Když Alí Džinnáh, zakladatel Pákistánu, začínal agitovat ve prospěch pákistánské samostatnosti, užíval konceptu dvou národů, což je pojem zcela neslučitelný s islámem, který uznává jen muslimskou obec - ummu. Islám byl Džinnáhem chápán spíše jako kulturní záležitost a náboženství mělo být otázkou osobní víry.
Ovšem již v prvních volbách bylo téma islámu silně akcentováno, sloužilo totiž jako nejnižší společný jmenovatel většiny zájmových skupin, zároveň byl islám chápán jako jediný účinný nástroj, jak překlenout etnické odlišnosti v rámci Pákistánu.
Vzhledem k první válce s Indií byla velmi zvýrazněna role armády, která se sama chápe jako ochránce pákistánské státnosti. Její zahraniční a bezpečnostní politika dlouhodobě spočívá na třech pilířích či premisách: nepřátelství s Indií, islámem coby identitou a spojenectvím se Západem, především v otázce zbrojního importu, nutno podotknout, že tato politika byla vyznávána i civilními představiteli Pákistánu. Islám tedy plní dvě role - dovnitř utváří pákistánskou identitu a navenek spojuje proti indické hrozbě.
Aby se vojenský režim udržel u moci, musel aktivně vystupovat proti populárním politickým stranám, jedno z těchto opatření spočívalo v silné podpoře islámských politických stran, ať už tradičních jako Džamá´at Ulamá Islámí či radikálních jako v případě Džamá´at Islámí. Armáda v několika případech dokonce zprostředkovala těmto stranám křesla v poslanecké sněmovně či iniciovala založení Spojené rady pro akci - politické těleso vzniklé spoluprací šesti politických stran.
Hlavní období silné kooperace mezi armádou a náboženskými stranami se odehrává v době konfliktu. Například když se Pákistán marně snažil potlačit bangladéškou snahu o emancipaci, zformovali náboženské politické strany polovojenské jednotky v síle přes padesát tisíc mužů, jejich akce mnohdy připomínaly eskadry smrti. Zřejmě největší mohutnosti ovšem dosáhla spolupráce v otázkách Kašmíru a Afghánistánu.V konfliktu s Indií o Džamú a Kašmír se brzy ukázalo, že Pákistán tahá za kratší konec a tak se jal podporovat nestátní teroristické elementy, s jejichž pomocí chtěl v oblasti dosáhnout převahy. Stejně tak se pákistánští představitelé snažili udržet vliv v Afghánistánu, který vnímali jako zdroj možné hrozby secesionismu (v podobě Paštúnistánu), ale především je Afghánistán považován za tzv. strategickou hloubku v případném konfliktu s Indií. V obou těchto případech byla spolupráce s náboženskými stranami velmi prospěšnou a tak se postupně vytvářel trojúhelník vojenského estabilishmentu náboženských stran a radikálních hnutí.
K tomu je nutno připočíst cílenou indoktrinizaci armády islámem v jeho radikálních formách, která byla započata v padesátých letech a svého vrcholu dosáhla za dob Zia ul-Haqa. Dále také mohutný příliv financí z Perského zálivu a především v tomto ohledu nechvalně proslulé Saúdské Arábie, s čímž se pojí i radikalizace islámského diskurzu. Tímto nebezpečný nexus uvnitř země jen sílil.
Podpora Tálibánu byla jen logickým vyústěním dlouhodobého směřování zahraniční a bezpečnostní politiky. Brzy se ovšem ukázalo, že Tálibán odmítá být pouhým nástrojem Pákistánu a začal sledovat vlastní cíle, ovšem ani v tomto období podpora Pákistánu neustávala. Soustavný tlak mezinárodního společenství na Pákistán a několikanásobné pokusy o atentát na Mušarafa přiměly bývalého prezidenta k přehodnocení své politiky, začaly čistky v armádě, zastavení oficiální pomoci teroristům v Kašmíru, byl i učiněn chabý pokus přimět polo-autonomní oblasti při hranici s Afghánistánem k zastavení pomoci poskytované Tálibánu.
Nyní se ukazuje, že islámský radikalismus se zcela vymkl kontrole, sám vojenský estabilišment se stal indoktrinován jeho myšlenkou (asi jedna třetina důstojnického sboru před Mušarafovou čistkou sympatizovala s tímto pojetím). Na území Pákistánu se nyní nachází asi deset až patnáct tisic náboženských škol, z toho plných deset procent hlásá militantní islám. Tyto madrasy jsou zcela mimo efektivní kontrolou státu. Podpora radikálního islamismu také vyústila v sektářské násilí mezi různými větvemi islámu. Rozvoj militantího islámu v Pákistánu je nyní v rukou nestátních aktérů.
Jaké jsou možnosti Pákistánu v boji s islámským radikalismem? Nejdříve musí být zcela přehodnocena zahraničně bezpečnostní politika, kdy se nepřátelství vůči Indii ve světle současného rozvoje vztahů jeví jako přežitek, čímž odpadá i snaha se vůči Indii nábožensky vymezovat. Vláda by konečně měla přestat ustupovat požadavkům náboženských stran a odvrhnout agresivní akcentaci islámu coby identity. Madrasy je nutno dostat pod kontrolu a zastavit příliv saudskoarabských financí. Hlavním bodem ovšem je bezpochyby vážně míněná snaha o revitalizaci demokracie v Pákistánu, jen ona totiž může doopravdy vyjevit slabost náboženských stran. Nezbývá než doufat, že prezident Alí Zardárí a náčelník generálního štábu Taríq Madžid se vydají naznačeným směrem.
Petr Zelinka
redaktor
Journal of Security Issues
