ISIL v čele s abú Bakrem Bagdádím postupně rozšiřuje území, které ovládá a podle prohlášení učiněné v posledním období vyhlásil na tomto území chalífát s názvem Islámský stát. Abú Bakr Bagdádí je údajně jeho chalífou – tedy nejvyšším představitelem (hlavou muslimské obce). Na území tohoto státu má být striktně uplatňováno právo šaría, a to v té nejradikálnější podobě.

Nechme stranou politické záležitosti a pokusme se najít odpověď na to, proč organizace, která vznikla v Iráku již v době Saddáma Husajna, byla propojena na al-Káidu, ale nehrála tak významnou roli jako dnes, se stala tak významnou vojenskou silou. Dnes ovládá rozsáhlé území a stále, byť pomaleji postupuje na Bagdád. Zrod dnešní džihádistické armády lze spatřovat se začátkem občanské války v Sýrii v roce 2011. Od té doby jen posiluje.

Strategie ISIL

Strategií ISIL není "spálená země", nýbrž ovládnutí území, převážně obývaného sunnitským obyvatelstvem nespokojené s vládou šíity Malikího, která je silně pro-šíitská a nedává prostor pro zlepšení podmínek sunnitů.

Vyhlášený chalífát pak v podstatě kopíruje toto území. To umožňuje poměrně malému množství radikálů pohybovat se po rozsáhlých územích a ovládat jen kontrolní body a páteřní komunikace či uzly. Hlavním cílem je dosáhnout úspěchu v bojích o velká města. Využívají nespokojenosti sunnitského obyvatelstva s vládou šíitů, a jako odezvu nato se snaží v hranicích svého chalífátu - v mezích možností - starat i o civilní sunnitské obyvatelstvo.

Podle vyjádření Mark Trana z Guardianu ve městech, kde mají své stabilní základny nejen že budují pořádková stanoviště, ale zahájili budování vlastních škol, kontrolují ceny potravin a jejich nezávadnost. Po ovládnutí města Fallúdža vystoupil představitel ISIL a vyhlásil ve městě islámský emirát. Zároveň řekl "Nechceme ubližovat, ani brát majetek. Chceme opětovné otevření škol a úřadů. Návrat k normálnímu životu…"

Významným aspektem strategie islámské organizace ISIL je pochopení role financí. Na rozdíl od minulosti není cílem útočníků ničit ropná pole a rafinérie, ale ovládnout je a profitovat z jejich provozu. Pokud je skutečně pravda, že bojovníci ISIL vykradli několik iráckých bank a získali tak v přepočtu na české koruny až 8,7 miliard, pak je radikální skupina ISIL nejbohatší z teroristických organizací a může nakupovat jak zbraně, tak odborníky, které potřebuje.

Taktika ISIL

V návaznosti na uvedené je používána taktika. Ta není vůbec složitá a je známá ze všech podobných bojišť poslední doby. Poměrně malé skupinky bojovníků vybavené lehkými zbraněmi, kulomety větší ráže namontovanými na ložných plochách malých nákladních aut a pickupů se rychle pohybují z místa na místo a využívají tak moment překvapení. Pro svoje výpady využívají spřáteleného prostředí především venkovského obyvatelstva sunnitského vyznání, které když je přímo nepodporuje, alespoň proti nim nebojuje. Minimální potřeby logistické podpory – pohonné hmoty, potraviny, provádění oprav či omezeného zdravotnického zabezpečení nejsou takovou zátěží, aby se místní obyvatelstvo bouřilo proti této vynucené povinnosti, pokud ji přímo nenabízí. Munici a zbraně mají rebelové z armádních skladů, které v průběhu bojů obsadili, nebo z rozprášených armádních útvarů. Dokud bude ISIL operovat tímto způsobem a v tomto prostředí, s využitím zkušeností z války v Sýrii, bude tato taktika úspěšná. Zkušenosti ze Sýrie jsou důležité, protože tam se naučil ISIL bojovat proti regulérní armádě vybavené těžkou technikou a letectvem.

ISIL jen omezeně používá těžších zbraní, jako je dělostřelectvo, obrněné transportéry či tanky, které většinou ukořistil v bojích proti irácké armádě. Objevily se i zprávy o ukořistěných vrtulnících. Většinou ovšem není tato technika používána. Znamenalo by to zajistit odpovídající výcvik, mnohem vyšší potřebu munice, pohonných hmot a nezbytnou úroveň opravárenských kapacit. To by omezilo rozhodující výhodu, kterou na taktické úrovni bojovníci ISIL mají. Tedy mobilitu, moment překvapení. Neznamená to ale, že by se vždy zbavili možnosti takovouto ukořistěnou techniku použít. Velmi pravděpodobně by ji obsluhovali bývalí vojáci irácké armády, kteří zběhli k ISIL. Tato taktika má ovšem úspěch i také pro neschopnost vedení irácké armády a státní správy jako takové.

Morálka a krutost ISIL

Svět už řadu let bojuje s radikálními islamisty a do současné doby se moc nedaří zlomit jejich odpor. Příkladem je nejenom islamistická organizace Islámského státu (dříve Islámský stát v Iráku a Levantě, ISIL), ale nám dobře známá al-Káida nebo Tálibán. Pro ně neexistují jiné válečnické zásady než ty, které prosazují islámskou víru v té nejradikálnější podobě. Bojovníci ISIL neznají nic jiného a také nic jiného jim není svaté. Jsou připraveni pro svoji pravdu nejenom tvrdě bojovat, ale také zemřít. Pro islamistické bojovníky je čest zemřít v boji za jejich víru v islám. To není jen hra slov. Jen tak je možné donekonečna rekrutovat sebevražedné útočníky a také odolávat útokům mnohem lépe vyzbrojeným vojskům irácké armády a syrským ozbrojeným silám. Je to markantní v porovnáním s tím, jak se po celých útvarech vzdávali velitelé a vojáci irácké armády v době druhé války v Perském zálivu v roce 2003, kdy vojska koalice hladce pronikala přes obranné linie Saddámových vojsk. Dnes ti samí velitelé (samozřejmě že ne všichni) velí vojskům ISIL a neuhnou před žádným nepřítelem. Ač mnohem hůře vyzbrojeni, vrhají se do střetů s jednotkami vyzbrojenými moderní technikou s mnohem vyšší bojovou účinností, než má výzbroj bojovníků ISIL.

Významným prvkem je ale něco, co budí hrůzu ve všech. To je úžasná krutost, se kterou se vypořádávají s těmi, kteří jim padnou do zajetí. Vlastně se ani zajatci neberou, přímo se popravují. Na internetových stránkách bez jakéhokoli studu zveřejňují své šokující záběry hromadných poprav zajatých vojáků. Je to součást taktiky zastrašování. Zároveň to vypovídá i o skutečné podstatě těchto lidí. Lidský život pro ně nemá žádnou hodnotu. Demonstrativní poprava asi 170 vojáků v provincii Saláhaddín po obsazení města Tikrít je jen jedním z příkladů. Informace od ISIL ovšem mluví o 1700 podobně popravených vojácích, včetně použití těch nejbrutálnějších metod.

Vzkaz pro vojáky irácké armády je jednoznačný – buď utečete a zachráníte si svůj život, nebo budete bez milosti zabiti. Jiná alternativa neexistuje. A z větší části nachází odezvu. Dnes ISIL ovládá velkou část severozápadního Iráku a vojska ISIL se přiblížila k Bagdádu. Je to i proto, že v čele ISIL, který vede abú Bakr Bagdádí, který býval učitelem islámských věd a imámem v mešitách v Bagdádu a Fallúdži, jsou z velké části bývalí Saddámovi vojáci, např. abú Ajmán Irákí, abú Ahmad Alvání, Hadží Bakr, abú Abdarrahmán Baláví. Poslední dva jmenovaní byli údajně zabiti v boji. Proti, odhadem 10 tisícům bojovníků ISIL, stojí 200tisícová irácká armáda, které chybí především morálka.

Irácká armáda trpí nekvalitním velitelským sborem. Nejenom nedostatečným vzděláním a zkušenostmi, což se dá omluvit tím, že Saddám Husajn zvýhodňoval především členy strany Baas a členy šíitského vyznání, které dosazoval na nejdůležitější velitelské posty, ale i na důležité pozice z hlediska složitosti zbraňových systémů (letci, obsluhy raketových kompletů atd.), ale klientelismus a zkorumpovanost podobně jako v celé irácké společnosti deklasuje armádu. I v současné armádě se do velitelských pozic dostávali členové prominentních rodin a stran anebo přátelé, kteří dostávali hodnosti generálů a plukovníků jako výraz přátelství. Ruku v ruce s nedostatečným výcvikem, vzájemnou nedůvěrou vojáků šíitské a sunnitské komunity a nedůvěrou většiny vojáků ve své velitele, je výsledek takový, jaký známe. Irácký stát volá na pomoc civilisty připravené bojovat proti extremistům. Nejvyšší představitel šíitského náboženství ajatolláh Alí Sistání vyzval Iráčany, aby se postavili bojovníkům ISIL. Znovu se formují šíitské a kurdské milice, kterým se spolu s armádou daří postup ISILu zpomalovat. To ale není řešení. Válku musí vést regulérní armáda a ne náboženští fanatici.

Co je poučením pro nás

Boj proti podobným formacím není pro naše velitele neznámý. Je nutné správně vyhodnotit silné a slabé stránky nepřítele. V tomto případě je zcela nezbytné zajistit nepřetržitý přehled o situaci. Samozřejmě jednou z možností je použití bezpilotních prostředků, které zajistí včasnou informaci o pohybu i malých skupin a jejich eliminaci. Je ovšem nutné mít vytvořený celý systém, který umožní nejenom zjištění nepřítele, ale i vyhodnocení a rozhodnutí pro jeho zničení. K tomu je nutné mít i odpovídající prostředky ničení. A tady máme mnoho problémů, které musí být předmětem příštích deseti letech.

Zatímco průzkumné prostředky ve formě bezpilotních prostředků máme díky nákupům cestou FMF/FMS od USA a Vojenský technický ústav vyvinul kvalitní bezpilotní prostředky brigádní úrovně (čekají na zavedení do armády), v části palebných prostředků ničení nemáme mnoho co nabízet. Armáda do současné doby nezahájila modernizaci dělostřelectva, bitevníky L-159 žádný ze spojenců do bojových operací nechce a mimo to nemáme odpovídající munici. O bezpilotních prostředcích schopných provádět údery podobně jako je mají armády USA nebo Izrael můžeme jen snít. Dalším možným řešením je kvalitní bojový vrtulník. Dnes armáda stojí před rozhodnutím o jejich pořízení za bitevní vrtulníky Mi-24/35, jejichž vyřazení z několika závažných důvodů je tématem současných úvah o modernizaci AČR. Jen doufám, že nepodlehneme "módním" názorům a budeme hledat skutečně optimální a efektivní řešení. I tak je to hudba budoucnosti. Jsou to ale technická řešení. To zásadní pro naše poučení by měl být aspekt morálky. Je-li nedostatečná, jak vidíme v extrému právě v Iráku, ani sebelepší výzbroj nepomůže.

Před několika lety jsem napsal, že armáda je národní poklad. Těžce se vytváří, lehce ztratí hodnotu nebo o něj můžeme přijít. Jak kvalitnímu velitelskému sboru, tak řadovým vojákům musí být věnována maximální pozornost. Voják z povolání nemůže být jen zaměstnání, ale poslání. Pokud nenajdeme cestu, jak udržet kvalitní muže a ženy v armádě, pokud nebudou otázky bezpečnosti státu samozřejmým cílem sebevzdělávání politiků, aby rozuměli podstatě státu, může se stát, že do riskantních misí nebudeme schopni vysílat své kontingenty. I v Afghánistánu armáda hájí zájmy České republiky. Jestliže takovou schopnost ztratíme, ztratí kredit i Česká republika.

Ten, kdo je na okraji zájmu, pak jiným nestojí zato, aby pro něj riskovali. Že není vše v pořádku naznačil náčelník generálního štábu AČR na své tiskovce k tragédii, která se stala v Afghánistánu. Je chvályhodné, že v této těžké době i nejvyšší představitelé státu vyjadřují svůj smutek nad ztrátou čtyř našich vojáků. Všední realita ale vypovídá o něčem jiném. Dramaticky nízký rozpočet obrany ČR má stále negativnější dopady do struktury armády, což omezuje její akceschopnost a v důsledku i morálku vojáků.

Jakou strategii zvolit v boji proti ISIL?

Česká republika nemá kapacity, které by mohly být pro řešení tohoto konfliktu považovány za strategické. Může ale přispět k řešení. První, co by měla ČR udělat, je přestat argumentovat "...to zavinili Američané..." To platí ovšem nejenom pro českou politickou garnituru. Zatím jsme do všech válek někdy šli společně - více či méně reptajíc, někdy až příliš horlivě. Tedy nesme odpovědnost společně, i když se něco nepodaří na 100 %.

Jenom jednota euroatlantické společnosti a skutečně jednotný postoj může být oporou novému iráckému režimu. Ten musí i pod naším tlakem respektovat zásady demokratického řízení státu. Nebo alespoň v maximálně možné úrovni. Pokud to se podaří, ISIL ztratí důležitou podporu místního obyvatelstva.

Zajistit přípravu velitelského sboru irácké armády. Národnostně a nábožensky vyvážený velitelský sbor. Nelze preferovat jen jeden segment společnosti. Češi a Slováci mají zkušenosti z doby jednotného Československa.

I když se Československo rozpadalo, většina vojáků z povolání se po rozdělení cítila Čechoslováky. Oddělme komunistickou minulost a pokusme se najít a navrhnout řešení multinárodní armády pro Irák. Cestou vpřed je zvýšení vzdělanosti celé společnosti, nejenom vysokoškolské vzdělání je potřeba. Je sice nejvíce vidět a elitu společnosti musíme podporovat. Neméně důležité je formovat střední úroveň – střední školství. Vzdělání a výchova s ním spojená formuje osobnost v době dospívání.

Pokud se podaří ovlivnit středoškolskou generaci, znamená to nejenom zprostředkovaně působit na širokou veřejnost, ale je to i vstupní brána do vysokoškolského vzdělání a cesta k elitě národa. Nikdo to ale nesmí pochopit jako tlak na vzdání se islámu. Tento úkol je ovšem tak obrovský, že ho může splnit jen společenství mnoha zemí – což je úkol pro euroatlantickou komunitu. Znovu připomínám, nejedná se o tlak na změnu náboženství, ale zvýšení vzdělanosti střední vrstvy. Vše se musí odehrávat v Iráku. Víme sice, jaké jsou problémy v Afghánistánu. Irák ale není Afghánistán. I přes to, co se v této části světa odehrávalo, irácká společnost patřila ke kulturně a technicky vyspělým společnostem. Její konsolidace je více než možná.

Strategie boje proti ISIL podle mého názoru tedy nespočívá jen ve vojenském řešení, ale v řešení stavu společnosti a zbavení radikální islamistické organizace ISIL podpory sunnitského, především venkovského obyvatelstva, k čemuž může Česká republika významně napomoci.

armádní generál (v záloze) Jiří Šedivý
autor je bývalým náčelníkem generálního štábu AČR