Při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by totiž došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních rezerv.

Odstranění tohoto deficitu bude trvat léta (pokud bude cílevědomě řízen), anebo se jej nepodaří odstranit vůbec - degradace schopností AČR totiž stále pokračuje. Alarmující je i množství neúplných a tendenčních informací o současném stavu resortu obrany a jeho skutečných možnostech, objevujících se v různých médiích, donedávna povětšině doprovázených zarputilým mlčením ze strany ministerstva obrany, vedoucím reaktivní mediální "antikampaň" a schovaným za údajně vysokou podporu AČR mezi obyvatelstvem. Skutečnost je přirozeně výrazně komplexnější.

Chiméra akceschopnosti

V roce 2006 byla Armáda České republiky připravena vyčlenit brigádní úkolové uskupení v počtech do 3000 vojáků s jádrem tvořeným částí mechanizované brigády. Pro řešení výrazně asymetrických konfliktů pak například praporní nebo rotní úkolové uskupení při zachování schopnosti zajistit ochranu určených objektů pro ochranu státu. A spolu s tím vším přijmout síly NATO na území ČR a zabezpečit aktivní účast AČR v systému protivzdušné obrany NATO. Rozhodující útvary a svazky byly doplněny minimálně na požadovanou naplněnost 90 % osob, techniky a materiálu včetně zabezpečení zásob munice a materiálu na požadovanou předpokládanou délku možného nasazení. Perspektiva pro další rozvoj byla schválena vládou s cílem dosáhnout cílové operační schopnosti kolem roku 2012.

Dnešní ozbrojené síly ČR jsou sice technologicky vyspělejší a získaly díky misím bojové zkušenosti, ale oproti roku 2006 jsou početně slabší o 3000 osob. Naplněnost některých útvarů se blíží k hrozivým 60 %. Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brigády rychlého nasazení má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešena úhrada ztrát osob a materiálu, zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Pro ilustraci - doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč, přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace! V letectvu je situace obdobná. Máme moderní nadzvukové i podzvukové letouny a vrtulníky, ale chybí pro ně munice a finanční krytí letových hodin pro kvalitní výcvik pilotů i pozemního personálu.

Nedaří se zastavit proces vylidňování resortu MO, a to hlavně u AČR. Odchodovost je každoročně vyšší, než je dosažený nábor, atraktivita vojenského povolání je nízká, reálné platy profesionálních vojáků po provedených rozpočtových škrtech klesly na úroveň roku 2007. Novela zákona 221/1999 Sb., která měla z věcného hlediska nastavit podmínky pro zavedení kariérního řádu a stabilizovat personál, zrušit jeho teritoriální zafixovanost a nastavit spravedlivé a motivační hodnocení, je pozastavena. Hlavní důvod – vyšší finanční náročnost. Jenže na onu vyšší náročnost si resort MO obrany vydělal svou reorganizací v roce 2013, kdy jedním z cílů bylo nalézt i finanční zdroje právě na zavedení této novely. A pokud bylo nutné propustit několik stovek vojáků a občanských zaměstnanců, pak i proto, aby ti zbylí byli lépe ohodnoceni. Pokud nebude zákon uveden do života, pak jsme v roce 2013 propouštěli (v takovém rozsahu) zbytečně.

Reorganizační změny ozbrojených sil v posledních letech byly a jsou ve skutečnosti pouhými pokusy nalézt dočasná východiska z nouzových stavů a minimalizovat škody, která přinesla některá politická rozhodnutí. Je-li na tomto stavu něco zarážejícího, pak je to nedostatek zájmu většiny poslanců a o dění v ozbrojených silách.

Neznalost nebo nedostatek politické vůle?

Z dlouhodobého hlediska stojí problematika zabezpečení obrany ČR na samém okraji zájmu všech politických koalic. Důkazů pro toto tvrzení je přehršel. Od programů jednotlivých politických stran a hnutí, kde se obranyschopnost ČR zmiňuje (pokud vůbec) na samém konci programového prohlášení, až po praktické kroky projevující se neustálým snižováním obranného rozpočtu až na dnešních 1,08 % HDP (41,9 mld. Kč). Po vstupu ČR do NATO byla odpovědnost za vlastní obranu fakticky předána někomu jinému – převážně USA jako zemi, která nese 73 % veškerých nákladů na obranu Aliance.

Argumentačních důvodů pro snižování rozpočtu na obranu je přitom celá řada. Nutnost financovat zdravotnictví a sociální politiku stojí na jedné straně – a na druhé pak trvale se opakující názor politiků, že armáda neumí efektivně hospodařit s přidělenými zdroji a bují v ní korupce. Přitom politickou odpovědnost za celou šíři přípravy obrany státu proti vnějším hrozbám nese vláda ČR. Armáda je pouze jedním z nástrojů. Politicky korektnější by bylo přiznání vlastních pochybení za podíl na tomto stavu. Zavedení služebního zákona a průběžné vzdělávání politiků (minimálně bezpečnostních poradců stran a hnutí, kandidátů na křeslo MO a členů výboru pro obranu) v oblasti bezpečnostní a obranné politiky a způsobu jejího financování, se jeví jako životní nutnost. Bez ní nelze relevantně očekávat, že by se obrana - tedy vnější bezpečnost státu a jeho občanů - stala stejnou prioritou jako třeba sociální politika. V praktické rovině lze do vytváření aktuálně zpracovávaných koncepčních dokumentů (např. Dlouhodobý výhled a Koncepce výstavby AČR) zahrnout bezpečnostní experty jednotlivých politických stran.

Pohádka o 2% - skutečný rozpočet na obranu a jeho implikace

Akceschopnost ozbrojených sil nicméně není dána pouze velikostí rozpočtu. Hodnotit přiměřenost rozpočtu na obranu v procentním vyjádření ve vztahu k původním 2 % dle požadavku Aliance je mírně řečeno zavádějící. Přestože se toto číslo stalo alfou a omegou bezpečnostní komunity v kritice podfinancování obrany, je třeba konstatovat, že jeho vypovídací hodnota je minimální.

Uvedenou hranici dnes dodržují jen čtyři státy, z nichž s Řeckem a Lotyšskem se poměřovat nechceme a s USA a Velká Británií nemůžeme. Porovnávat 1 % HDP Itálie nebo Španělska s ČR je taktéž nesmyslné s ohledem na nesrovnatelné HDP a velikost země – proto daleko větší význam pro nás má skutečná výše rozpočtu v absolutních číslech a poměr jednotlivých skupin výdajů (mandatorní, běžné a investiční).

Koneckonců ani absolutní čísla nejsou zdaleka tak jasná, jak se na první pohled zdá. Součástí rozpočtu na obranu je totiž i balík financí na vojenské výsluhy, penze, pojištění apod., který z celkové sumy dnes ubírá cca 7 mld. Kč. Tyto prostředky ministerstvo obrany dostane bez možnosti je použít jakkoliv jinak. Skutečně použitelný rozpočet je tedy nikoli 41,9, ale jen 35 mld. Kč. Dnešní resort MO v počtu cca 29 000 osob včetně civilních zaměstnanců mimoto spotřebuje (při předpokládaném zavedení novely zákona 221/1999 Sb.) cca 18 mld. Kč na mzdy, 12 mld. k zabezpečení každodenních činností (běžné výdaje) a konečně mu zbude něco kolem 5 mld. (včetně splátek za JAS-39) na investice do movitého i nemovitého majetku a na udržení životního cyklu.

Doporučený poměr výdajů 50:30:20 také není dodržen, ale ruku na srdce – je to takřka nerealizovatelný ideální stav. Při investicích ve výši 20 % do nové techniky a materiálu se totiž souběžně vynuceně zvyšují i náklady v běžných výdajích (k technice je potřeba dokoupit zásoby náhradních dílů a munice, více se cvičí a je nutné provádět častější garanční servis apod.), a tím se dostaneme vysoko nad 30 % v běžných výdajích. Dlouhodobě je v resortu MO ověřeno, že udržitelná hranice investic by se měla pohybovat do 15 %.

Řešení však existuje, pokud udržíme poměry 55:30:15, budeme na tom dobře ve všech oblastech. Přitom by bylo užitečné zvážit možnost úplného oddělení investic od ročního rozpočtu. Investice se totiž plánují ve výhledu minimálně pěti let a při správně připraveném investičním plánu by jeho naplňování nebylo vázáno na rozdíly v prioritách jednotlivých vlád.

V důsledku dlouhodobé absence věcně pojatého a dlouhodobého výhledu rozvoje nezbytných obranných schopností byla většina moderní techniky v posledních letech nakoupena buď jen v počtech dostatečných pro zahraniční mise či například bez dostatečné zásoby munice a náhradních dílů. To není šlendriánství - to je výsledek úvah armádního velení, které pod tlakem vnucených škrtů počítalo s tím, že až politici přestanou ozbrojeným silám snižovat rozpočet, chybějící materiál a zásoby postupně dokoupí.

Takto byly v minulosti koncipovány střednědobé plány resortu, kde prioritizace akcí a jejich nucené odsouvání v čase bylo na denním pořádku. Z dnešního pohledu nadhodnocené počty bitevníků L-159, počty modernizovaných tanků T-72M4, počty OKT Pandur a další techniky, které jsou dnes uváděny jako přiklad nehospodárnosti resortu, byly v minulosti důkladně propočítány na předpokládané a požadované schopnosti ozbrojených sil ČR a také na slíbený rozpočet. S drastickým poklesem v rozpočtu musela nutně přijít úsporná opatření. Pro letouny tak nebyli piloti a pohonné hmoty, a proto musela být letadla uložena, tanků se zmodernizovalo jen 30 kusů, při nákupu Pandurů nebyly nakoupeny speciální modifikace pro druhy vojsk a služeb ani zásoby munice. Výsledkem je, že pro některé druhy bojové techniky máme munici jen na několik dnů boje, že spojovací technika často není kompatibilní a tudíž by v boji bylo velmi obtížné velet. Ve skladech není potřebná zásoba materiálu ani pro řadové jednotky, natož pro úhradu bojových ztrát a pro mobilizaci.

Jakékoli nákupy techniky a materiálu v počtech vyšších, než jsou potřebné pro mírovou strukturu AČR, byly v minulosti označeny za neefektivní, protože by šlo o zásoby do skladu. Přitom došlo k opomenutí faktu, že armáda se staví nikoliv pro obvyklou dobu míru, ale pro neobvyklou dobu války – tzn. že armáda je už ze své podstaty "řešením do zásoby".

Jednorázové (demonstrativní) navýšení rozpočtu resortu MO diskutované v souvislosti se současnou krizí na Ukrajině, nic neřeší. Resort není tyto peníze schopen smysluplně v průběhu jednoho roku utratit a tak se opět vystavuje riziku obvinění z neefektivity. To je mimo jiné chyba špatně nastaveného zákona o veřejných zakázkách pro podmínky resortu obrany, kde zdaleka ne všechny (strategické) komodity pro potřeby ozbrojených sil lze nakoupit podle běžných standardů v soukromém sektoru. Skutečně potřebné je postupné, dlouhodobé navyšování rozpočtu v době blízké té, po jakou probíhalo snižování – tedy asi jedno desetiletí. Pak jsme schopni dosáhnout i na ona magická 2 % a tyto prostředky smysluplně a efektivně používat.

Deklarace předsedů politických stran a hnutí k zajištění obrany České republiky, kterou podepsali představitelé parlamentních politických stran při letošním patnáctém výročí vstupu do NATO, by mohla být počátkem pozitivní změny. Konkrétních opatření, která je třeba provést je však celá řada. Od zřízení parlamentní komise pro kontrolu armádních nákupů po vzoru USA přes pravidelné doklady MO a NGŠ o stavu ozbrojených sil ČR v Parlamentu ČR. To by dalo poslancům pocit odpovědnosti za stav ozbrojených sil. A bez ní se skutečným stavem věcí nic nezmůže ani asertivní Rusko "za humny" ani otevřená kritika generálního tajemníka NATO.

Mgr. Lukáš Dyčka, PhDr. Libor Frank, Ph.D., Ing. Jaroslav Kolkus (genpor. v. v.), Ing. František Mičánek (brig. gen. v. z.)
autoři jsou akademickými pracovníky Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany