I v předchozích desetiletích tato skutečnost vedle často zcela odlišných přístupů k existujícím problémům znatelně narušovala soudržnost a akceschopnost NATO.

V devadesátých letech minulého století, se snižování vojenských výdajů stalo všeobecným trendem i v USA. Přesto se i v tomto období stále prohlubovala propast mezi USA a jejich partnery v NATO, zejména v oblasti sofistikovaných technologií.

Požadavky na síly Aliance byly zcela odlišné než jsou dnes. NATO má dostatečný potenciál provádět akce podobné náletům na Jugoslávii, ale jeho připravenost a vybavenost na boj proti terorismu je nepoměrně nižší. Právě tato skutečnost je hlavním důvodem Robertsonových a Bushových snah přimět evropské členské státy ke změně postojů.

Je zřejmé, že evropské vlády jsou ve ztíženější pozici než Bushova administrativa. Ta v souvislosti s navýšením výdajů na obranu získala od americké veřejnosti jednoznačnou podporu. Situace v Evropě je diametrálně odlišná. Veřejnost často nechápe, či nedoceňuje význam transatlantických vazeb a hrozbu, kterou vnímají USA po 11. září jako velmi závažnou, západoevropská veřejnost bagatelizuje.

Modernizace ozbrojených sil evropských států je krokem zcela nezbytným k posílení akceschopnosti Aliance. Bez ní se NATO po svém rozšíření stane spíše diskusním klubem neschopným ovlivňovat bezpečnostní prostředí a rozšíří řady organizací, které nenaplnily očekávání, jež do nich byla vkládána. Bez existence silné Aliance navíc vzroste zranitelnost jednotlivých evropských států, protože kolektivní obrana je efektivnější než individuální.