Změní Donald Trump českou armádu?

Projev dle očekávání vyvolal zájem a reakce ve všech koutech světa, nás by měla ve vlastním zájmu zajímat pasáž týkající se Trumpových představ o zahraničně-bezpečnostní politice, zvláště pak zopakovaný požadavek na navýšení obranných výdajů členských států NATO a dalších amerických spojenců na 2 % HDP. Právě tento požadavek by pro všechny americké spojence měl být velkým varováním.

Nemůže pro nás být žádným překvapením, že v dalším období budou USA požadovat mnohem větší podíl spojenců na zajištění vlastní obrany i dalších spojeneckých závazků, než tomu bylo doposud. Pokud bude zvolen Trump, bude velmi pravděpodobně trvat na výrazné změně přístupu spojenců v NATO k financování své vlastní bezpečnosti, ale i reálných krocích, které povedou ke zvýšení schopností spojenců.

Jeho předvolební výrok je velmi silným a zřetelným signálem vyslaným na naši adresu: „Země, které bráníme, musí za tuto obranu platit. Pokud ne, USA musí být připraveny ponechat jejich obranu na nich samotných. Nemáme na výběr.“ Donald Trump vystupuje poměrně radikálně a je v tomto smyslu viditelnější než ostatní kandidáti, zejména Hillary Clintonová. Nastíněný trend bude velmi pravděpodobně jedním z politicky žhavých témat a nebude možné se mu vyhnout, ať bude prezidentem kdokoli.

Na počátku 90. let byl poměr financování obrany členských států NATO přibližně vyrovnaný. USA věnovaly téměř 50 % všech nákladů na obranu, přičemž druhých 50 % patřilo spojencům. Postupně pod dojmem bezpečné Evropy, ale i změně politického klima ve většině evropských států NATO, došlo k dramatickému poklesu obranných rozpočtů, což vedlo k degradaci schopností řady států NATO aktivně vstupovat do řešení bezpečnostních problémů.

Do hlavních misí, jakými byly operace na Balkáně, Afghánistánu či Iráku, se většina evropských spojenců zapojovala jen v omezené míře, což bylo ospravedlňováno nízkými obrannými rozpočty. Do přímých rozsáhlých bojových operací se pak evropští spojenci zapojovali jen velmi neradi.

V posledních letech se tak poměr výdajů na obranu v NATO stal i pro Američany neúnosný. Z dřívějších 50 % se podíl USA změnil na 75 %. Ačkoli evropské členské státy formálně deklarují svůj zájem respektovat dřívější závazky a udržovat své obranné rozpočty na úrovni 2 % HDP, jen malá část členských států tento závazek skutečně dodržuje.

Vedle prostých čísel obranných rozpočtů existuje ještě jeden mnohem negativnější údaj. Většina spojeneckých rozpočtů je vynakládána na zajištění personálu – platů a jiných personál podporujících výdajů. Například v českém rozpočtu je zahrnuto téměř 7 miliard výdajů na důchody, o které je skutečný rozpočet na obranu zkrácen. Více než 60 % rozpočtu je tak alokováno na tzv. mandatorní výdaje. Některé státy NATO se dostávají na úroveň přesahující 70 % nákladů na personál.

Vnitřní poměry spojeneckých rozpočtů jsou pak ještě nepříznivější. Projevuje se to v tom, že Američané vynakládají na výzkum a vývoj pětinásobně více než spojenci. To má za následek stále větší rozdíly v úrovni a kvalitě zbraní a dalšího vybavení. V důsledku to přináší poměrně velké problémy ve schopnostech součinnosti s nasazenými americkými vojsky ve složitějších bojových operacích a zároveň značné zatížení armády USA.

Jako první o tomto problému začal otevřeně mluvit bývalý ministr obrany USA Robert Gates, který 10. června 2011 před svým odchodem z funkce pronesl velmi ostrou veřejnou kritiku na adresu spojenců. Varoval před ztrátou bojových schopností Severoatlantické aliance a tendencí ke dvourychlostní alianci - těch, kteří do své bezpečnosti investují, a těch, kteří jsou zaměřeni jen na schopnosti vedení humanitárních a mírových operací.

Ani přes tato ostrá slova se situace nezměnila. A to ani v reakci na varovné hlasy nejvyšších představitelů NATO a vysokých velitelů spojeneckých sil NATO, ale i faktů vycházejících z analýz, například z Iráku či Afghánistánu. V roce 2003 ve válce proti Saddámovi Husajnovi USA a jejich spojenci, Velká Británie, Austrálie a Polsko, nasadili v úvodní fázi operace 160 000 vojáků a velké množství bojové techniky včetně bojových letadel, tanků a obrněných transportérů. Spojené státy americké z tohoto množství nasadily 130 000 vojáků, Velká Británie 28 000, Austrálie 2 000 vojáků a Polsko 194. Zformovanou mezinárodní koalici, tvořilo 17 divizí o síle 300 900 mužů, přičemž Američané a Britové tvořili drtivou většinu.

Většina zemí a připravených vojsk mimo původních 4 států se ovšem do invazních bojů nezapojila a v různých formách byly tyto jednotky použity až v pozdější době, nebo nebyly použity na bojišti vůbec. Ačkoli můžou být názory na důvod války v roce 2003 různé, nepoměr ve vojenských schopnostech i politického odhodlání vyslat své vojáky do války je zřetelný.

Podobná situace se dva roky před tím odehrávala i při nasazení vojsk v Afghánistánu, mj. po prvním a dosud jediném použití čl. 5 Washingtonské smlouvy. Ačkoli většina prohlášení představitelů spojeneckých států byla vedena ve stylu „jsme všichni stejnou měrou odpovědni za bezpečnost“, realita byla opačná a výdaje na obranu se postupně snižovaly.

Slabost spojenců se projevila i v roce 2011 v letecké kampani proti režimu Muammara Kaddáfího, kterou iniciovaly evropští spojenci a kdy po několikadenní letecké kampani došly spojencům zásoby a do kampaně musely zasáhnout Spojené státy americké.

Nelze se divit, že politickým představitelům USA se tento trend nelíbí a že i američtí občané se stále více brání platit za obranu Evropy, když Evropa sama své náklady snižuje, a to i přes evidentní stále se zvyšující hrozbu představovanou ruským úmyslem obnovit vliv ve svém blízkém pohraničí. Tento úmysl byl v nedávné době reprezentován použitím vojenské síly v Gruzii (2008), na Ukrajině anexí Krymu (2014) a podílem na bojích na východní Ukrajině (2014-2015). Ačkoli je rétorika Donalda Trumpa považována až za populistickou, přesto může mít tento jeho postoj v případě jeho vstupu do Bílého domu zásadní dopady na vztahy k Evropě a ke spojencům v NATO.

Pro Českou republiku to může mít hluboký význam. Po letech kličkování a rétoriky na téma 2 % HDP alokovaných na obranu bude nutné otevřeně uvést, jak to s vlastní bezpečností skutečně myslíme. Politická dohoda o postupném navyšování obranného rozpočtu na úroveň 1,4 % HDP se ve skutečnosti projevuje snižováním procentuálního podílu výdajů na obranu, když v tomto roce klesl rozpočet na 1,03 % HDP, i když v absolutním počtu miliard vyčleněných na obranu se mírně zvyšuje.

Tlak na zlepšení vojenských schopností povede ke změně přístupu k rozvoji naší armády. Již zmíněné vyjádření Roberta Gatese ukazuje na nespokojenost s hrou na „specializaci armád“. Bojová hodnota armád je tvořena jádrem armády, a to nejsou ani speciální síly, ani jednotky OPZHN (chemické ochrany v našem pojetí) či pasívní systémy. Bojová hodnota je dána v zásadě kvalitními, mechanizovanými, pěšími, tankovými vojsky, dělostřelectvem, ženijním vojskem, logistikou – obecně pozemními silami, podporovanými kvalitními vzdušnými silami.

Proč kvalitními? Protože nelze mít ve výzbroji techniku, která se nehodí do bojových operací, nebo není operačně kompatibilní, a tudíž je nepoužitelná pro spojenecké operace a je vhodná jen na aktivity na vlastním území nebo jen na nevýznamné podpůrné činnosti.

Armáda má svoji koncepci rozvoje do roku 2025, kterou schválila vláda ČR. Měla by ale být závazná nejenom pro armádu, ale i pro politickou reprezentaci státu a nebýt jen cárem papíru, který může být přepisován podle potřeby, ale téměř vždy na úkor rozvoje ozbrojených sil. Tento osud naposledy potkal Bílou knihu o obraně.

Ale i armáda by měla být víc „bojovnější“ a nenechat se zatlačit do kouta. Typická je skrytá debata o počtu mechanizovaných brigád a potřebě integrujícího prvku, tj. mechanizované divize. Schopnosti státu reprezentované dvěma vševojskovými brigádami, jejichž struktura je omezena na prapory mechanizované, motorizované a tankový prapor, je ve skutečnosti nepoužitelná, nebo použitelná jen se značnými obtížemi.

V době našeho vstupu do NATO byly požadavky na národní příspěvek do vyšších spojeneckých struktur definovány úrovní národní divize. Mimo jiné i proto byla vytvořena mechanizovaná divize s velitelstvím v Brně.

Tento požadavek má svoji logiku, která byla po roce 2003 zamítnuta, ale na kterou bychom si měli zase vzpomenout. To neznamená, že budeme rezignovat na tradičně silné obory našich schopností. Jenomže každá specializace je v důsledku velmi drahá. Například - jestliže chceme být opravdu experti na OPZHN (ochrana proti zbraním hromadného ničení), buďme si vědomi toho, že je to komplex opatření, který nepočíná přípravou vojáků v útvarech, ale vzděláváním, počínaje středními školami přes vysoké školy a postgraduální úrovní konče.

Jsou to nemalé investice do výzkumu a vývoje, a to v několika oblastech, a samozřejmě i investice do vybavení a výzbroje útvarů, které by měly předčit ostatní spojence. Jinak nebudeme těmi deklarovanými experty. K této úvaze patří i vysvětlení, že OPZHN je obrana proti chemickým, jaderným a biologickým zbraním. Pro vojáky nic nového.

Ale deklarujeme-li veřejně schopnosti OPZHN, patří mezi ně i obrana proti biologickým zbraním. To je mimo jiné nekonečná debata o zařízení v Těchoníně, ale i investice do rozvoje vojenského zdravotnictví a do vzdělávání vojenských lékařů schopných pracovat v těchto útvarech a zařízeních. Samozřejmě, že problém je ještě složitější a samozřejmě, že lze podobně argumentovat i v případě dalších deklarovaných schopností AČR.

Po nástupu nové vládnoucí garnitury v USA lze důvodně předpokládat, že bude na nás jako spojence mnohem větší tlak na splnění našeho slibu vynakládat uvedená 2 % HDP, bude mnohem větší tlak na to, abychom měli kvalitní vševojskové svazky a útvary a letectvo k vedení bojových operací mimo území ČR a k obraně vlastního území a aby deklarované specializace byly skutečnými specializacemi a ne jen „únik“ od povinnosti nasadit do operací bojové útvary.

V této situaci je ovšem nutné zmínit moment případného politického tlaku na vládu, a to nejenom tu českou, zahájit další intenzivní modernizaci armády v relativně krátkém čase. Nebezpečí hrozí z možných unáhlených kroků „nakoupit cokoli, jen aby se utratily peníze“ nebo aby se určitý segment zbraní či jiného vybavení do armády pořídil jenom proto, aby nebyla Česká republika, nebo armáda, kritizována za pasivitu. Zpravidla takové zbrklé nákupy v důsledku znamenají chyby, které se jen těžko napravují.

Už dnes by měla mít armáda detailně promyšleno co a v jakém období pořídit. To v určité podobě existuje. K této činnosti však patří druhá část, a tou je příprava organizačních struktur pro novou techniku a přesné specifikace v budoucnosti nakupovaného materiálu.

armádní generál (v záloze) Jiří Šedivý
autor je bývalý náčelník Generálního štábu AČR