natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Aliance na čtyři způsoby – reflexe summitu v Londýně

    30. prosince 2019  6:08
    Lukáš Dyčka, Baltic Defence College v Tartu
    Komentář k summitu v Londýně v roce 70. výročí vzniku Aliance by se pro autora na první pohled zdál být něčím výjimečným a slavnostním. Měl by být plný vzletných slov o důvěře, bezpečné budoucnosti a především jednotě celého západního světa. Měl by být tématem aktuálním, žhavým a navýsost urgentním. Měl by být projevem obdivu k našim ozbrojeným silám, kompetentnosti našich úřednických aparátů a vizionářství našich politických vůdců. Bohužel tomu tak ale není.  

    Francouzský prezident Emmanuel Macron (uprostřed) s šéfem NATO Jensem Stoltenbergem a britským premiérem Borisem Johnsonem | foto: NATO Photos

    Zatímco totiž Američané, Rusové a Číňané vyvíjejí neviditelné technologie, my jsme mezitím úspěšně vyvinuli neviditelnou Alianci. Ne že by nebyla vidět její vlajka, občas její představitelé a možná i ono otřepané „ #WeAreNATO“, ale co vidět jistě není, je skutečná jednota. A to samo o sobě v současné době kazí jakýkoliv dobrý dojem, který jinak lze z Aliance mít.

    SPECIÁL: SUMMIT NATO V LONDÝNĚ

    Summit v Londýně zkrátka zanechal hořkou pachuť. Pro kontrast si stačí vzpomenout na „veselejší“ období summitů ve Walesu a Varšavě. Na jejich pompu a kredibilní závazky v oblasti výdajů na obranu nebo rozhodnutí o rozmístění eFP v Pobaltí.

    Postavme vedle nich téměř neviditelný Londýn, jehož nejzajímavějším výsledkem byly až bulváru hodné rozpory mezi jednotlivými státníky, a dostaneme úplně jiný obrázek. Koneckonců uspořádat summit NATO ve vnitřně rozvrácené zemi, jejíž skotská část neví, zda do ní patří, a která navíc celá chaoticky směřuje ven z Evropy, je svým způsobem symptomatické.

    Přesto byl Londýn zajímavý alespoň pro pozorovatele. Ukázal, do jakých skupin se země v už poměrně početné Alianci dají rozdělit. S přípustnou mírou zjednodušení lze tvrdit, že napočítáme celkem čtyři odlišné typy členských států a jejich představitelů.

    Patrně nejviditelnější jsou v současné době ti, kteří říkají, že NATO už nic neznamená. Jejím typickým představitelem je francouzský prezident Macron se svým komentářem o „mozkové smrti Aliance“. Není sice jasné, nakolik tak učinil proto, aby rozproudil o problému debatu, anebo jestli šlo jen o květnatý výrok, jimiž je francouzština tak pověstná. Tak či onak pojmenoval jen to, co si dávno myslí už mnozí. Pohříchu bohužel také to, co si myslí a čemu chtějí věřit vnější nepřátelé Aliance.

    Beztvará šedá masa

    Čtvrtá skupina států se podobá beztvaré šedé mase. Davu, v němž se ztratí všichni a všechno. Jsou v ní ti, kteří hlasitě tvrdí, že NATO je pro nás všechny významné – nikdo jim to ale nevěří, protože na rozdíl od slov a proklamací se podle toho nechovají

    Druhou skupinu, reprezentují ti, kteří se skutečně chovají, jako by Aliance už mrtvá byla. Tady rovněž není potřeba chodit pro příklady daleko. Turecký prezident Erdogan anebo jeho ještě významnější americký kolega Donald Trump nám lekci v bezvýznamnosti spojeneckých vazeb dávají opakovaně.

    V případě Donalda Trumpa navíc v Londýně došlo jak k zpochybnění článku 5 při tiskové konferenci s kanadským premiérem Justinem Trudeau, tak naopak v jiném vystoupení k potvrzení významu NATO.

    Ve druhém případě se však nejspíše jednalo o „truc“ reakci na Emmanuela Macrona. Rozhádat se se dvěma spojenci na jednom summitu zkrátka nevysílá o jednotě moc silný signál. Komentovat pak chování tureckých představitelů je víceméně ztráta času.

    Třetí v pořadí je početná skupina států, které sice věří, že NATO stále význam má, a dokonce se podle toho i chovají, ale jejichž vojenské schopnosti jsou v podstatě bezvýznamné. Ideálními představiteli jsou Litva, Lotyšsko a Estonsko. Život v těchto zemích je (nadneseně) velmi příjemně jednoduchý. Mají svého historicky daného nepřítele, kterého značná část jejich občanů nenávidí už od kolébky, vědí, kde je, jak se jmenuje a vědí, že v nejbližší staletích patrně nezmizí.

    Tyto země jsou obvykle hlasem optimismu, který věří v Alianci a transatlantickou vazbu. Ten hlas je ale tak slabý a podložený tak malými armádami, které sestávají fakticky jen z pozemních sil, že pro globální roli Severoatlantické aliance neznamenají téměř nic. A to v době, kdy Aliance právě na globální roli začíná aspirovat.

    Další články autora

    Konečně čtvrtá skupina států se podobá beztvaré šedé mase. Davu, v němž se ztratí všichni a všechno. Jsou v ní ti, kteří hlasitě tvrdí, že NATO je pro nás všechny významné – nikdo jim to ale nevěří, protože na rozdíl od slov a proklamací se podle toho nechovají. Hledat představitele této skupiny není tak těžké. Najdeme tam významné evropské země, jako je třeba Německo. A najdeme tam i Českou republiku.

    Obvykle jsou za ukazatel špatných výkonů těchto zemí dávány pomalu rostoucí výdaje na obranu. To je ovšem pravda jen při pohledu na přepočet na procenta HDP. Že to je nesmyslná mantra se ukáže při pohledu na skutečné výdaje, které třeba v ČR narostly skoro astronomicky z 41 mld. Kč v roce 2014 na 66,7 mld. Kč v roce 2019. Mnohem lepším zdůvodněním nedobrých a neupřímných výkonů v Alianci je postoj ke sdíleným hrozbám.

    Ano, je sice pravdou, že aliance obvykle fungují nejlépe, pokud mají jasného nepřítele. Musí to být ale nepřítel, kterého tak vnímají všichni členové aliance. A v tom je obvykle problém. Tím spíše je sdílený postoj k nepříteli problémem pro tak velkou organizaci, jakou je dnes NATO. Od roku 2014 hrálo tuto roli vcelku ochotně Rusko. O tom jak moc intenzivně jeho hrozbu (ne)vnímají všichni členové NATO už bylo napsáno tisíce analýz a přes všechnu snahu je jasné, že Rusko jako univerzální strašák prostě nefunguje.

    Tvrdit třeba Italům a Řekům s desetitisíci imigranty valícími se přes moře, že se mají bát Putina, bylo zkrátka vždycky přitažené za vlasy. Politická elita to odkývala – lidé si mysleli svoje. Přesně to řadí tyto země do oné čtvrté skupiny zemí, které tvrdí, že v NATO věří, a přesto se tak nechovají.

    Spojit tyto nesourodé skupiny je v době výročí Aliance přitom hlavní výzvou, které čelíme. Jedno z možných řešení v analýze londýnského summitu popsal španělský deník El Mundo. Podle něj je receptem na fragmentaci Aliance a možným tmelem pro spojence orientace na hrozbu Číny. Krok je to na první pohled elegantní – doplníme hrozbu regionálně orientovaného a mocensky upadajícího Ruska hrozbou obrovské východoasijské mocnosti a rovnice je hotová. Až do chvíle, kdy si pokusíme představit, jak ochotně a upřímně budou vlády malých států v Podgorici nebo třeba v Tallinnu investovat energii a prostředky do strategického soupeření s Pekingem.

    Dosazení čínské karty do už tak komplexních vztahů v Alianci je potenciálně receptem na další rozmělnění důvěry uvnitř Aliance. Patrně totiž neumlčí kritiky z první skupiny, mluvící o „mozkové smrti“ NATO. Možná sice uchlácholí některé nespolehlivě se projevující spojence z druhé kategorie zemí – ale zato seriózně vystraší státy z třetí skupiny, které dosud Alianci věří, že hlavním nepřítelem, kterému se musíme bránit, je Rusko. A lze se oprávněně obávat, že ona šedá masa ze čtvrté skupiny zase vše odkývá, ale veškerý efekt nebude skutečný žádný.

    Jako v roce 1938

    Alianční politika obrany takzvaně do 360 stupňů v 70. roce její existence tak v začíná nápadně připomínat situaci Československa v roce 1938. Nepřátelé všude okolo – a přátelé, kterým nelze věřit

    Přitom dosazení hrozby (tedy spíše výzvy – „challenge“) Číny do alianční politiky je logický a správný krok. Problémem pro kritiky však bude to, že se tak děje fakticky pouze pro uchlácholení USA – anebo ještě lépe Donalda Trumpa.

    I kritikové typu Francie samozřejmě realisticky téměř vždy akceptovali, že NATO bylo postaveno na výroku prvního generálního tajemníka Lorda Ismaye „udržet USA uvnitř“ (a k tomu Rusy mimo a Němce dole). Evropa tak nějak se skřípěním zubů vždycky chápala, že cenou za udržení „USA uvnitř“ jsou logicky ústupky Washingtonu a podpora zájmů USA samotných klidně i na druhé straně světa. Afghánistán je toho skvělým důkazem.

    Ovšem přesvědčit občany oné šedé masy evropských zemí o tom, že Aliance je zde proto, aby bojovala proti čínské snaze budovat 5G sítě – což se dostalo i do oficiální deklarace z Londýnského summitu – je už silná káva. Ne že by to nebylo ekonomicky důležité téma pro americké firmy, ale je zde skutečně NATO proto, aby řešilo tato témata? A pokud už je řeší, není to spíše snaha vykazovat alespoň nějakou aktivitu namísto řešení důležitějších témat, jako jsou právě rozepře skupin naprosto jinak uvažujících zemí uvnitř celé organizace? Kolegům ze STRATCOM týmů vysvětlování tohoto tématu opravdu nezávidím.

    V konečném důsledku tak lze sice gratulovat Donaldu Trumpovi k tomu, že jeho „America First“ funguje, ale na druhé straně zjevně celé řadě Evropanů v čele s Emmanuelem Macronem právě s tímhle přístupem dochází trpělivost. Je na místě se ptát, kolik dalších nepřátel si ještě budeme muset najít, abychom udrželi NATO alespoň zdánlivě jednotné?

    Alianční politika obrany takzvaně do 360 stupňů v 70. roce její existence tak v začíná nápadně připomínat situaci Československa v roce 1938. Nepřátelé všude okolo – a přátelé, kterým nelze věřit. A jak říkal Fridrich Veliký: „Kdo brání vše, neubrání nic.“

    Lukáš Dyčka
    autor působí na Baltic Defence College v Tartu

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media