voličům tuto odpověď stále dluží a již započatou debatu by měli dokončit, byť existuje svůdná možnost prohlásit předčasný konec debaty s ohledem na vývoj v Americe. Důležitá strategická otázka, která mnohé napoví i o našem vnímání atlantického spojenectví si ovšem takový úkrok stranou nezaslouží.

Radek Khol
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů

natoaktual.cz
zpět na článek