Je dobré si připomenout, za co se vlastně Zeman omlouval, protože rusko-vlastenecké, velkosrbské, komunistické a další marxistické politické proudy investovaly v uplynulých dvou dekádách mnoho úsilí do prezentace narativu o malém, slabém a nevinném Srbsku, které se stalo v roce 1999 obětí nejsilnější vojenské mašinerie současného světa.
Pokud Miloš Zeman ve své omluvě nezahrnul historický kontext celé události, sám sebe mezi ně zařadil. Narativ o „hodném“ Srbsku, kterému „zlý“ Západ uloupil Kosovo, ale stěží přežije střet s empirickými daty.
Po druhé světové válce došlo z mnoha složitých příčin k proměně demografické mapy Kosova. Jestliže roku 1948 činil podíl Albánců zhruba 68,4% a Srbů 23,6% na celkovém obyvatelstvu v Kosovu, tak v roce 1991 dle kvalifikovaného odhadu srbského statistického úřadu tvořili Albánci 81,6% a Srbové 9,9% populace Kosova.
Ekonomická a legitimizační krize marxistického režimu v Jugoslávii po smrti Tita se v Kosovu projevila masovými demonstracemi, které začaly již počátkem 80. let.
Na narůstající tenze ve společnosti reagovali srbští komunisté, ze kterých se v průběhu 80. let stali hlasití zastánci srbského národa, vyhlášením výjimečného stavu v únoru 1989, zrušením kosovské autonomie v roce 1990 v rámci takzvané „antibyrokratické revoluce“ a začleněním Kosova pod přímou srbskou správu v září 1990.
Politická strategie tehdejšího kosovsko-albánského lídra Ibrahima Rugovy založená na nenásilném odporu, budování paralelních společenských institucí a delegitimizaci srbské správy Kosova v zásadě nikam nevedla.
Šlo o typ odporu, který by možná fungoval v demokratickém státě, nikoli však v Miloševičově Jugoslávii 90. let minulého století.
Ztráta Kosova, ke které fakticky došlo roku 2008 vyhlášením kosovské nezávislosti, je zejména debaklem chybné Miloševičovy politiky, jenž se na řešení kosovské krize dlouhodobě politicky profiloval.
Západ se také kromě verbální podpory kosovských Albánců na nic konkrétnějšího nezmohl. Ve srovnání s děním v Bosně a Hercegovině byl v Kosovu relativní klid a kosovská otázka nepatřila k prioritám západní diplomacie. Šlo ale o klid před bouří, která přišla koncem 90. let.
Ztráta Kosova, ke které fakticky došlo roku 2008 vyhlášením kosovské nezávislosti, je zejména debaklem chybné Miloševičovy politiky, jenž se na řešení kosovské krize dlouhodobě politicky profiloval.
V prvé řadě jeho nepřiměřená a brutální represivní politika vedla k tomu, že Rugova ztratil legitimitu u kosovských Albánců a do popředí se dostala Kosovská osvobozenecká armáda, jejíž politická strategie počítala s dosažením nezávislosti Kosova cestou ozbrojeného zápasu.
Za druhé, Slobodan Miloševič dospěl koncem 90. let k mylnému závěru, že je jako jeden z garantů dosaženého míru v Bosně a Hercegovině pro Západ nepostradatelný, a proto Západ nebude ochotný vůči němu použít sílu při řešení kosovské krize. Miloševič dlouhodobě ignoroval diplomatické úsilí Evropské unie, nedbal na požadavky Kontaktní skupiny, aby z Kosova byly staženy speciální bezpečnostní síly a neplnil rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Proto také odmítl v předvečer války návrh Západu (v průběhu jednání v Rambouillet) na zachování Kosova jako součásti srbsko-černohorské Jugoslávie, udělení široké autonomie a rozmístění vojenských sil NATO v Kosovu, které by dohlížely na implementaci dohody.
Za třetí Miloševič přehlédl, že je na Západě po zkušenostech z Bosny a Hercegoviny stále více vnímán jako součást problému. Koncem 90. let prohospodařil svoji kredibilitu, což je konec konců pro každého politika ten nejcennější statek.
Miloševič se domníval, že pokud Západ použije vojenskou sílu, bude se jednat o krátkou a z hlediska cílů omezenou leteckou kampaň, jejímž hlavním účelem bude zachovat si tvář. Naplánoval proto etnické dočištění Kosova...
Za čtvrté, Miloševič se domníval, že pokud Západ použije vojenskou sílu, bude se jednat o krátkou a z hlediska cílů omezenou leteckou kampaň, jejímž hlavním účelem bude zachovat si tvář. Naplánoval proto etnické dočištění Kosova, které vedlo k tomu, že se k nejméně půl milionu uprchlíků z Kosova před zahájením leteckých úderů NATO, z nichž na 100 000 hledalo azyl v EU, přidaly další statisíce nešťastníků, kteří skončili převážně v Albánii, Makedonii a Černé Hoře. Uvádí se, že o své domovy celkově přišlo až 1,5 milionu lidí.
A v neposlední řadě za páté, Miloševič se spoléhal na účinnou ruskou diplomatickou a vojenskou podporu, která ale nepřišla. Rusko nebylo schopné ani svou nepochybně výkonnou diplomacií zajistit, aby Západ musel v RB OSN vetovat rezoluci odsuzující použití vojenské síly ze strany NATO vůči Bělehradu. Návrh této rezoluce byl odmítnut poměrem hlasů 12 ku 3. Pro tuto rezoluci hlasovalo v RB OSN pouze Rusko, Čína a Namibie.
To nepochybně ukazuje, jaký byl názor mezinárodního společenství na věcnou odůvodněnost vojenské operace Severoatlantické aliance, která byla z hlediska mezinárodního práva nepochybně ilegální. Pokud tohle nebylo ruské a srbské diplomatické Waterloo, je možné se ptát, co by jím potom bylo.
O efektivitě ruské vojenské pomoci lze vzhledem k průběhu války mít také oprávněné pochybnosti. Přestože věci nešly na bojišti tak, jak si představovali vojenští plánovači NATO, šlo o hru na jednu - srbskou branku. Jugoslávská protivzdušná obrana, která byla Ruskem značně vylepšená, nebyla schopná zabránit tomu, aby NATO při eskalaci postupně likvidovalo srbskou strategickou infrastrukturu. Náhodný sestřel jedné americké F-117 na tomto závěru nic nemění. Proto musel Miloševič nakonec v Kosovu hodit ručník do ringu.
Alianční bombardování Jugoslávie v roce 1999 je dodnes oprávněně předmětem mnohých polemik ve veřejným prostoru. Podle mého soudu, hlavní sporné body jsou v zásadě tři: absence mandátu RB OSN pro zásah, neschopnost NATO leteckými údery zabránit tomu, aby srbské bezpečnostní síly pokračovaly v etnickém čištění Kosova a zejména pozdní zájem Západu o dění v Kosovu, který byl vzbuzen až problémy spojenými s přijímáním velkého množství uprchlíků nejenom v sousedství Kosova, ale také v Itálii a Německu.
Miloš Zeman se omlouvá za to, že po zkušenostech téměř jedné dekády násilného rozpadu Jugoslávie a srbského tvrdošíjného odmítání diplomatického řešení kosovské krize se NATO rozhodlo nedívat se založenýma rukama v klíně na další kolo etnických čistek.
Při hodnocení politiky NATO je nutné vzít v potaz fakt, že Severoatlantická aliance vojensky zasáhla po zkušenostech války v Bosně, která připravila o život na 150 000 lidí. Z opakování tohoto scénáře v Kosovu měl Západ obavu. Konec konců srbští „vlastenci“ svého času otevřeně prohlašovali, že za jednoho Srba zabijí sto muslimů.
No a těmto „vlastencům“, kteří podněcovali národnostní nenávist v bývalé Jugoslávii, jež vydláždila cestu k tomu, že Srbové Kosovo ztratili, se nyní Zeman omlouvá.
Aleksandar Vučić totiž začal svoji politickou kariéru v Srbské radikální straně a v době kosovské krize byl zodpovědný za propagandu. Miloš Zeman se omlouvá za to, že po zkušenostech téměř jedné dekády násilného rozpadu Jugoslávie a srbského tvrdošíjného odmítání diplomatického řešení kosovské krize se NATO rozhodlo nedívat se založenýma rukama v klíně na další kolo etnických čistek.
Zdeněk Kříž
autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně
