Legenda praví, že je vhodné místo filozofování nad abnormalitami raději konzumovat pečenou husu doplněnou o velkou dávkou svatomartinského.
Člověk by se jinak musel zbláznit nad tou záplavou informací, kdyby ještě zjistil, proč z hospody sem tam potká vlčí mák.
11. listopadu v tuzemsku slavíme jako Den válečných veteránů teprve od roku 2001, v západních zemích je to ale dlouhodobá tradice. Jedná se o památku ukončení 1. světové války, pro kterou se vžil symbol vlčího máku. Někde velké oslavy probíhají v neděli nejblíže tomuto datu, jinde sporadicky nebo vůbec.
Jak to chodí u nás
V Česku máme přes 15 tisíc veteránů (rok 2021). Jsou to muži a ženy, kteří naplnili slova vojenské přísahy, ať už ji někdy složili, nebo ne: „Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život.“
Hrdiny z Dukly a třetího odboje postupně střídají ti z Vardaku a v budoucnu třeba z Doněcku. Všichni mají jedno společné, tvořili a tvoří naši budoucnost. Nechtěl bych zde spekulovat, kdo má nárok se označovat za veterána, nebo má vetší zásluhy.
„Náš žoldák“ ve válce tisíce kilometrů od svého domova dostane kompenzaci přibližnou částce, kterou si za hodinu vydělá český zedník.
Na to má příslušný úřad své tabulky, které v tomto textu nejsou důležité. Mnozí navrátilci z misí z různých důvodů ani nežádají o svůj „nárok stát se veteránem,“ tak jak stanovuje litera zákona. Nota bene mnohdy strávili v poli více času než jejich druhováleční kolegové. Ať již mají o svých zásluhách potvrzení, či nikoliv, zaslouží si naši úctu.
Snažíme se. Tak jako se opět do obliby dostává svatomartinská tradice, postupně se seznamujeme i s vlčím mákem. Centrem Prahy sice nepochodují tisíce veteránů po vzoru Londýna, ale snažíme se odbourat kolektivní zapomnění, které tu bylo v době komunismu pěstováno.
Bolševik se sice snažil hodně, ale dějiny přepsal jen dočasně. Teď už mu nezbývá nic jiného, než mazat stopu našich legionářů v rámci území Ruské federace. Úvodník tohoto textu se tak pozvolna stává devadesátkovým pohrobkem.
Máky častěji vidíme nejen v médiích, ale i mezi námi. Uctění památky se postupně decentralizuje a doprovází ji komunitní aktivity. Jen si musíme dát pozor, abychom to dění nevnímali jako prázdný akt nebo módní výstřelek. Stejně jako ochotu podpořit obranu naší země.
Bejvávalo dobře
Armáda jako instituce má u občanů tradičně vysokou míru důvěry. Ano to je pěkné, ale nedostačující. Armáda nám zajišťuje obranu, která má jako veřejný statek vysokou hodnotu, ale nízkou cenu.
Dlouhodobě pro nás bylo problém dávat na obranné výdaje 2 % HDP a plnit si další alianční závazky plynoucí z kolektivní obrany. Váleční veteráni pro nás byli žoldáci, kteří si vozili z Afghánistánu kufry plné peněz.
Realita je však ještě bulvárnější. Do zahraniční operace posílají armádu naši zastupitelé, které jsme si zvolili my. „Náš žoldák“ ve válce tisíce kilometrů od svého domova dostane kompenzaci přibližnou částce, kterou si za hodinu vydělá český zedník.
K tomu musíme připočíst časté manželské krize a další traumata. Byl to právě ten „žoldák,“ který v misi skrze svou statečnost přesvědčoval naše koaliční partnery, že jsme důvěryhodný stát, na který se Aliance může spolehnout.
Musíme vydržet
Situace se změnila. Jsme v největší bezpečnostní krizi, kterou si historicky většina národa dokáže představit. O členství v NATO mají zájem tradičně neutrální země.
Zdá se, že i my jsme více ochotni podpořit naše vojáky, jejichž „žoldáctví“ odvál východní vítr. Jsme ochotni investovat do naší budoucnosti, do naší obrany, a to různou formou. Jde však o prázdný akt, módní výstřelek.
Slovy ekonomické teorie můžeme hovořit o prahovém jevu. V době války je vyšší daň přijatelná, respektive výdaje na obranu jsou přijatelné. Otázkou je, jak se zachováme v dalších letech.
Uvědomili jsme si, jak důležitá je udržitelnost? Důvěra v naše spojence, veterány nebo demokratické hodnoty nevzniká rychlým kvašením. Rozhodně se nemůžeme spokojit se svatomartinským.
Štěpán Daněk
