Francie v oblasti svého bývalého koloniálního impéria v západní Africe disponuje celou řadou významných zájmů a koneckonců, jak bylo vidět na nedávných dramatických událostech v Alžírsku, v Sahelu mají bezpečnostní problémy tendenci se velmi rychle přelévat mezi jednotlivými zeměmi. V sousedním Nigeru (pouze pár stovek kilometrů od hlavních základem islamistů) působí francouzská těžební společnost Areva, která zde těží uran využívaný v jaderných elektrárnách tvořících zásadní část francouzského energetického mixu. Niger je pak francouzským druhým nejvýznamnějším zdrojem této suroviny. Není tak bez zajímavosti, že mimo Mali byly dodatečné vojenské jednotky tiše rozmístěny i v této zemi. O tom, že nedaleko základen islamistů v Mali se nachází řada alžírských ropných zařízení se již světová veřejnost přesvědčila během zmíněné tragédie v In Amenas. Francie má ovšem významné ekonomické zájmy také v zemědělském sektoru. Za všechny je možné zmínit investice do pěstování bavlny v samotném Mali či do kakaa v nedalekém Pobřeží slonoviny, kde koneckonců Paříž krátce intervenovala v roce 2011. V neposlední řadě je třeba zmínit ve francouzském prostředí stále přítomný pocit odpovědnosti za vývoj ve svých bývalých koloniích.

Ze všech stran je ale slyšet, že současná operace má poměrně daleko k zákulisním neokoloniálním machinacím, které definovaly francouzskou politiku ve Francafrique po dlouhá desetiletí. Paříž se opírá o podporu mezinárodního společenství a i přes nízkou popularitu prezidenta Hollanda i o poměrně široký domácí souhlas s vedením operace. Francouzští vojenští důstojníci se sice již nechali slyšet, že jsou rádi, že intervence probíhá mimo standardní procesy Evropské unie či NATO, což jim dává větší volnost jednání, a proběhly také tradiční spory se Spojenými státy ohledně finančních příspěvků na americké vojenské výdaje, ale i přes to zatím nedošlo k větším mezinárodním rozporům ohledně intervence ve stylu, jak jsme je viděli na podzim roku 2011 v Libyi. To vše se ale může s prodlužujícím se angažmá v zemi měnit a Francouzi tak mohou zakusit trpkou zkušenost s dlouholetou snahou o budování funkčních státních institucí v zemi se silnými kmenovými strukturami a výraznými etnickými rozdíly. Francie se tak především musí rozhodnout jakým stylem chce zemi stabilizovat a kolik úsilí a prostředků je do dosažení tohoto cíle samotná ochotná investovat.

Počátek konfliktu

Počátek současného konfliktu v Mali můžeme vystopovat do ledna minulého roku, kdy se v severních regionech začaly formovat tuarežské ozbrojené skupiny sjednocené pod vlajkou Národního hnutí za osvobození Azawadu (MNLA - Mouvement National pour la Libération de l'Azawad). MNLA dokázala díky zásobám zbraní z vyrabovaných libyjských skladů a zkušeným bojovníkům, často vycvičených právě nedlouho předtím svrženým libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím, porazit nepříliš početné jednotky malijské armády a rychle obsadit některá klíčová města severu země.

K nacionalisticky orientovaným Tuaregům se v prvních měsících povstání připojily i lokální islamistické bojůvky, z nichž je nutné zmínit především Ansar Dine (česky Obránci víry) a skupiny napojené na organizaci al-Káidy v islámském Maghrebu (AQMI - Al-Qaida au Maghreb islamique). Do dubna loňského roku tak dokázala tato stále se rozšiřující koalice obsadit prakticky celou severní polovinu země, kde vyhlásila nezávislý (a nikým neuznaný) stát s názvem Azawad.

V hlavním městě Bamaku mezitím v březnu proběhl puč, který sesadil prezidenta Tourého a armádní důstojníci se vzdali moci ve prospěch předsedy parlamentu Traorého až zhruba po měsíci intenzivního nátlaku mezinárodního společenství. Politický chaos tak ještě posílil pozice rebelů v severních regionech, kteří dokázali úspěšně konsolidovat své pozice. I mezi nimi se ovšem začaly loni v květnu objevovat první spory, když se nacionalisticky orientovaní bojovníci MNLA střetli s islamisty z Ansar Dine a AQMI požadujícími zavedení striktního výkladu islámského práva šaría.

Vzájemný konflikt se vyhrotil na konci června při protituarežských demonstracích ve městě Gao, jichž islamisté z Hnutí za jedinost Boha (tawhíd) a džihád v západní Africe (MUJAO - Mouvement pour l'unicité et le jihad en Afrique de l'Ouest) využili k útoku na členy MNLA. To byla během následujících dní vytlačena i z dalších hlavních měst na Tuaregy dobytých územích (Kidal, Timbuktu ad.). I přes pokračující vzájemné boje se tak dominantní silou na severu Mali stali islamisté, kteří údajně navázali vztahy i s dalšími džihádistickými organizacemi v Nigérii (Boko Haram) či Somálsku (aš-Šabáb).

Ofenziva na jih a francouzská reakce

Mezinárodní společenství sledovalo vývoj v Mali s rostoucím znepokojením již od jara loňského roku a na různých platformách probíhaly diskuze o žádoucí podobě reakce. V říjnu pak Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila francouzskou rezoluci volající po přípravě rozmístění mezinárodních afrických jednotek v zemi, které by maliské armádě poskytly pomoc v boji proti povstalcům. Organizování intervence se mělo ujmout s pomocí OSN Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS), které bylo v prosinci zmocněno další rezolucí Rady bezpečnosti k vyslání vojáků do země. Mise měla podle původních plánů ovšem v Mali začít působit až v září roku 2013.

Během prvních lednových dnů se ovšem nanovo rozhořely ozbrojené střety na linii oddělující vládou kontrolované území od toho, kde vládnou islamisté. Šarvátky a vzájemné přestřelky v okolí města Konna vyústily v ofenzivu islamistických povstalců, kteří 10. ledna tento strategicky důležitý opěrný bod dobyli a pokračovali v postupu na jih. Dalšího dne se rychle dostali až do vzdálenosti několika desítek kilometrů od posádkového města Mopti a především vojenského letiště Sevaré, jež je pro pozice maliské armády ve středu země naprosto zásadní.

Do konfliktu se tak rychle vložila Francie, jejíž vzdušné síly ze základen v Čadu a Burkině Faso zaútočily na postupující islamisty a zahnaly je na sever. Během 12. ledna pak maliská armáda s podporou francouzských jednotek znovu dobyla město Konna. Rychlost francouzské reakce velmi dobře ukazuje fakt, že francouzská bezpečností komunita situaci v zemi pozorně sledovala a pečlivě si připravila krizové plány pro případ nutné rychlé intervence. Například helikoptéry typu Gazelle byly do regionu diskrétně přesunuty již před několika měsíci.

Během následujících dní se k podpoře francouzské operace s kódovým názvem Serval připojily i další evropské země, které poskytly své transportní letouny a Spojené státy, jež mimo svých leteckých kapacit daly k dispozici i své výzvědné bezpilotní letouny. Do akce se následně zapojily v omezeném počtu i jednotky zemí ECOWAS. Mimo pozemních bojů Francouzi také v polovině ledna provedli řadu relativně přesně zacílených leteckých úderů na klíčové opěrné body islamistů na severu země. Francouzské zapojení do konfliktu se setkalo také s poměrně pozitivní odezvou v samotném Mali, jehož obyvatelé angažmá bývalé koloniální velmoci přijali jako lepší variantu oproti nadvládě islamistů. Také představitelé MNLA uvedli, že se vzdávají snahy o nezávislost, uzavírají s maliskou vládou příměří a jsou ochotní jí pomoci v boji proti islamistům. Negativně se naproti tomu vyjádřily například některé alžírské listy.

Francouzský postup na sever

Konflikt v Mali na stránkách světových médií na několik dní ale překryl vpravdě spektakulární nájezd skupiny ozbrojenců napojených na AQMI na těžební stanici v alžírském In Aménas. Zde se jim 16. ledna povedlo zajmout přes 800 zaměstnanců, z nichž bylo více než 100 cizinců. Únosci žádali přerušení francouzských akcí v Mali a propuštění vězněných islamistů, ale alžírská vláda zvolila silové řešení. Po třech dnech obléhání tak 19. ledna alžírské bezpečnostní jednotky zaútočily na těžební komplex a podařilo se jim teroristy zneškodnit. Při této "záchranné operaci" ovšem zahynulo bezmála čtyřicet zahraničních zaměstnanců a dodnes blíže neupřesněný počet Alžířanů.

Jak podotýkají někteří komentátoři, motivem pro provedení nájezdu na In Amenas byl nejspíše stejně tak odpor k zapojení Francie do bojů proti islamistům, jako vnitřní spory v AQMI a snaha vůdce skupiny Mochtára Belmochtára znovu na sebe upozornit a získat ztracenou vůdčí pozici. V každém případě jeho akce upozornila na výši sázek, o které se v regionu s důležitými zásobami nerostných surovin hraje a ukázala, jak snadno se v oblasti s prakticky neexistujícími hranicemi mohou bezpečnostní problémy přelévat z jednoho státu do druhého.

Souběžně s dramatem v In Amenas ovšem pokračovaly i boje ve středním Mali. Islamisté totiž sice byli vytlačeni z Konna, ale jiné jejich bojůvky podnikly 14. ledna útok na západněji položené Diabaly, jež se jim rychle povedlo dobýt. Již o tři dny později z něj ale byli po útoku francouzských a maliských sil nuceni se stáhnout, přičemž tato oblast pak byla podle dostupných zpráv plně zajištěna až 21. ledna. Během několika minulých dní pak maliské, francouzské a africké jednotky dosáhly dalších významných zisků ve středu země a z linie statu quo z konce minulého roku postoupili o několik stovek kilometrů do nitra islamisty ovládaného území.

V současnosti je mimo maliské armády čítající přes 7000 mužů v zemi nasazeno kolem 2400 Francouzů (a očekává se další navýšení tohoto počtu) a 1750 vojáků z celkem sedmi afrických zemí. Největší zahraniční kontingent mimo Francii, celkem přes tisícovku mužů, včetně dvou bojových letadel, prozatím poskytla operaci Nigérie. Mimo to by se do bojů měly zapojit i jednotky ze sousedního Čadu a Nigeru, jejichž úkolem je zabránit úniku islamistů do okolních států a případně zaútočit na jejich týl. V polovině února by mělo do Mali přicestovat také několik stovek vojenských poradců z různých zemí Evropské unie, kteří by se měli podílet na výcviku maliských ozbrojených sil. Snaha o spoluúčast široké koalice států na dominantně Francouzi vedené operaci tak velmi dobře naplňuje priority vymezené v hlavních strategických dokumentech. Francouzská armáda tak má svou volnost jednání a může prosazovat primárně své národní zájmy, ale zároveň je její působení v konfliktní zóně legitimizováno zapojením ostatních.

S postupujícím časem se ale začínají ukazovat některé závažné problémy vedení konfliktu v etnicky a klanově velmi fragmentovaném prostředí. Jednotky maliské armády byly při postupu na východ země obviněny z porušování lidských práv – hromadných poprav osob bez identifikačních průkazů a dalších excesů. Hrozí tak stav, kdy si jednotlivé maliské skupiny (ať již v rámci armády či nestátních milicí) začnou "vyřizovat účty" se svými klanovými nepřáteli, což by výrazně snížilo šance na tolik potřebnou úspěšnou postkonfliktní rekonstrukci. Výrazná frakcionalizace se ovšem začala projevovat i na straně islamistů a jedna ze skupin odštěpených od Ansar Dine již požádala o jednání s vládou a vyjádřila ochotu k boji proti svým bývalým islamistickým kolegům.

Podle posledních zpráv se pak islamisté začali stahovat do hornatého regionu na východě země, méně otevřeného útokům francouzských vzdušných sil. Maliské a francouzské jednotky díky tomu obsadily některá z hlavních měst severu země, které dříve sloužily jako základny povstalců a během víkendu se jim otevřela cesta k samotnému Timbuktu. Velmi rychlý postup ovšem může v budoucnu přinést řadu komplikací a Francouzi tak nyní mluví o nutnosti konsolidovat prozatím obsazená území před konečným úderem proti stahujícím se islamistům.

Budoucnost operace

Prozatím byl tedy francouzský postup velmi úspěšný – s minimem ztrát se jim podařilo odrazit ofenzivu islamistů, postoupit do hloubi jejich teritoria a ještě za pomoci leteckých úderů rozvrátit jejich základny. Zásadní otázkou je, co přijde dále. Ještě loni na podzim preferovali francouzští představitelé pouze tichou pomoc maliským a africkým jednotkám a nasazení nejvýše speciálních jednotek, po začátku operace pak její trvání vymezili několika týdny, později nejméně měsícem a v současnosti již prezident Hollande otevřeně mluví o tom, že Francouzi budou muset zůstat tak dlouho, jak jen to bude nutné. Rychlé vycouvání po vojenském poražení protivníka se stále více zdá jako jedna z nejhorších variant. Maliská armáda postrádá důvěru Tuaregů a svými násilnými excesy proti domnělým islamistům přichází o legitimitu i mezi dalšími etniky. Africké jednotky jsou prozatím většinou příliš slabé, nemají příliš zkušeností z působení v pouštním prostředí a jak je vidět například na nigerijském postupu proti radikálům z Boko Haram nejsou vycvičené ve vedení protipovstaleckého boje (byť je jinak nigerijská armáda jednou z nejkvalitnějších v regionu). Částečnou výjimkou je zde Čad, který ale z řady důvodů na roli vedoucí země nestačí. Čeká tak Francii "její Afghánistán" a zapojení do dlouhodobého budování státu a jeho institucí?

Ačkoli mezi Američany vedenou kampaní v Afghánistánu a situací v současném Mali existuje celá řada lákavých paralel, při bližším pohledu se (zatím) situace jeví odlišně. Asi hlavním rozdílem je geopolitická situace – sousední státy s Francouzi více či méně kooperují a ačkoli se čas od času vyskytují zprávy o působení alžírských tajných služeb v severním Mali a jejich stycích s jednotlivými ozbrojenými skupinami, tato spolupráce se jen těžko může rovnat vztahům pákistánských zpravodajských složek s jednotlivými částmi Talibanu a dalšími islamistickými militanty. Rozdílná je také úroveň spolupráce maliské armády s Francouzi a jejich akceptace místním obyvatelstvem, byť to se může velmi rychle změnit a Paříž může začít být opět viděna jako nový kolonizátor. Je také třeba mít na paměti, že i když v obou zemích existují rozsáhlé státem nekontrolované prostory, při současné úrovni sledovací a vzdušné techniky přestává být rovná a pustá poušť tak výhodným úkrytem, jako tomu bylo dříve.

Co ale zůstává obdobné je právě zmíněná nutnost dlouhodobé mezinárodní asistence při poválečné rekonstrukci Mali. Nejde jen o obnovu zničené fyzické infrastruktury, či vytvoření nové tam, kde vůbec neexistuje, ale především o vybudování efektivních státních institucí, které by dokázaly dlouhodobě usměrnit konflikt mezi Tuaregy a jižními etniky a přinést severu země nutný ekonomický a sociální rozvoj. I ve střednědobém horizontu také není pravděpodobné, že by samotná maliská armáda dokázala přinést zemi bezpečnost a stabilitu. Po úspěšné porážce islamistických povstalců tak čeká Francouze a jejich spojence ještě velmi dlouhá cesta, která bude mnohem obtížnější než současné vojenské operace.

Jan Daniel
autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK