Základny po francouzsku
Francie zaujímá mezi vlastníky zahraničních základen zvláštní místo. Postkoloniální minulostí se podobá Velké Británii, přesto je ale její dědictví v bezpečnostní oblasti diametrálně odlišné. Paříž dovedla poměrně dlouho svou ztracenou suverenitu nad africkými koloniemi suplovat umisťováním velkých vojenských základen na klíčových místech své bývalé říše. Navíc se nebála často své pozice využívat k ozbrojeným intervencím ve prospěch přátelských režimů. Vynikající nástroj k prosazování tohoto vlivu, jakým je Cizinecká legie, pak nemá v zahraničí obdobu. Výsledky byly sice občas morálně zpochybnitelné, ale rozsahem nesporně významné.
Přečtěte si také na natoaktual.cz: |
Nevýhodou donedávna ovšem byla jistá odlehlost hlavních zahraničních základen v Africe od center světového dění. Zatímco v případě již zmíněného Džibutska se situace změnila se vzestupem významu somálského pirátství, na některá další místa francouzské přítomnosti je třeba stále pohlížet kriticky. Nepřehledná situace v Čadu, kde Francie opakovaně intervenuje, je patrně nejen neřešitelná, ale ani nepřináší žádné viditelné zisky. Nově navíc čadský prezident Deby požaduje za přítomnost celkem 1100 Francouzů v zemi finanční kompenzaci. Přitom právě jim vděčí za své setrvání u moci. Rovněž tak sarkasticky by bylo možno poznamenat, že přítomnost francouzských vojáků na Pobřeží slonoviny (i když ne na permanentní bázi) má za úkol pouze udržet ceny kakaa, jehož je tato země významným producentem, na rozumné míře. Přestože čokoládu sice velká část Evropanů zjevně považuje za "hnědé" (nebo snad černé) zlato, kontrolu oblastí, kde se těží ono pravé "černé zlato" Francie dlouhou dobu podceňovala. Naštěstí však poslední "transformace" ozbrojených sil země přinesla částečnou nápravu. S velkou pompou otevřená základna ve Spojených arabských emirátech, na které bude umístěno 500 mužů ze tří složek ozbrojených sil, sice přichází poměrně pozdě, ale je nesporné, že Francie hodlá sledovat především vlastní ekonomické zájmy. Z tohoto pohledu je volba země, která představuje významného zákazníka francouzských zbrojovek, skvělou volbu.
Rusko a "Monroeova doktrína postsovětského prostoru"
Stejně jako carské Rusko, byl i Sovětský svaz limitován svou geografickou polohou, která omezovala jeho přístup k volnému oceánu. V roce 1994, poté co se Moskva stáhla z Pobaltí, Německa atd., zůstalo pod kontrolou Ruska jen 28 zahraničních základen většinou na území bývalých svazových republik. Dokonce ještě po nástupu Vladimira Putina musela být kvůli vysokému nájmu uzavřena zpravodajská zařízení na Kubě. Stejný osud potkal v roce 2002 největší ruskou námořní základnu mimo území bývalé Varšavské smlouvy ve vietnamském Cam Ranhu.
Přečtěte si související materiály na natoaktual.cz: |
Prvním z již fungujících projektů tohoto druhu je základna v syrském Tartu. Podle americké klasifikace základen jí lze rozsahem stěží zařadit byť i do poslední kategorie Cooperative Security Locations – CSL. V zásadě se jedná pouze o opravárenské středisko, kde mohou ruské lodě natankovat a doplnit zásoby. Jakékoliv představy o základnách s tisíci vojáky a námořníky jsou scestné. Další ze zmíněných projektů se buď realizovat nebudou, nebo jako v případě Venezuely, půjde maximálně o zpevnění vzletových drah a vybudování příslušné infrastruktury k přijímání strategických bombardérů Tu-160 a Tu-95. Vybudování stálé základny, jak se to mnohá média snažila podat, ostatně brání i venezuelská ústava. Navíc význam osamělé základny v oblasti výhradně amerického vlivu by byl maximálně symbolický. Rusko by mnohem více ocenilo možnost získat přístav v Jemenu (na Sokotře) – tomu ale brání ekonomické důvody.
Po krátkém období spolupráce s USA v sousedství Afghánistánu, se Rusko plně zaměřilo na obnovení svého vlivu také v postsovětských republikách ve Střední Asii. Formalizace umístění zbývajících sil v Tádžikistánu se povedla do roku 2004. Ještě významnější bylo zajištění základen v Kyrgyzstánu. Jejich význam je pro Rusko zcela klíčový i díky americké přítomnosti na letecké základně Manas. Jedná se o jedinou zemi, která hostí stálé základny jak Ruska i USA. Kyrgyzstán tak bezesporu představuje skvělý barometr pro studium momentálních vztahů obou velmocí. V současné době je zde umístěno pět ruských vojenských základen včetně letiště v Kantu, testovacích zařízení atd. Pronájem byl podepsán na 49 let. Stejně jako v případě americké základny se však Rusové potýkají s požadavky hostitelské země na drastické zvýšení nájmu. Pro Moskvu je však udržení přítomnosti v této zemi otázkou prestiže. Navíc investovala značné finanční a diplomatické prostředky k přesvědčení nové vlády v Biškeku o výhodnosti uzavření americké základny. Ta bude sice zachována, ale napětí mezi Ruskem a USA kvůli ní přetrvává – to koneckonců ilustruje limitaci oteplení vztahů mezi oběma zeměmi.
V Evropě se Rusko bude angažovat i nadále se vzrůstající silou. Nesporně nejvýznamnější je prodloužení pronájmu Sevastopolu na dalších 25 let. Stálé základny Rusko bude mít také v abchazské Gudautě a jihoosetinském Cchinvali. Každá z nich by měla být schopna pojmout až 1700 mužů převážně mechanizovaných jednotek. Protivzdušnou ochranu budou zajišťovat i systémy S-300. Je jasné, že dalším kandidátem na podobně masivní přítomnost by mohlo být Podněstří, kde již sice ruská vojska jsou, ale oficiálně chrání pouze místní muniční sklady. Režim v Tiraspolu sice opakovaně nabízel Rusku vybudování stálé základny na svém území, ale je pravděpodobné, že pokud Moldávie nezopakuje gruzínskou chybu, tak Moskva svou přítomnost v této části své bývalé říše nerozšíří.
Budoucí trendy aneb kudy se dát?
Tradiční role vojenských základen (obrana spojenců, odstrašení, vyvažování sil v oblasti, vlastní obrana, nebo zpravodajské účely) tak zůstávají i dnes relevantními faktory, ale vysokou prioritu mají i funkce nové. Především boj proti terorismu, ekonomický vliv (např. zajištění energetických surovin), či podpora expedičních operací jsou dnes považovány za moderní trend. Zatímco USA a Velká Británie se tomuto trendu snaží přizpůsobit, popřípadě jej přímo vytváří, Rusko vsází stále poměrně silně na tradiční přístup. Francie představuje směs obojího. Podobně jako Rusko u ní hraje roli touha po prestiži a zajištění vlastní obrany, ale stejně jako USA si začala uvědomovat možnost uplatňovat své ekonomické zájmy vojenskou přítomností. Všechny čtyři státy však dnes budují menší základny a vysílají sem lehčeji vyzbrojené mobilní jednotky.
Přečtěte si další materiály Lukáše Dyčky pro natoaktual.cz: |
Tyto čtyři země přirozeně nejsou jedinými vlastníky zahraničních vojenských základen. I další státy stále udržují symbolickou přítomnost mimo své mateřské území – Španělsko v severní Africe, nebo Nizozemí v karibské oblasti. Dokonce i Japonsko už otevřelo svou první základnu v Džibutsku. Zbývá ovšem ještě další skupina států, v jejichž čele je dynamicky se rozvíjející Čína. Její ekonomický vliv je cítit již téměř všude. Zatím se sice umisťování svých vojáků v zahraničí vyhýbala, ale není daleko den, kdy se její postoj změní. První opatrné kroky tohoto druhu v Pákistánu už byly podniknuty. Je pak otázkou, zda další velké země Třetího světa (Indie, Brazílie atd.) nebudou Čínu následovat.
Lukáš Dyčka
Autor je studentem bezpečnostních a strategických studií
Masarykovy univerzity v Brně